Názory k článku Soumrak vkladových produktů. Proč úroky na spoření nerostou?

A k řízení zeměkoule ještěry a mimozemšťany napojenými na Bilderberg by něco nebylo ? Kdy už lidi přestanou těm blbinám o novym světovym pořádku věřit :-(

Tak, že tyto "elity" ovlivňují chod a do jisté míry řídí národní ekonomiky potažmo ovlivňují světovou je jasné... Je jen otázka v jakém rozsahu se jim to daří, kdo všechno v tom je namočený, atd... Ale myslet si, že se nic takového neděje, je do jisté míry osvobozující... Přeji Vám to.

Podstatně víc ovlivňuje svět Čínská komunistická strana protože se tam vyrábí 90% našeho komfortu, Putin za Rusko a pár šejků sedících na ropě.

Prej zeměkoule? On ještě někdo věří na pohádky, že je země kulatá?

Země je kulatá, Slunce je placaté!!!

Samozřejmě, že není. Viděl jsem dokument na YouTube kde jasně ukazovali, že placatá. Všem nám lžou!!!

Já žádným "blbinám" neveřím. Jenom si sháním informace a skládám si je do mozaiky procesů, které probíhají. Narozdíl od neinformovanèho davu.

Jenom proto, že zisky bank se počítají v miliardách neznamená, že jsou nepřiměřeně velké. Průměrný zisk vztažený k vlastnímu kapitálu bank (zjednodušeně řečeno majetku akcionářů) se pohybuje okolo 15% a zisky bank vztažené k objemu spravovaného majetku se pohybují v nižších jednotkách procent. Co Vám na tom přijde nechutně velkého?

Z čeho mají banky zisk? To bude u každé banky jinak. Banky, co neúčtují poplatky musí vydělat peníze na maržích nebo jinde. Banky, které mají vysoké poplatky mohou mít nižší marže...

Proč se zisk poměřuje k vlastnímu majetku? Jednoduše. Mohu investovat X dolarů. Mám je investovat do podniku A, kde mi přinesou a% nebo do podniku B kde mi přinesou b%? To je relevantní rozhodování.

Zisk k obratu je poměrně irelevantní (protože jsou banky terciální sektor, bude poměrně vysoký) a zisk k počtu pracovníků je už vůbec o ničem.

To, že si lidé myslí, že banky půjčují peníze jiných lidí může být podle mne méně zavádějící a škodlivý názor, než pokud si lidé budou myslet, že banky vytváří peníze ÚPLNĚ Z NIČEHO.

Banky vytváří peníze společně s DLUHEM. A dluh rozhodně není NIC. Zkuzte nesplácet své dluhy a uvidíte jaké nic se stane. :-)

Představte si, že někdo si od Vás koupí nějaké zboží a namísto penězi vám zaplatí směnkou, tj kusem papíru na němž se zaváže, že Vám kupní cenu zaplatí v budoucnosti. Budete mít takovou směnku za NIC? Určitě ne. A v tomto tkví podstata dnešních peněz. Je v nich inkorporován něčí závazek splatit budoucnu svůj dluh. Když máte na účtu v bance peníze, jste v podstatě věřitelem některého z dlužníků dané banky. Resp. všichni držitelé vkladů v bance jsou v postavení věřitelů vůči všem dlužníkům banky, protože na vašem vkladovém účtu není vedena evidence o tom, čí dluh dal vzniknout právě Vašim penězům. Uvedené platí pouze za předpokladu, že v daném státě by působila jen jediná banky. Avšak v praxi je bank více, než jedna. V takovém případě platí, že takovým "prvotním" dlužníkem držitele vkladu může být (a často tomu tak je) dlužník úplně jiné banky. Platí tedy, že v daném bankovním systému jsou všichni držitelé vkladů věřiteli všech dlužníků všech bank. Kvalita Vašich peněz ale závisí na kvalitě dluhů držených bankou, v níž máte veden vkladový účet. Celková kvalita peněz pak závisí na schopnosti všech dlužníků bank splácet své dluhy bankám, tedy na tom jak dobře a hladce šlape ekonomika.

Vcelku souhlasím.

Máte pravdu, že banky vytváří peníze společně s DLUHEM, proto je jsou dnes peníze DLUHEM. Avšak drtivá většina tohoto dluhu je nově vytvořená měna (z ničeho, v případě částečných rezerv, a jak dokazuje stránka anglické centrální banky (https://www.bankofengland.co.uk/-/media/boe/files/quarterly-bulletin/2014/money-creation-in-the-modern-economy.pdf), tak v Anglii nejsou dokonce banky omezeny ani povinnými rezervami) a dlužník se zavazuje, že to splatí.

Jedna z nejlepších definic peněz je uvedena z učebnici Ekonomie napsané českým ekonomek Robertem Holmanem:
"Jsou penězi, dokud je v ně důvěra."

A pak tu máme krásný paradox:
V dnešní době je většina peněz jen směsicí nul a jedniček někde na bankovním účtu. Tvoření nebo ničení peněz nebylo nikdy snadnější, stačí jen přidat nebo ubrat pár jedniček a nul daném účtu.

Důvěra na kterých peníze stojí, je tak přenesena na důvěru v instituci, která peníze spravuje a v důvěru v její poctivé účetní praktiky a kontrolní mechanismy. Dále důvěru v dohledový orgán nad těmito institucemi.

V poslední však velké banky velké banky přistiženy při manipulaci, kde čeho (http://www.washingtonsblog.com/2016/07/every-single-bloody-market-manipulated.html) Bankám, hlavně těm velkým, zkrátka VĚŘIT NELZE, protože podvod se stal je součástí jejich podnikání (http://investportal.cz/podvod-je-dnes-nedilnou-soucasti-strategie-velkych-bank)

A jak poznamenal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz:
„Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“

Peníze nejsou dluhem. Naopak peníze jsou pohledávkou. Držím-li peníze mám v rukou (hladce převoditelnou) pohledávku za dlužníkem, který musí do splatnosti jeho splátky dluhu získat peníze ode mne, nebo od někoho jiného, kdo má peníze, aby mohl včas zaplatit své dluhy bance. Jinými slovy pokud od dlužníka něco koupím, pak dlužník použije utržené peníze (nebo jejich část) na splacení dluhu a tím tyto peníze opět zaniknou. Při úvěrové činnosti bank tak sice dochází k vzniku nových dluhů a peněz, současně však stejně průběžně dochází k tomu, že peníze se splacením dluhu bance zanikají. Peníze tak v podstatě vznikají jen na dobu určitou (na dobu, na kterou banka peníze půjčila dlužníkovi).

Důvěra je podstatou každých peněz. U zlata je to důvěra, že ho ostatní budou chtít se mnou směnit za zboží nebo služby. U peněz v systému zlatého standardu je to důvěra, že emitent bude schopen dostát svému závazku směnit peníze zpět na zlato. U účetních peněz je to důvěra, že dlužníci budou ochotni a schopni splatit své dluhy tím, že produkovat zboží a služby, které si budu moci koupit (já či kdokoliv jiný) za peníze, které ti dlužníci potřebují na to, aby své dluhy splatili bance.

