Spořit, či nespořit aneb Šetří český stát na správných místech?

Opasky se utahují po celém světě a každá země se toho zhostila po svém. Česko v současnosti jde příkladem svou způsobnou a asketickou politikou snižování deficitů. Poslední úsporná opatření ministr financí Miroslav Kalousek představil teprve nedávno. Informovali jsme vás o nich v článku 10 nových úsporných opatření, kterými stát zalepí díry a na nás ušetří

Odpovědná rozpočtová politika je potřeba. Otázkou je, kde leží pomyslná hranice mezi tím, co je zodpovědné hospodaření, a tím co už přespříliš brzdí ekonomiku.

Bohatýrské rozhazování, kterého jsme svědky v USA asi těžko můžeme někomu postavit za příklad. Mírná inspirace by ale nemusela být na škodu. Možná by si česká ekonomika uměla lépe poradit, kdyby snižování fiskálního deficitu bylo trošku pozvolnější. Jak najít mezi přístupem šetření a rozhazování tu správnou rovnováhu? Zeptali jsme se odborníků. 

Zodpovědný přístup vs. přehnaná restrikce

Zajímalo nás, kde je podle analytiků hranice mezi tím, co udává rozpočtově zodpovědný přístup a přehnanou restrikcí, která brzdí ekonomiku?

Petr Gapko, analytik GE Money Bank

Přesně definovaná hranice neexistuje. Platí jedno pravidlo: každá země, firma či jedinec může utratit jen to, co si vydělá. V případě zemí je toto pravidlo trošku změkčeno tím, že země může poměrně dlouhou dobu fungovat i s mírnými deficity veřejných financí. Pokud se zaměříme na škrty, tak každé omezení výdajů státu nutně zbrzdí ekonomiku. Současná restrikce podle mě přehnaná zatím není, řekl serveru Měšec.cz Gapko s tím, že jde jen o cenu za to, že jsme poslední desetiletí žili na dluh i během slušného hospodářského růstu. Potvrdila se tak upozornění ekonomů, že čím déle budou vlády čekat s úpravou rozpočtů, tím bolestivější to nakonec bude, dodal.

A jak Petr Gapko hodnotí současná i plánovaná úsporná opatření?

Z nedávno představených opatření hodnotím kladně zvýšení srážkové daně vůči daňovým rájům, zavedení vyššího zdanění bohatých a snížení výdajových paušálů pro OSVČ. Vyšší daň pro bohaté má v průběhu krizových období smysl, navíc představené opatření pouze kompenzuje stropy povinných odvodů a vyrovnává efektivní zdanění, řekl Gapko s  tím, že výdajové paušály pro OSVČ podle něj v současnosti podnikatele oproti zaměstnancům až příliš zvýhodňují.

Největším přínosem ale bude zjednodušení státní správy a snaha o odstranění duplicit. Na druhou stranu ne příliš pozitivně vnímám vyšší spotřební daň z elektřiny. Ta totiž způsobí další růst nákladů zaměstnavatelů, což se může projevit tím, že se bude o něco více propouštět, uzavřel Gapko. 

Petr Sklenář, hlavní ekonom J&T Banky

Podle Petra Sklenáře je to otázka politických preferencí a časové hlediska. Téměř z definice, každé snižování deficitu rozpočtu tlumí ekonomiku a o razanci a rychlosti tohoto procesu rozhoduje jenom politické preference a priority vlády a je připravena přijmout všechny negativní náklady (popularita, protesty apod.) a cení si jim méně než výnosy v podobě dlouhodobě stabilnějších veřejných financí dané země, řekl serveru Měšec.cz Sklenář s tím, že by se spíše obával, že každá vláda se bude naopak snažit dělat nejmenší možné úspory, které mohou být ale nedostatečné.

Jedinou hrozbou je, pokud snižování deficitu se vláda snaží provést zvýšením daní a nikoliv škrtáním výdajů.  Tj. než samotný rozměr škrtů je důležitější struktura opatření (škrty výdajů vs. zvyšování daní). Vyšší daně totiž ekonomickou aktivitu tlumí dlouhodobě, naopak škrtnutí výdajů působí obvykle jenom dočasně, vysvětlil Sklenář.

