Když se nesplácený dluh dostane až k inkasní agentuře, většinou to znamená, že dlužník přestal komunikovat se společností, která mu peníze půjčila. Za normálních okolností, kdy člověk chápe, že je nutné splácet, ale momentálně zkrátka nemá z čeho, se se svým věřitelem snaží domluvit, upravit splátkový kalendář, nebo požádá o nějaké jiné řešení svého závazku. Jakmile se však dluhu chopí „inkaska“, znamená to, že je zle a že se dluh zřejmě začne pořádně prodražovat.
V některých případech umí být vymahači pořádně drsní a jít dlužníkovi takříkajíc pěkně po krku. Stát to ví, a proto se na Ministerstvu financí zrovna připravuje zákon o trhu s nevýkonnými úvěry, který má situaci kolem vymáhání dluhů zkulturnit a dlužníky ochránit, i když by si někteří možná za své chování trochu ostřejší jednání zasloužili.
S výkonnou ředitelkou Asociace inkasních agentur ČR (AIA) Janou Tatýrkovou jsme si povídali o tom, jak také může vypadat vymáhání dluhů v praxi, jak probíhají prodeje nevýkonných úvěrů bank a kterým dlužníkům chystaný zákon ani v budoucnu nepomůže.
Jana Tatýrková, výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur
Když se řekne inkasní agentura, hned si představím neúměrně vysoké poplatky za vymáhání, které k původnímu dluhu a úrokům přiskočí. Dlužníci se pak kvůli nim ocitají v neřešitelných situacích, protože musí splatit mnohonásobně víc, než dlužili.
Náklady mimosoudního vymáhání jsou u nás evergreen, který je stále nedořešený. I když nám občanský zákoník říká, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním, už nikde není stanoveno, kolik by to mělo být. Členové AIA se už asi před 10 lety dohodli na nějakém kompromisním řešení, co by považovali za maximální náklady, které by bylo možné na dlužníky přenášet, a vydali doporučení. Jenže si toho všiml Úřad pro hospodářskou soutěž (ÚOHS) a usoudil, že by se mohlo jednat o kartelovou dohodu, a doporučil, abychom to naše doporučení stáhli, nebo nás začnou šetřit. Tak jsme tedy náš návrh stáhli a dál jsme se snažili úřadu vysvětlit, o co nám jde. Že jen chceme dát jak inkasním agenturám, tak i dlužníkům pravidla, nějaký jasný strop.
Jak vysoký strop jste navrhovali?
U pohledávky do 1000 Kč to bylo 300 Kč, u do 5000 asi 600 Kč. Dneska se můžete běžně setkat s tím, že někdo vymáhá pohledávku ve výši 1500 Kč a náklady vymáhání chce také 1500 Kč, nebo i více. Viděla jsem vymáhat 10 tisíc Kč, kde byly náklady vymáhání 30 tisíc Kč. Já osobně se domnívám, že skutečně právě tady vzniká ta dluhová spirála.
Zdůvodnily nějak ty inkasní společnosti, které si nasadily tak vysoké náklady na vymáhání, co je na tom tak šíleně drahého?
Ty společnosti mají různé ceny za převzetí případu, potom za telefonní hovory, poslání dopisů, osobní návštěvy a podobně. Ne, že by nic nevykonaly, ale tím, jak to není nijak omezeno, tak na našem trhu vzniká docela zmatek a nikdo to nechce řešit. My jako AIA už jsme vytvořili i návrh zákona o mimosoudní činnosti, kde jsme toto měli podchycené, už jsme to měli podpořeno i napříč tehdejší sněmovnou. Jenže nakonec se to někomu nelíbilo, asi že by to mohlo někomu ohrozit byznys, a tak se náš návrh zákona nepodařilo prosadit.
Kdo dnes může provozovat inkasní agenturu? Je tenhle byznys pod nějakou zákonnou kontrolou?