Banka zde vystupuje v roli účetního, který vede účetní záznamy o existujících penězích a o tom, kdo ty peníze dluží a do kdy je musí splatit a o tom, kdo ty peníze vlastní. Zároveň je to banka, kdo dohlíží na to, aby dlužníci spláceli své dluhy. Držitelé peněz se tak nemusí o jednotlivé dlužníky a plnění jejich povinností starat. To za ně dělají banky, které také ručí svým vlastním kapitálem, za to, že dlužníci budou splácet řádně své dluhy. To, že dlužníci své peníze splácí se projevuje tím, že je za peníze co koupit (je to ekonomika a nabídka zboží a služeb, která sama o sobě dává penězům kupní sílu. A je to existence dlužníků, která je zárukou, že po penězích bude poptávka, protože dlužníci musí své dluhy splatit bance penězi. A dlužníci mají motivaci své dluhy splácet, protože nesplácení dluhů je velmi (až fatálně) ekonomicky nevýhodné a vylučuje dlužníky ze společnosti. V tomto se liší držení peněz od držení zlata. Držení zlata nebo zlatem podloženými penězi není spojeno s žádným dluhem dlužníka a není tak systematicky zaručeno, že jen samotné držení zlata bude aktivně způsobovat odpovídající nabídku zboží a služeb. U účetních peněz je taková nabídka zajišťována velmi účinně a zcela systematicky, protože každá existující peněžní jednotka disponuje nějakým existujícím dlužníkem.

Současný systém účetních peněz není zatížen žádným principem podvodu, či defraudace. Tento systém je principiálně zcela čistý a spravedlivý a nemá nic společného s frakčním bankovnictvím.

Pokud jde o principiální do systému přímo inkorporované "podvody" v opravdu obrovském rozsahu, pak ty se týkají bankovního systému, kde banky deklarují plnou konvertibilitu peněz na zlato, ale přitom vědomě emitují peníze, u kterých nejsou schopny dostát svým závazkům (směnit je na požádání na zlato). Tento systém částečného krytí skončil v roce 1971. Od té doby se objevují skandály spíše v tom smyslu, že banky manipulují tržní parametry (LIBOR) nebo nedokáží udržet na uzdě své tradery (Barrings Bank). Tento problém je ale řešitelný striktním rozdělením na obchodní banky a investiční banky. Investiční banky by se ale měly spíše jmenovat gamblerské ústavy, resp. možnost existence investičních bank by bylo namístě úplně zrušit, protože není žádného důvodu pro to, aby existovaly banky, které budou emitovat peníze podložené pouze nadějí, že ten, kdo si tyto peníze půjčí, uspěje při spekulacích na finančních trzích. V tomto ohledu by bohatě stačila existence makléřských firem, které budou obchodovat pouze s již existujícími penězi klientů.

@Richard Fuld Chápu Váš názor, že peníze nejsou dluhem. Ale podívejme se na to z druhého pohledu:
Kdyby se teoreticky splatily (prakticky to není možné a dále uvedu proč), tak by zmizeli všechny peníze. Z toho mi vyplývá, že peníze jsou dnes dluhem, zvláště když vznikají při úvěrování bance.

Píšete, že " každá existující peněžní jednotka disponuje nějakým existujícím dlužníkem". To by bylo pravda jen v případě, že nová měna vzniká jen při procesu úvěrování. Avšak, jak uvádí profesor Josef Jílek ve své knize "Finance v globální ekonomice I: Peníze a platební styk" banka tvoří novou měnu i nákupem aktiv bankou a dokonce i při platbě úroků (opět pouze nebankovní entitě) nebo výplatě svých zaměstnanců.

Profesor Josef Jílek dále uvádí, že peníze zanikají opačnými procesy. Tedy hlavně splácením úvěrů, včetně úroků nebankovním jednotkám, prodejem majetku a služeb bankami nebankovním jednotkám a např. i nákupem akcií banky nebankovním subjektem.

Toto je velmi podivné a neodpovídá to dalším mých zjištěním, o tom, jak funguje finanční systém.
Bernard Lietaer (jeden z projektantů Evropského měnového systému) ve své knize Budoucnost peněz uvádí:

"Trik vytvářející nedostatek, jenž je nevyhnutelný pro fungování systému, který tvoří peníze na základě bankovního dluhu, lidi nutí, aby mezi sebou soutěžili o peníze, které nebyly vytvořeny, a když se jim to nepodaří, trestá je bankrotem."

"Když banka tvoří peníze tím, že vám poskytne hypotéční půjčku ve výšce 100 000 liber, vytvoří jen jistinu, a to v momentu, kdy ji připíše na váš účet. Ona však očekává, že jí za zhruba dvacet let vrátíte 200 000 liber. Když to neuděláte, přijdete o svůj dům. Vaše banka nevytváří úrok; ona vás posílá do světa, abyste tam bojovali proti všem ve snaze přinést zpátky dalších 100 000 liber. Protože všechny banky dělají přesně to samé, systém vyžaduje, aby někteří účastníci zkrachovali a tím vám poskytli zbývajících 100 000 liber. Jednoduše řečeno, když vracíte úroky ze své půjčky, používáte jistinu někoho jiného."

Zjednodušeně řečeno peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLA NIKDY VYDANÁ. A jediným způsobem, jak tyto peníze získat do systéme je, že SI NĚKDO JINÝ VEZME ÚVĚR. Proto jsou DLUHY NESPLATITELNÉ.
Když tedy peníze na úrok nebyly vydány, nemohou při splácení ani zanikat - to by opravdu nefungovalo. Tak se zdá, že celá teorie účetních peněz zůstavá pouze teorií, značně vzdálenou od skutečného fungování. (ikdyž velká její část může být pravdivá)

Další skutečnosti, proč je současný systém tak nepřátelský pro běžné občany, jsou uvedeny v části Důsledky úroku v již zmiňované knize Budoucnost peněz (http://zlato.toje.in/dusledky-uroku.html)

Souhlasím s Vámi, že investiční banky jsou gamblerské ústavy a měli by být zakázány. Bohužel spojením tradičních bank a investičních bank začali tyto ústavy spekulovat i s vklady střadatelů.

Píšete, že "Banka zde vystupuje v roli účetního" a právě v tom je zásadní problém. Většina lidí si není vůbec vědoma, jak velké peníze získali např. při manipulaci LIBOR sazby (https://www.proinvestory.cz/proc-urokove-sazby-nerostou-a-v-nejblizsi-dobe-nejspise-ani-neporostou). Také se často bagatelizuje role vrcholového managementu při těchto podvodech, který o nich nutně musel vědět, na pouhé selhání traderů atd.
Také velmi dobře víme, jak dopal Enron, nebo klienti Bernieho Madofa.

K vedení poctivého účetnictví lze využít vhodnou aplikací blockchainu (nejlépe založené např. na technologii Hashgraph https://www.youtube.com/watch?v=SF362xxcfdk) čili distribuované elektronické účetní knihy, kde jsou záznamy ověřeny a opatřeny tzv. otiskem (kryptografický hash , který zabraňuje zpětně pozměnit záznam bez toho, aby byla tato změna detekována). Po zavedení takové technologie, by šlo začít bankám opět důvěřovat.