Jan Vejmělek, hlavní ekonom Komerční banky

Jan Vejmělek poukázal na to, že problémem dosavadního žití na dluh a měkkého rozpočtového omezení vlád byla i poměrně vysoká neefektivita veřejných výdajů projevující se v postupném snižování konkurenceschop­nosti ekonomiky.

Hospodářství se dnes dostalo do situace, kdy bez dalšího zadlužování bude velmi obtížné dosahovat vyšších temp hospodářského růstu, což by jinak zajistilo snadnější řešení dluhových problémů. Úsporná opatření musejí být tedy zároveň doprovázena reformami na podporu konkurenceschop­nosti ekonomiky, uvedl pro server Vejmělek s tím, že je podle něj důležité nastavit důvěryhodný střednědobý plán fiskální konsolidace.

Jakékoliv zaostávání za plánem by trh mohlo znepokojit; na druhou stranu není ovšem úplně rozumné se snažit být v úsporách výrazně rychlejší, neboť to potom přináší nepříznivé makroekonomické dopady. Jedním z důvodů pádu české ekonomiky do recese ve druhém pololetí loňského roku, tedy o kvartál dříve než v eurozóně jako celku, byla právě i domácí fiskální restrikce, upozornil Vejmělek.

Martin Lobotka, analytik České spořitelny

Z navrhovaných opatření, které jsme před časem popsali, nesouhlasí Martin Lobotka se zmrazením důchodů. Nedomnívám se, že důchodci jsou u nás skupinou lidí, která si může výrazněji utahovat opasek. Naopak, pokud je skutečně nemožné (…) omezit daňové úniky, pak schvaluji dočasné zvýšení daní z příjmu (včetně progresivity) nebo DPH. Samozřejmě ideální by bylo, kdyby se nekradlo vůbec. Bohužel, zdá se, že ani jedna z vlád není schopná/ochotná to změnit, řekl serveru Měšec.cz.

Co navrhujete?

Ptali jsme se  také na to, jaká opatření jsou efektivní a jaká by se aplikovat neměla.

Petr Gapko

Podle mě je dobře, že vláda přišla s návrhem opatření, která by mohla zajistit dodržení schváleného schodku. Rovněž je pozitivní, že se vláda snaží opatření rozložit ve společnosti rovnoměrně, nebylo by fér, aby stát v problémech podporovala jen vybraná skupina. Na druhou stranu si ale myslím, že by bylo lepší se více zaměřit na daňové výjimky a spíš než zvyšovat daně rušit právě tyto výjimky.

Petr Sklenář

Jasná reorganizace a restrukturalizace celé veřejné správy – rušení úřadů a zjednodušení celé státní správy, navrhuje Sklenář spolu s auditem výdajů a dalším kolem škrtů nadbytečných výdajů přes řadu dotací, investicí a to včetně výdajů ve zdravotnictví, penzijním systému apod. Krátkodobě samozřejmě škrty jsou negativní a zabrzdí aktivitu, ale výnosem může být efektivnější a dlouhodobě levnější státní správa a menší zátěž ekonomiky, dodává.

Jan Vejmělek

Klíčové je vytvořit prostředí přátelské pro investory, prostředí, které bude podporovat tvorbu pracovních míst. Liché by byly podle mě snahy řešit příjmovou stranu veřejných financí výrazným zvyšováním přímých daní (korporátních či zvyšovat odvody z práce, které ji prodražují). Z tohoto pohledu je více než rozumná snaha vlády posunovat zátěž k nepřímým daním, řekl Vejmělek.

Dodal ale, že ani zde ovšem není prostor pro jejich růst dramatický. Jednak mají svůj negativní důchodový dopad, jednak musíme vnímat daňovou konkurenci – nastavení daňové zátěže u našich sousedů. Pozornost by se tedy měla zaměřovat na výdajovou stranu, vysvětlil.