Dnes může inkaso pohledávek vykonávat téměř každý, ať už jako fyzická, nebo právnická osoba, a když už se rozhodnete, že budete dělat inkaso pohledávek, tak klidně můžete a nepotřebujete k tomu nic zvláštního. Žádné povolení, stačí živnostenský list či založit firmu a můžete jít do toho. AIA se snaží o etické principy na trhu, ty jsou závazné jen pro naše členy. Je spousta inkasních agentur, které členy nejsou, a právě ty se většinou na trhu chovají tak, jak by neměly.
Viděla jsem v podmínkách jedné nebankovní společnosti, že když bude dlužník v prodlení, přijde mu upozorňovací SMS. Cena jedné zprávy byla podle obchodních podmínek 1000 Kč. Ale už tam nestálo, kolik těch upomínek může přijít, nebo jak často je může ta společnost posílat. Co když budou posílat každý den, nebo každou hodinu jednu? Můžou se ty náklady na vymáhání tak zvednout třeba právě z takového důvodu?
Je to možné. Často ty společnosti odkazují na smlouvy. Někde je to přímo ve smlouvě uvedeno, kolik bude stát jedna upomínka nebo jeden hovor, někde je to celkovou částkou, třeba 7000 Kč za předání inkasní agentuře, nebo jsem viděla i 15 tisíc Kč, nijak se nad tím tedy nerozpakovaly. Některé to nemají ani ve smlouvě, ale ve všeobecných podmínkách. A někdo to nemá ani v těch všeobecných podmínkách.
Mají vůbec nárok tohle vymáhat? I když jsou takové nemravné podmínky uvedené ve smlouvě?
Soudní praxe také není jednotná. Některé soudy náklady uznají, některé je zase úplně odmítnou, některé částečně uznají, takže i v tomto je džungle. Jeden soud třeba uznal jako náklad jen poštovné, ale už neuznal práci lidí, kteří museli posílat upomínky, telefonovat a podobně. V tuto chvíli neexistuje zákon, který by upravoval činnost inkasních agentur, jak by se měly chovat a co by měly dodržovat.
Podle čeho si banky vybírají, komu prodají nevýkonné úvěry?
Obecně věřitelé, nejen banky, když se rozhodnou prodat úvěry, tak mají své nástroje, prostřednictvím kterých udělají elektronickou aukci. Někdo to zase dělá obálkovou metodou, jsou zkrátka různé varianty, jak prodeje probíhají. Domnívám se, že hlavním kritériem je vždycky cena. U prodeje také rozhoduje, co je to za pohledávky. Jak jsou staré, co se s nimi v předchozím období dělo, co se vymohlo a často se dělají i takové průřezové testy. Než někdo koupí velký balík pohledávek za velké peníze, tak z toho množství vybere namátkově několik pohledávek a vyzkouší, jaká by byla úspěšnost vymožení.
Je výhodnější prodat úvěry, které nejsou splácené jen několik měsíců, než třeba 5 let staré? Je tam větší šance vymahatelnosti?
Jednoznačně. U čerstvých pohledávek máte čerstvá data. Ale po 5 letech už je často problém jen ty lidi dohledat. Strategie prodejů nevýkonných pohledávek už po 6 měsících je lepší, protože máte větší šanci, že něco vymůžete a za lepší cenu.
Je ještě něco dalšího kromě stáří pohledávek, na co se inkasní společnosti dívají?
Taky za co ty pohledávky jsou. Můžete mít pohledávky za leasing aut, které se vymáhají úplně jinak, mohou to být pohledávky za kreditní kartu nebo za spotřebitelský úvěr. Jinak se vymáhají třeba dluhy za telefon, protože dlužník může jednoduše přejít k jinému poskytovateli. Vymahatelnost se v těchto případech liší. U leasingu často dochází k zabavování té dané věci, na kterou byl leasing sjednán. Musíte to auto najít, odvézt, doručit zpátky leasingové společnosti, je to hodně namáhavé a může dojít k tomu, že se dlužníci snaží někde skrývat. Je to mnohem náročnější práce. Není dluh jako dluh a v těchto případech je to asi nejkomplikovanější. Dohledat dlužníky je velmi složité, protože u starých úvěrů vám dají předchozí věřitelé ty staré kontaktní údaje a je pak úkolem inkasní agentury dohledat z veřejně dostupných zdrojů, kde ten dlužník je. Agentury nemají přístup do databáze obyvatel, na rozdíl od exekutorů, kteří do těchto databází mohou.