To, že společně se splacením dluhu zanikají i peníze, kterými je dluh splacen, nevede žádným logickým způsobem k tvrzení, že peníze jsou dluhem. Peníze jsou totiž opakem dluhu, takže dávat mezi dluh a peníze rovnítko je zjevně špatně. Druhým důvodem proč peníze nemohou být dluhem z toho důvodu, že zanikají společně je skutečnost, že při splacení mohou zanikat úplně jiné, než ty které spolu s daným dluhem v minulosti vznikly. Téměř na 100% platí, že dlužník svůj dluh splatí jinými (v budoucnu od někoho jiného získanými) penězi, než těmi, které získal v okamžiku, kdy si je půjčil. To znamená, že zanikající dluh a zanikající peníze nejsou spolu svázány tím, že by v minulosti i společně vznikly. I z tohoto důvodu nelze mezi peníze a dluh dávat rovnítko. Toto je důležité z toho důvodu, že těmito jinými penězi získanými od někoho jiného hradí dlužník nejen dluh, ale i úroky. Z uvedeného je tak zřejmé, že není třeba, aby banky společně s vznikem úvěru vytvářely další peníze, které by měli mít dlužníci k dispozici, aby mohli splatit svůj úvěr. Správně píšete, že banky vytváří v čase peníze dalšími úvěry a dalšími Vámi zmiňovanými způsoby, takže takto banky a dlužníci vytvoří dostatek peněz pro to, aby mohly obíhat v ekonomice a aby dlužníci mohli získat peníze jak pro splátky jistiny, tak i pro splátky úroků.

Vaše argumentace systematickým nedostatkem peněz na placení úroků je vadná, protože vychází ze zcela nereálného předpokladu, že všechny banky poskytnou úvěry, které budou všechny splatné pouze v jeden den a do tohoto dne už žádný další úvěr neposkytnou. Taková krajní situace je samozřejmě zcela odtržená o reality. Prakticky platí, že v podstatě splácení každého úvěru je rozloženo na části do jednotlivých splátek, takže v době splácení je peněz na splátku i úrok vždy dostatek a je také velmi pravděpodobné, že do dne splatnosti poslední splátky dojde samozřejmě k poskytnutí mnoha jiných úvěrů, které vytvoří dostatečnou peněžní zásobu na splacení i té poslední splátky i s úroky. Navíc platí, že banky vytváří peníze i jinými způsoby, než poskytováním úvěrů, takže peníze, které by mohly "chybět" na splacení úroků budou vznikat těmito způsoby. Jde o hrazení platů svým zaměstnancům, úhradu zboží a služeb svým dodavatelům, úhradu daní, obecně nákup čehokoli od nebankovních subjektů. Také z tohoto důvodu neplatí Vaše tvrzení, že peníze jsou dluhem. Vznik některých peněz není spojen s poskytnutím bankovního úvěru.

Takže, ano neplatí na 100%, že každá existující peněžní jednotka disponuje nějakým existujícím dlužníkem. Některé peníze, které vede banka na vkladových účtech jsou účetně v aktivech kryty nikoliv závazkem dlužníka ale např. nemovitým majetkem, který banka vlastní. Když banka koupí od nebankovního subjektu nemovitost, banka připíše na vkladový účet prodejce částku ve výši kupní ceny nemovitosti a do aktiv zaúčtuje částku odpovídající pořizovací ceně koupené nemovitosti. Aktiva i pasiva banky tak vzrostou o danou částku a peníze, které drží daný klient banky (prodejce) jsou kryty aktivem v podobě nemovitosti, nikoliv aktivem v podobě závazku dlužníka splatit půjčenou částku. Takto vzniklé peníze mohou zaniknout až po té, co banka zase nemovitost prodá nebankovnímu subjektu, což nemusí nastat nikdy, nebo až za tisíc let. Tyto peníze tak budou obíhat v ekonomice a budou k dispozici dlužníkům, kteří musí kromě splátky zaplatit i úrok. V případě, že banka nakoupí akcie od nebankovního subjektu, pak bance nic nebrání držet akcie do nekonečna (pokud emitent akcií bude dál existovat) a takové peníze tedy nemusí zaniknout nikdy (mohou zaniknout v okamžiku prodeje akcií nebankovnímu subjektu). Obdobně by to bylo s nákupem zlata, akcií, jiných komodit. Na tomto místě znovu opakuji, že mám za to, že uvedené operace s finančními aktivy, či s jinými spekulativní instrumenty včetně derivátů (s výjimkou hedgingu) by neměly být umožněny bankám, které jsou odpovědny za kvalitu peněz a měly by mít zakázány veškeré uvedené spekulace a jejich hlavní činností by mělo být poskytování úvěrů. Spekulovat na trzích by měly obchodníci, a to vždy výhradně jen s již existujícími penězi, nikoliv za jimi emitované peníze, protože pak není kvalita peněz vázána jen na kvalitu dlužníků bank, ale rovněž na kvalitu ostatních položek v bilancích bank. Asi se shodneme, že banky by neměly ohrožovat peníze svých klientů, kteří se domnívají, že držením peněz v bance se nijak neúčastní gamblerství ve finančním kasínu. Banka, která se položí v důsledku jejího gamblingu na finančních trzích totiž neohrožuje pouze peníze svých klientů. Ohroženy jsou tímto zcela nepředvídatelně i vklady klientů bank, které se chovají odpovědně a gamblingu ve finančním kasínu se neúčastní. Jen doplním, že banky samozřejmě nepoužívají ke spekulacím přímo peníze svých klientů. Banky spekulují s penězi, které vytvoří v okamžiku, kdy platí za nakupovaný investiční instrument. Avšak celková kvalita aktiv tak najednou podléhá nikoli schopnosti dlužníků banky splácet své závazky, ale často zcela iracionálním a nepředvídatelným náladám ve světovém finančním kasínu. A tímto způsobem banky ohrožují držitele vkladů, protože bankrot banky může dopadnout nejen na akcionáře a věřitele banky ale také na držitele vkladů. Řešením je odštěpením investiční části bilancí do investičních společností, které by nadále mohly provádět spekulace jen v penězi klientů k tomuto účelu svěřenými a s vlastním kapitálem, s tím že tyto společnosti by již nemohly tvořit peníze. Avšak nic není samospásné. Stačí si uvědomit, že minulou hypotéční krizi způsobily banky primárně svou úvěrovou činností, nikoliv spekulacemi ve finančním kasínu, které se do onoho procesu zapojily až sekundárně. V daném případě by nás tedy nespasilo ani rozdělení bank na obchodní a investiční. Toto řešení neřeší všechna rizika.

Podvodnému jednání nezabráníte ani blockchainovou účetní knihou, protože většina podvodů spočívá právě v tom, že do účetnictví nebylo zaneseno, co tam být mělo, nebo tam byly zaneseny nepravdivé a/nebo zkreslené údaje, čemuž blockchain nijak nezabrání. Tyto údaje budou chybět, nebo budou zaneseny kresleně i v účetní knize, která bude mít formu blockchainu.