Martin Lobotka

Vadí mi, že opatření nejsou systémová. Dávno měla být vypracována nová koncepce daňové, odvodové a sociální politiky, kde by se definovalo co budeme platit, jaké sociální pomoci poskytovat a pak určit jakými daněmi to budeme financovat. Teď se to pouze narychlo lepí, uvedl Lobotka s tím, že konkrétně mu vadí, že stát stále dotuje lidi, kteří to nepotřebují.

Stále umožňujeme například odečty úroků z hypoték či odečty na dítě lidem i s vysoce nadprůměrnými příjmy. Cestou je podobná selekce jako u přídavku na děti – jen těm skutečně potřebným, řekl Lobotka.

Podle analytika umožňuje stát velice dlouhou a relativně štědrou rodičovskou dovolenou, kdy se spoustě rodičů příjmově kolem průměrné mzdy nevyplatí rychlejší návrat do práce. Podle Lobotky se také nemálo rodin s dětmi (zdůrazňuje však, že to neplatí pro všechny) dokáže vypořádat s případnou nižší či kratší mateřskou lépe než důchodci.

Jsou ještě úspory pro lidi únosné?

Zajímalo nás také to, zda je míra současných i chystaných úsporných opatření podle ekonomů pro obyvatelstvo ještě únosná.

Petr Gapko

Je jasné, že opatření tak, jak jsou navrhnuta, určitě dolehnou více na některé jedince. Co se ale týče sociálních skupin, nemyslím si, že by v průměru měla být zásadně neúnosná. Problém českého obyvatelstva je, že jedinci většinou při svých problémech spoléhají na stát jako prvního zachránce. Přitom by stát měl fungovat až jako poslední možnost záchrany. V první řadě by měly pomoci úspory, poté rodina. Dokud se toto uvažování nezmění, vždy bude existovat sociální tření.

Petr Sklenář

Zatím řada opatření vyznívala velmi podobně na všechny socioekonomické skupiny. Navíc ze stabilních veřejných financí nejvíce těží nízkopříjmové skupiny, protože při případném vyhrocení situace nejvíce postiženou skupinou jsou právě ty nízkopříjmové.

Petr Sklenář by se více zaměřil na samotné škrty a teprve odděleně řešil samotné následky. V opačném případě se podle něj dost oslabí zamýšlený efekt reformy. Typickým případem je snaha řešit otázky sociální politiky při reformně zdravotnictví, např. ano či ne u poplatků za děti do 18 let? Výsledkem je, že se vliv reformy rozmělní, znepřehlední se systém a rozdrobí se působnost sociální politiky, uzavřel.

Jan Vejmělek

Samozřejmě, že by bylo lepší dělat reformy v časech, kdy ekonomika roste. A na to ekonomové v poslední dekádě dlouhodobě upozorňovali. Politický tlak na reformy je však v dobrých dobách slabý. K reformám vládu vždy donutí až období problémů, kdy je ovšem dopad reforem na obyvatelstvo výraznější, řekl Vejmělek.

Zdůraznil také, že škrty v důchodech a sociálních dávkách nemohou být plošné. Pro domácnosti, které jsou oprávněně na těchto dávkách závislé, by jejich redukce vedla v mnoha případech k opravdu výrazným sociálním problémům, uvedl.

Prostor je podle Vejmělka v dalším omezení zneužívání dávek a především v provozu státu. Zatímco zejména podnikatelská sféra v posledních letech významně spoří a zvyšuje svou efektivitu, opasky si utáhly i domácnosti, ve státní sféře, byrokracii, v jejím provozu tomu tak rozhodně není. Nedoporučuji škrtat v investicích, to by znamenalo jenom podlomení konkurenceschop­nosti a budoucího hospodářského růstu, uzavřel.

Martin Lobotka

Nemyslím si, že je správné ubírat důchodcům. Z hlediska rodinných účtů jsou to nejzranitelnější skupiny s největšími výdeji na léky a potraviny (jako procento příjmu), uvedl Lobotka s tím, že z pohledu ekonomicky aktivních se nedá říci, že by míra zdaňování byla enormní. Zde by se zvýšení daní nemělo, zejména mimo nejnižší příjmové skupiny, projevit zásadnějším propadem životní úrovně, odhadl.