Jana Tatýrková
Jana Tatýrková, výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur
- Výkonná ředitelka Asociace inkasních agentur ČR (AIA).
- V AIA působí od roku 2012, nejprve byla na pozici tiskové mluvčí, po 6 letech se stala její výkonnou ředitelkou.
- Před příchodem do asociace pracovala 2 roky v inkasní agentuře M.B.A. Finance.
- Od roku 2004 se pohybovala ve finančním světě, kde měla na starosti marketing a PR, například ve finanční skupině Fio nebo Natland.
- Hraje aktivně tenis a badminton, v minulosti závodně plavala.
Vzniká tedy zákon o trhu s nevýkonnými úvěry. Ale bude se týkat jen případů, kdy banka úvěry v dluhu prodá.
Ano. Ten zákon má mířit pouze na banky, když prodají své pohledávky investorovi a ten si najme správce úvěru. Ale když banky budou vymáhat své pohledávky napřímo, tak to ten zákon vůbec neřeší. A přitom napřímo vymáhaných pohledávek je většina. Banky neprodávají zdaleka všechny pohledávky, dost si jich nechávají vymáhat na základě správy. Banka si tedy najme inkasní agenturu, která se určitou dobu snaží pohledávky vymoct. Když neuspěje, tak zase bance ty pohledávky vrací. A stejně tak to bude i s dluhy všech dalších institucí: pojišťoven, dodavatelů energií, telefonních operátorů, leasingových společností a tak dále. V tomto případě zůstane trh bez jakékoli regulace.
Tedy, pro zjednodušení se dá říct, že pokud pohledávky banka prodá, tak ten, kdo bude tyto prodané pohledávky vymáhat, bude spadat pod zákon o trhu s nevýkonnými úvěry a bude muset mít licenci vydanou Českou národní bankou. Ale pokud si banka úvěry ponechá a jen pověří inkasní agenturu vymáháním, pak může opět najmout kohokoli bez licence?
Přesně tak. V AIA jsme všichni zastánci co nejmenší regulace. A když už i my voláme po regulaci, tak už opravdu ta naše dosavadní samoregulace dosáhla na své limity a vidíme, že to sami nezvládneme. Potřebujeme, aby nějaká autorita řekla, jak by to mělo fungovat na trhu se všemi nevýkonnými úvěry.
Víte o nějakých extra drsných metodách, které inkasní agentury, které nejsou členy AIA, praktikují na dlužnících? A které se nedají dost dobře okamžitě postihnout?
Tak například někde na jižní Moravě jezdili pracovníci jedné agentury v autě s tlampači v ulici, kde bydlel dlužník, a vyřvávali jeho jméno. Ten a ten dluží, a pokud dluží i vám, tak se nám přihlaste, budeme proti němu postupovat společně. Nebo jinde zase dávali letáčky za stěrače aut, na kterých upozorňovali, že nějaký člověk dluží, ať si na něj dají všichni pozor. Jindy zase polepili prostory Úřadu práce, na kterém pracovala paní, která dlužila, samolepkami, že ta paní nesplácí úvěr. Strašné je, že vlastně není způsob, jak tu společnost postihnout.
Zavolat policii?
A policie vám řekne: No, rozdávali letáčky, a co je na tom? To není případ pro nás.
A co žaloba na ochranu dobrého jména?
Ano, můžete se roky soudit, pokud máte na právníky. Kdo do toho půjde? Proto voláme po úpravě způsobu vymáhání, ať je tady konečně nějaká regulace a jasně daná pravidla. Ale tohle se zase nepovedlo. Stejně jako se nedaří naučit lidi, že dluhy se mají platit. Jenže vysvětlete lidem, že mají být zodpovědní a mají šetřit, když pořád slyší, jak vysoký je státní dluh a že celý stát žije na dluh, který se navíc pořád zvětšuje. Někdo už to považuje za normální.
ČLÁNKY DO MAILU