Knihu Budoucnost peněz jsem měl v plánu přečíst. Po té, co jste mi z ní odcitoval ty nesmysly, mi přijde, že si asi najdu nějaký smysluplnější způsob trávení času. Proti teorii "nedostatku peněz na placení úroků" jasně mluví (kromě výše uvedeného) velmi dlouhá praxe účetních peněz, která také dokládá, že toto není problém. V každém okamžiku totiž platí, že v oběhu je mnohonásobně více peněz, než činí souhrn právě v ten den splatných jistin úvěrů a úroků. Argument nedostatku peněz na úroky je jednoduše nesprávný.

@Richard Fuld
Knihu Budoucnost peněz byste si měl opravdu přečíst abyste pochopil podstatu systéme, proč jsou dluhy nesplatitelné.

Celý váš první odstavec je jedná velká demagogie. Správně píšete "Téměř na 100% platí, že dlužník svůj dluh splatí jinými (v budoucnu od někoho jiného získanými) penězi, než těmi, které získal v okamžiku, kdy si je půjčil. ... I z tohoto důvodu nelze mezi peníze a dluh dávat rovnítko"
Tady nejde o to, že jsou to jiné bankovky (kdyby byly vyplaceny ve fyzické formě). Tady jde o sumu peněz (tedy přesněji fiat měny), která vzniká a zaniká.

Stejně pak nechápete podstatu nedostatku peněz. Jelikož peníze můžete splatit jen tím, že si někdo další půjčí, tak tu vzniká problém, kde se vezmou peníze na zaplacení toho nového úvěr atd.
Dané zjednodušení, že by všechny banky chtěly úvěry splatit v jeden den právě ukazuje na PODSTATU tohoto problému. Zjednodušeně řečeno peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLY NIKDY VYDÁNY.

Z toho vyplývá, že dnešní systém bude fungovat do té doby, dokud se bude (dlouhodobě) více půjčovat než splácet. Navíc se platí úroky z úroku = složené úročení = exponenciální růst. Každému, kdo používá selský rozum, je jasné, že na konečné planetě nemůže nic růst do nekonečna. Teorii nekonečného růstu snad věří už je ekonomové, kteří jsou placeni finančními institucemi (ti zkrátka musí).

Navíc tu máme značnou saturaci všech trhů (prodeje aut začínají celosvětově klesat a také krize v roce 2008 byla z velké části způsobena nadvýrobou, kromě těch všech spekulací s hypotékami) více viz http://investportal.cz/puvod-dnesnich-ekonomickych-problemu

Zkrátka více důvěřuji výzkumu pana Bernarda Lietaera a zastáncům rakouské ekonomické školy (od Misese až po Rothbarda a další), kteří poukazují na problémy a neetičnost vytváření peněz z ničeho, než zdání etičnosti, který tu uvádíte Vy.

Pak je tu jedna zásadní otázka: Jaký je vlastně rozdíl mezi bankovnictvím částečných rezerv a praxí účetních peněz? Téměř žádná jen tu není omezení mírou povinných rezerv (jediné omezení je ochota si půjčit) a banky mohou vytvářet novou měnu i mimo úvěrování (což dává bankám ještě daleko větší moc než v případě částečných rezerv)!

Velice jste mě pobavil svým výrokem:
"Proti teorii "nedostatku peněz na placení úroků" jasně mluví (kromě výše uvedeného) velmi dlouhá praxe účetních peněz, která také dokládá, že toto není problém."

Opak je pravdou - největší letadlo (Ponziho schéma), ekonomika založená na levném kreditu ( vámi zmíněná praxe účetních peněz) právě dolétává. Systém reálně odumřel již v roce 2008 a od té doby je všemožnými způsoby udržován uměle při životě. Veškeré programy kvantitativního uvolňování byly jen skrytou záchranou bank. http://investportal.cz/zase-skryte-zachranujeme-banky

Země EU v letech 2008 až 2011 vydaly na záchranu bank asi třetinu evropského HDP, většinou ze státních fondů. Dalších více než 16 bilionů (pozdější zdroje z částečného auditu Fedu uvádějí čísla až 26 bilionů)! dolarů poskytla americká centrální banka (Fed) největším finančním institucím a korporacím nejen ve Spojených státech, ale po celém světě, hlavně tedy v Evropě. A kdo ví, jaké možné machinace se dělali s finančními deriváty, aby to systémové banky nepoložilo.

"Dané zjednodušení, že by všechny banky chtěly úvěry splatit v jeden den právě ukazuje na PODSTATU tohoto problému. Zjednodušeně řečeno peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLY NIKDY VYDÁNY."

Váš pohled na věc je statický a ještě úplně mino realitu. Na danou věc je třeba pohlížet dynamicky. Jednoduše dlužníci splácí své splatné závazky (včetně placení úroků) penězi, které zatím obíhají v ekonomice a pocházejí z úvěrů jiných lidí a které budou mít splatnost teprve v budoucnu. Vámi uvedená situace, kdy budou všechny existující úvěry splatné v jeden den je zcela mimo realitu a neříká vůbec nic o podstatě daného peněžního systému.

Nejlépe ilustruje skutečnost, že pokud peníze obíhají, není třeba, aby kvůli splácení dluhů musely vznikat další peníze, následující příklad. Do hotelu přijde v 19:00 hod. muž a chce se ubytovat. Recepční ale má všechny pokoje rezervovány. Hostu ale nabídne možnost rezervovat si některý z již rezervovaných pokojů s tím, že se často stává, že host nedorazí a rezervace propadne. Recepční požádá o zálohu 100 dolarů a řekne mu, aby přišel za hodinu (ve 20:00), kdy se rezervace ruší a je možné pronajmout takto neobsazený pokoj. Host souhlasil a poskytl zálohu. Recepční dlužila 100 dolarů kuchaři, použila hostovu zálohu a zaplatila svůj dluh, kuchař dlužil 100 dolarů servírce, splatil tedy svůj dluh, servírka dlužila 100 dolarů recepční a splatila svůj dluh, ve 20:00 přišel host a dověděl se, že bohužel všechny rezervované pokoje byly řádně obsazeny a recepční vrátila hostu jeho 100 dolarů. Uvedený příklad ilustruje, jak k umoření tří dluhu ve výši 100 dolarů /celkem 300 dolarů/ postačoval oběh toliko jednoho sta dolarů po dobu několika minut. Z uvedeného je zřejmé, že tedy neplatí automaticky ani Vaše podmínka pro funkčnost daného systému, že by se vždy muselo více půjčovat, než splácet. Tato Vaše myšlenka přehlíží dynamické fungování systému v čase a vychází z onoho zcela nesprávného statického pohledu na věc, kde by všechny dluhy byly cyklicky spláceny pouze v jeden den.

Samozřejmě také není nic špatného na tom, že je třeba, aby si lidé půjčovali peníze, aby peníze vůbec mohly existovat. Představte si malou společnost bez peněz a v ní 3 subjekty (pekař, rybář a řezník). Pekař nabídne řezníkovi pecen chleba za 3 kotlety, řezník souhlasí přijme chleba a zaváže se kdykoliv v budoucnosti dodat pekaři tři kotlety. Rybář nabídne řezníkovi 3 ryby za 3 kotlety a řezník nabídku přijme. Pekař získá 3 ryby a zavazuje se kdykoliv v budoucnu na požádání dodat rybáři 3 kotlety. Rybář dále nabídne 3 ryby pekaři za 1 pecen chleba. Pekař nabídku přijme a poskytne pecen chleba. Rybář se zaváže kdykoliv v budoucnu na požádání dodat pekaři 3 ryby. Vidíme, že při každé transakci dochází k dodávce a současně k vzájemným závazkům. Závazky jsou uváděny v rybách, pecnech chleba a kotletách. Mohly by ale být vyjádřeny v universální hodnotové jednotce, např. v korunách. Pekař by tak měl pohledávku za řezníkem nikoliv 3 kotlety, ale 3 koruny. Rybář by měl za pekařem i za řezníkem pohledávku nikoliv jeden pecen a 3 kotlety. Měl by pohledávky ve výši 3 koruny. Řezník by neměl pohledávku žádnou. Měl by jen závazky vůči pekaři a rybáři (obou by dlužil 3 kotlety, resp. 3 koruny). A účetní peníze nejsou ničím jiným, než záznamy to pohledávkách a závazcích, které vznikají a zanikají mezi jednotlivými členy společnosti a banky jsou do značné míry jen účetní firmy, které o těchto závazcích a pohledávkách účtují. Každá jimi evidovaná koruna má svého věřitele i dlužníka. Na uvedeném systému účetních peněz není vůbec nic špatného, či podvodného. Účetní peníze jsou v podstatě toliko zcela neutrální účetní záznamy v účetních knihách bank.

Rozdíl mezi systémem založeným na účetních penězích a frakčním bankovnictvím samozřejmě je velký. Frakční bankovnictví je systém emitující směs komoditních peněz, jež jsou stoprocentně směnitelné za předem daný objem měnového kovu, který drží banky ve svých sejfech jako 100% rezervu a účetních peněz, které takto směnitelné nejsou a proti nimž v aktivech bank "leží" závazky dlužníků splatit své dluhy. Výsledná směs nezaručuje 100% směnitelnost za měnový kov, což ale banky nebyly v rámci frakčního bankovnictví povinny dodržet. Banky ve frakčním bankovnictví tak byly zatíženy rizikem selhání dlužníků při splácení úvěrů a současně byly zcela systematicky vystaveny riziku runu na banku ak krachu pro neschopnost banky vyměnit veškeré předložení peníze za měnový kov. Opravdu špatná situace pro banky i pro klienty. Proto také nakonec došlo ke zrušení směnitelnosti emitovaných bankovek za zlato a přechodu na 100% účetní systém. Je třeba si povšimnou jedné velmi důležité věci. Pokud by ve frakčním bankovnictví platilo, že povinnost směny za měnový kov se týká pouze bankovek a pouze bankovky by byly vydávány oproti vložení měnového kovu do banky, a účetní peníze by byly emitovány pouze jako bezhotovostní (tedy ve formě záznamů na peněžních účtech, pak by ona symbióza mezi systémem účetních peněz a komoditních peněz mohla fungovat, protože by platilo, že veškeré bankovky by byly směnitelné za zlato a riziko runů na banku by nehrozilo.

Stejně tak v systému 100% účetních peněz je problém pouze s hotovostí a pokud by byly peníze pouze v bezhotovostní formě, nebylo by ani zde riziko runů na banku, jehož podstata se však velmi liší od rizika v systému komoditních peněz.

Pana Fulde, to co uvádíte jsou pouze argumentační triky zastánců "poctivosti" účetních penězích.

To co u uvádíte na příkladu recepční sice funguje, ale jen mezi nebankovními entitami. Když zaplatíte dluh bance, tak se přece tyto peníze zničí a tak je NIKDO DALŠÍ NEMŮŽE POUŽÍT k zaplacení svého dluhu.

Proč pořád uvádíte, že Frakční bankovnictví musí být spojeno s komoditou? Ano původně to tak bylo, ale veškeré mé známě učebnice ekonomie učí o frakční bankovnictví bez zmínky krytí komoditou.

Píšete: "banky jsou do značné míry jen účetní firmy, které o těchto závazcích a pohledávkách účtují. Každá jimi evidovaná koruna má svého věřitele i dlužníka. Na uvedeném systému účetních peněz není vůbec nic špatného, či podvodného. Účetní peníze jsou v podstatě toliko zcela neutrální účetní záznamy v účetních knihách bank."

Jak jsme si již uvedli jinde NE Každá jimi evidovaná koruna má svého věřitele i dlužníka, banky totiž tvoří nové peníze i výplatě svých zaměstnanců a nákupu aktiv od nebankovní entity.

Lze souhlasit s tím, že Účetní peníze jsou v podstatě toliko zcela neutrální účetní záznamy v účetních knihách bank. Problém vak leží jinde. Podvod je to, je lidem prezentováno, funguje bankovní systém a uvádí se, že banky půjčují peníze jiných lidí. To je záměrná dezinformace!
Nikde Vám neřeknou na rovinu:
"Vážený zákazníku, my vytváříme měnu z ničeho, když si u nás vezmete úvěr. Po splacená úvěru zase tato měna zmizí, ale mi si necháme tučně zaplatit riziko, že byste je nám nevrátil zpět. Kde získáte měnu na zaplacení úroku již necháme na Vás. Běžte si soutěžit s ostatními, aby jste je získali. Jo a jen tak mimochodem někdo další si u nás musí půjčit, abyste mohl tuto měnu získat"
Kolik lidí by si pak chodilo do banky půjčit?

Také Vám neříkají: "Dejte nám své peníze. My si s nimi budeme hrát na finančních trzích a jestli vše půjde dobře, tak Vám peníze vrátíme i s malým úrokem, jinak máte smůlu" nejlépe, když nám ztráty zaplatí daňový poplatník Viz. kyperský scénář https://www.investicniweb.cz/2013-4-2-vklad-v-bance-neni-bez-rizika-politici-lzou/

Dále si banky za toto vedení "poctivého" účetnictví nechávají nehorázně zaplatit pomocí úroku. Navíc Vám peníze (měna) na zaplacení úroku NEBYLY NIKDY VYDÁNY. Banky taky mají neomezenou moc nad danými účetními knihami

Jak chcete zajistit jejich poctivost, když i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz prohlásil:
„Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“ ???

Ano máte pravdu, že ten příklad s recepční není úplně ideální, resp. je vyloženě špatný. :-) To však nemění nic na skutečnosti, že v jakémkoliv(!) peněžním systému bude pro splácení dluhů včetně úroků postačovat, pokud množství obíhajících peněz bude v každém okamžiku převyšovat množství AKTUÁLNĚ DANÝ DEN(!) splatných splátek dluhů (obsahujících samozřejmě i úroky). Copak je tak těžké představit si, že tato podmínka je zcela nepochybně každý jednotlivý den fungování systému účetních peněz mnohonásobně(!) splněna? Přece stačí si porovnat kolik v daném roce splacených bankovních úvěrů připadá průměrně na jednotlivý den v roce a tuto částku porovnat s objemem peněžní zásoby. Takže řešit otázku, zda existuje dostatek peněz na splácení úroků, mi přijde zcela marginální až dětinské.

To že poukazujete na to, že je třeba, aby si kromě jednoho dlužníka půjčili peníze v bance i další subjekty, aby bylo možné dluhy bankám splácet i s úroky, znamená pouze triviální fakt, že systém účetních peněz funguje pouze tehdy, pokud se koloběh poskytování a splácení úvěrů (a tedy i samotná produkce zboží a služeb a jejich spotřeby) stále udržuje v chodu. Není to žádná systémová chyba, která by znemožňovala, aby systém účetních peněz hladce fungoval. Opět stačí si představit, že k tomu, aby byly vytvořeny peníze i na úrok ke každému poskytnutému úvěru, plně postačuje pokud se kdykoliv v průběhu doby (obvykle několik let), do které má dlužník splatit dluh a úroky, objeví další dlužník, který si půjčí alespoň částku, kterou představují ony úroky. Tato představa je však relevantní jen v okamžiku samotného startu celého systému od úplného počátku. V situaci, kdy je již tento systém nějakou dobu "v běhu" totiž platí, že peníze na splacení budoucích úroků byly vytvořeny v už minulosti, ještě před poskytnutím dalšího úvěru, nebo budou vytvořeny v blízké budoucnosti, resp. že takových peněz je agregátně v době přijetí úvěru (nebo bude v blízké budoucnosti) mnohonásobně(!) více, než je aktuálně potřeba k splacení splatných úvěrů včetně úroků z těchto úvěrů. Opakuji, že Vaše čistě teoretické statické(!) úvahy, jež jsou zcela odtrženy od reality fungování onoho dynamického(!) peněžní systému, jsou zcela nesmyslné.

A nejde o žádné argumentační triky. Moje argumenty jsou čistě racionální a pokud je nejste schopen (nebo nechcete) pochopit, chyba je na přijímači nikoli na vysílači. :-)

K frakčnímu bankovnictví. Tvrdím, že mi jako racionální přijde uvažovat pouze frakční bankovnictví, kde by se za držení rezerv považovalo držení měnové komodity. To mi dává smysl. Držení účetních peněz (přesněji likvidity) - kterou si každá banka kdykoliv může půjčit od centrální banky, která je při splnění určitých podmínek dokonce povinna takovou půjčku poskytnout - jako rezervy vůči povinnosti banky vyplácet zase jen účetní peníze (hotovost), mi naproti tomu přijde iracionální. Znova opakuji, že samozřejmě lze(!) o rezervách uvažovat i v rámci systému účetních peněz, kdy rezervu budou představovat účetní(!) papírové peníze emitované centrální bankou (nebo likvidita držená na rezervním účtu centrální banky, nebo státní dluhopisy přijímané centrální bankou jako kolaterál k zajištění půjčky likvidity nebo hotovosti). Tato konstrukce mi ale přijde konstrukce jako zcela bezúčelná a nesmyslná. Dává mi smysl pokud můžete bankou emitované peníze směnit za bankou držené rezervy v podobě měnového kovu, protože takto zcela vystupujete z peněžního systému (směněné peníze zanikají takto i ve zlatém standardu zanikají). Rezervy zde slouží k tomu, aby Vám banka tento exit z peněžního systému umožnila (rezervy systému se pak tvoří opačně, tedy vstupem do peněžního systému, tak že někdo do banky měnový kov vloží výměnou za peníze). Avšak nedává mi žádný smysl možnost vyměnit bezhotovostní účetní(!) peníze evidované konkrétní bankou na vkladovém účtu za papírové opět toliko účetní peníze(!), které jsou rovněž účetně evidovány (pouze souhrnně) centrální bankou jako celkové množství emitované hotovosti. Při této operaci (výběr hotovosti) zcela zjevně zůstáváte uvnitř celého peněžního systému, žádný exit z peněžního systému se nekoná. Jediný možný exit ze systému účetních peněz je směnit vlastněné peníze za něco jiného (utratit je). K tomuto exitu však zjevně není třeba jakýchkoli bankovních rezerv v podobě bankou držené hotovosti, likvidity nebo státních dluhopisů! Nicméně jak píšu, každý může smysl bankovních rezerv vnímat odlišně, než ho vnímám já.

Z teoretického hlediska je podle mě rovněž vyloučeno, aby banky držely skutečné rezervy ve formě fiduciárních prostředků (kam účetní peníze spadají). Tedy jakmile jsou peníze "odtrženy" od nějaké komodity, za níž by byly povinně bankou(!) směnitelné, tak ztrácí smysl mluvit o skutečných rezervách. Účetní peníze jsou zcela autonomní bez jakékoliv povinné konvertibility za něco jiného, než zase jen za účetní peníze (hotovost). I z tohoto úhlu pohledu mi nedává smysl mluvit v systému účetních peněz o rezervách. Přesto však existuje i v tomto systému pojem povinné minimální rezervy. Já to považuji za matoucí úplně stejně jako pojem vkladový účet, který je zcela namístě v systému komoditních peněz, kde vklady vznikají tím, že přinesete měnovou komoditu do banky a získáte potvrzení o tomto vkladu ve formě peněz. Avšak v systému účetních peněz, kde peníze nevznikají tak, že je někdo vloží a vkladový účet, považuji za mnohem vhodnější mluvit toliko o peněžním účtu, nikoli však o účtu vkladovém. V systému komoditních i účetních peněz mají tyto účty stejnou funkci, tedy evidovat zůstatky na těchto účtech, přesto mám za to, že rozdíl v principu vzniku obou druhů peněz je natolik zásadní, že by měl být zohledněn i v pojmenování účtů, na nichž se peníze evidují.

K tvorbě peněz bankami. Ano, už několikrát jsme se vzájemně ujistili, že banky netvoří peníze jen pomocí úvěrů. Banky tvoří peníze také tehdy, pokud za cokoliv platí nebankovnímu subjektu. V mém příkladu s rybářem, pekařem a řezníkem jsem uváděl jen příklady vzniku peněz pocházejících z úvěrů (řezník se zavázal dodat v budoucnu kotlety v určité ceně, což je analogie k závazku v podobě úvěru). Pokud bychom do příkladu zahrnuli i banku, pak bychom ten příklad transformace vzájemných věcných závazků na účetní peníze jen zbytečně zkomplikovali. Pro pochopení podstaty účetních peněz a jejich morální nezávadnosti je však tato konfigurace zúčastněných stran postačující. Pokud se týče toho, jak nakupují banky, tak zde samozřejmě také není žádný morální problém.

Banky nakupují také jakoby "na úvěr", který poskytují v podstatě samy sobě. Banka platí dodavateli tak, že připíše předmětnou částku na vkladový účet dodavatele, stejně jako by připisovala půjčené peníze, kdyby poskytovala tomuto dodavateli úvěr. Zároveň ale zaúčtuje danou částku do svých nákladů, což vede k poklesu hospodářského výsledku a návazně také k poklesu vlastního kapitálu banky (na rozdíl od poskytnutí úvěru zde nedochází k růstu aktiv o částku poskytnutého úvěru). Materiální výsledek dané transakce je tak stejný, jako by banka zaplatila "vlastními penězi". Banky ale vlastní peníze, které by si vedly samy sobě na jimi vedeném vkladovém účtu nedisponují, proto platí zprostředkovaně přes úbytek vlastního kapitálu. Na tomto samozřejmě není nic špatného. Pokud by se banka pokusila připsat peníze na vlastní vkladový účet, pak by pro ni tyto peníze neměly žádnou hodnotu, protože by tyto peníze sice vlastnila avšak zároveň by je sama sobě dlužila. :-) Může se zdát, že banka má výhodu v tom, že nikdo při této "úvěrové transakci" neposuzuje kredibilitu banky, zatímco kdokoliv jiný by si chtěl od banky půjčit, bude jeho kredibilit zkoumána. Takový názor ale přehlíží skutečnost, že hospodaření bank podléhá dohledu centrální banky. Pokud by banka utrácela "na úvěr" (přesněji z vlastního kapitálu) příliš mnoho peněz, pak by přestala plnit regulační požadavky centrální banky a mohla by přijít o licenci a zbankrotovat, jako jakýkoliv jiný subjekt, který se nezodpovědně zadlužuje.

K údajnému klamání lidí. Opakuji, že je odpovědností lidí, čemu uvěří a na základě čeho se rozhodují. Rozhodně nelze považovat za podvod ze strany banky, že někdo jiný lidem vykládá, že banky půjčují peníze, které si u bank uloží, tedy že banky fungují na principu frakčního bankovnictví, resp. multiplikace vkladů. Pokud lidé zakládají svá rozhodnutí na nesprávných informacích, byť poskytovaných akademickými autoritami nebo v odborné literatuře, pak za toto nenesou odpovědnost banky. Odpovědnost banky za klamání zákazníků by připadala v úvahu, pouze pokud by takové informace byly součástí smluvní dokumentace. Banky samozřejmě také nejsou povinné školit zákazníky, jak funguje ekonomika a peněžní systém a mají samozřejmě právo krýt se před případnými ztrátami z nesplácení úvěrů rizikovými přirážkami. Ostatně na uzavření úvěrové smlouvy jsou třeba vždy dva. Banka a zájemce o úvěr. Pokud zájemce má za to, že nabízené podmínky jsou pro něj nevýhodné, nemusí smlouvu uzavřít.

@Richard Fuld Děkuji za doplnění tématu. S vaším shrnutím se dá vcelku souhlasit.

Teorie o tom, že banky přijímají vklady, které pak půjčují jiným klientům byla realitou po značnou část středověku, avšak nevyžaduje nutně krytí komoditou.
Zlato a hlavně stříbro (v mnohých jazycích je výraz pro stříbro a peníze totožný) byly používány jako peníze požadavky na peníze definované již Aristotelem (relativní vzácnost, homogenita (zaměnitelnost) a ryzost, snadná dělitelnost a trvanlivost.

Tento systém fungoval do té doby než si bankéři všimli, že 80 % zlata (stříbra) jim leží stále v úschově. Souvisí to také s rozšířením tzv. bankovek, které sloužily jako potvrzení o uložení drahého kovu v soukromých bankách.
Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště drahých kovů, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu.

Bankéři postupně začali vydávat poukázky i na neexistující kovy. Navíc když panovník potřeboval peníze na válku, rádi mu půjčili. Panovník na oplátku bankéřům povolil pokračovat v těchto nekalých praktikách, které se pak stávaly legální, dokud systém nezkrachoval. Z tohoto podvodu se pak vyvinul systém částečného krytí rezerv a nekrytých měn.

Avšak ani částečné rezervy nevyžadují nutně krytí komoditou, ikdyž tímto způsobem vznikly. Při ukončení krytí poslední měny (dolaru) zlatem prezidentem Nixonem v roce 1971 šlo reálně jen o 40% krytí.

Je vcelku možné, že většina států dnes funguje v systému účetních peněz, přestože jejich centrální banky deklarují systém částečných rezerv. Při velmi nízké míře povinných rezerv (ČR aktuálně 2 %) je od částečných rezerv k tomu, co nazýváte systém účetních peněz. Daleko větší omezení v poskytovaní úvěrů je dnes kapitálová přiměřenosti (8% podle BASEL II), což jak jsme si vysvětlili v předchozím příspěvku, mohou banky lehce obejít.

Původně jsem myslel, že u kreditní teorie (to co vy nazýváte účetní peníze) vzniká nové měna jen při úvěrování. Avšak více autorů uvádí, že i při nákupu aktiv bankou (od nebankovní entity) vzniká nové měna a nyní již opravdu z ničeho! Profesor Josef Jílek ve své knize Finance v globální ekonomice I: Peníze a platební styk (https://books.google.cz/books?id=CeaCAwAAQBAJ&pg=PA51&lpg=PA51&dq="účetní+peníze") uvádí, že dokonce i při platbě úroků (opět pouze nebankovní entitě) nebo výplatě svých zaměstnanců vytváří novou měnu.

Zjednodušeně řečeno BANKA PŘI TÉMĚŘ JAKÉKOLIV PLATBĚ (nebankovní entitě) VYTVÁŘÍ NOVOU MĚNU! Tak si může vytvořit peněz kolik chce! Sice to není trestné (I o tom se dá diskutovat. Kdybyste to udělal Vy, tak vás zavřou za padělání peněz - zkrátka super zločinci nemají rádi konkurenci https://youtu.be/AeakkTARA0M), ale dle mého názoru o systematický podvod jde.
Proč má některá entita právo vytvořit si peníze z ničeho a ostatní na získání peněz ke směně musí tvrdě pracovat?

Pak je tu ještě jeden vcelku zásadní problém:
Ve svém předchozím komentáři uvádíte:"Peníze se splacením dluhu bance zanikají. Peníze tak v podstatě vznikají jen na dobu určitou (na dobu, na kterou banka peníze půjčila dlužníkovi)." Což uvádí jak mnoho zastánců částečných rezerv, tak i kreditní teorie.
Někteří autoři však uvádějí, že nejen zaplacené úroky, ale I ZAPLACENÁ JISTINA se stává součástí mezibankovní likvidity.
Schválně jsem se ptal několika vysokých bankovních manažerů, co se děje se s penězi při splácení úvěru a všichni do jednoho mi potvrdili, že tyto peníze ZŮSTÁVAJÍ MAJETKEM BANKY, místo toho, aby se zničily!

Takže banka si přivlastní nejen plody Vaší práce, ale ještě ji musíte zaplatit úroky, na které nebyly peníze nikdy vydány (http://zlato.toje.in/dusledky-uroku.html).

Předem se omlouvám za rozsah mé reakce. :-) Ale na toto téma, plné předsudků a matoucích informací to jinak ani nejde.

Podstata samotných bankovních rezerv (ať už 100% nebo částečných) spočívá nutně v krytí peněz komoditou. Rezerva zde slouží k tomu, aby banka zajistila kdykoliv reversibilní přeměnu peněz na danou měnovou komoditu (např. zlato), tak jak je deklarováno na bankou emitovaných penězích. Rezervu tak představuje bankou držený měnový kov, proti kterému byly bankou emitovány peníze. Rezervou tak nemohou být peníze samotné! V případě 100% rezerv tak banky fungují jako sklady měnového kovu a peníze pak představují skladové listy vydané bankou na měnový kov svěřený bance.

Podvodná emise nekrytých peněz, tak jak ji popisuje teorie frakčního bankovnictví nemusí vůbec odpovídat historické skutečnosti, resp. může platit, že jde v daném případě o (částečně nebo plně) nesprávnou interpretaci. V době frakčního bankovnictví totiž pravděpodobně platilo, že část bankami emitovaných peněz sice nebyla kryta měnovým kovem, avšak ve skutečnosti šlo o emisi účetních peněz, krytých závazkem dlužníka půjčené peníze vrátit bance. Nešlo tedy o nekryté peníze, jakými by byly typicky padělky bankovek. Nicméně riziko, že banky si natisknou také pravé bankovky, které nebudou kryty žádným závazkem dlužníka a které nebudou rozeznatelné od padělků, ačkoliv principiálně o padělky půjde. Teorie frakčního bankovnictví je ale vybudována pouze na premise, že banky emitovaly peníze, které nebyly kryty ničím (ani závazkem dlužníka), tedy padělky peněz. Tato teorie vůbec nebere v potaz možnost, že banky v rámci frakčního bankovnictví mohly nad rámec měnovým kovem krytých peněz emitovat pouze (nebo také) účetní peníze, které byly kryty závazky dlužníků splatit bance půjčené peníze. Předpoklad frakční teorie, že banky emitovaly v rámci frakčního účetnictví pouze padělky, mi nepřijde přesvědčivý ani pravděpodobný. Podle mého názoru banky současně přijímaly vklady (ve zlatě nebo bankovkách) a současně i emitovaly nové účetní peníze kryté(!) závazkem dlužníka splatit poskytnutý úvěr, když současnou emisi padělků považuji spíše za nepravděpodobný incidentně se vyskytující jev, který byl v podstatě pro banku sebedestruktivní.

Frakčního bankovnictví tak lze považovat za hybridní systém komoditních a účetních peněz, který není jistě ideální, ale plně umožňuje, aby banky podnikaly čestně bez jakýchkoliv podvodů, které by byly zcela nevyhnutelně zakomponovány přímo v daném frakčním systému. Bankovky představovaly také ve frakčním bankovnictví pouze závazek(!) emitenta, že bankovky smění za měnový kov a splnění tohoto závazku mohlo být ohroženo runem na banky, a to i v případě, že se všechny banky chovaly na 100% poctivě, tedy v případě, že část jimi emitovaných peněz mělo povahu peněz účetních! Banky totiž neměly právní povinnosti držet 100% rezervy, kterou by porušovaly. Zákon pouze ukládal bankám, aby jejich rezervy neklesly pod úroveň státem stanoveného procenta minimálních rezerv. V žádném případě nelze automaticky učinit závěr, že banky v prostředí frakčního bankovnictví podváděly tím, že tiskly ničím nekryté bankovky (padělky), jak toto bez důkazů činí teorie frakčního bankovnictví. Samotné frakční bankovnictví nelze považovat za podvod. Podvodné jednání se vyznačuje tím, že uvedete někoho v omyl. Pokud stát stanovil oficiálně, že banky mohou držet jen částečné rezervy, pak každý, kdo používal nebo držel tehdejší peníze byl srozuměn s tím, že ne každá bankovka je kryta na ní deklarovaným množství zlata. Není zde splněna první podmínka pro skutek trestného činu podvodu, tedy uvedení v omyl.

Jak by to chodilo v prostředí 100% rezerv? Ve vztahu k penězům emitovaným bankou na základě přeměny měnového kovu na emitované bankovky by banka neměla žádný výnos (v aktivech je zlato, které nemá žádný pravidelný výnos a ani kapitálový výnos, protože cena zlata v penězích je fixována na konkrétní částku). Banka by měla pouze náklady spojené s bezpečným uložením měnového kovu. Současně banky platily úrok těm klientům, kteří vložili do banky své peníze (bankovky, ne měnový kov) na termínový vkladový účet (a/nebo koupily dluhopisy emitované bankou), což v této fázi představuje jen další náklady pro banku. Takže klient, který přinesl měnové zlato do banky a peníze, které za své zlato obdržel následně vložil na bankou vedený termínový účet (a/nebo za ně koupil bankou emitovaný dluhopis) zatím jen stál banku náklady ve formě skladovacích nákladů a úroku hrazeného z klientova termínového vkladu (dluhopisu). Aby se banka dostala alespoň na nulu, musela pak půjčit klientem půjčené peníze (a/nebo peníze utržené bankou za dluhopis) jinému klientovi na určitou dobu za úrok, který pokryje alespoň skladovací, provozní a zmíněné úrokové náklady. Z uvedeného je vidět, jak krytí měny měnovým kovem zatěžuje bankovní a potažmo ekonomický systém nadbytečnými náklady ve formě skladovacích nákladů a to nepočítáme náklady na přepravu měnového kovu v rámci vypořádání platebního styku mezi jednotlivými bankami.

V takové situaci se nelze divit tomu, že se banky začaly vracet k již osvědčenému systému emise úvěrových (účetních) peněz. Z výše uvedeného je zřejmé, že nabídka peněz na úvěrovém trhu byla velmi omezena pouze termínovými vklady vkladatelů (a objemem úspěšně emitovaných dluhopisů), nikoli však objemem zlata v bankovních sejfech, který byl logicky vždy vyšší, než objem pravě vzniknuvších termínových vkladů a bankou čerstvě emitovaných dluhopisů. Pokud tak banky vyčerpaly omezené množství peněz vložených na termínové účty, nemohly poskytovat další úvěry, přesto že po nich existovala kvalitní poptávka. Zde předpokládám, že část emitovaných peněz se sice vrací na termínové účty, avšak značná část jich obíhá v ekonomice a/nebo leží "ladem" na běžných účtech, takže nejsou bance k dispozici k tomu, aby je půjčila zájemcům o úvěr. Současně takový nedostatek peněžní nabídky mohl vést k navyšování úrokových sazeb, za něž si však ani velmi důvěryhodní klienti nebyli už ochotni půjčovat. Za této situace nemohly prosperovat ani banky ani ekonomika.

Uvedená situace tak mohla banky přimět k tomu, že začaly emitovat i peníze, které nevznikaly na základě toho, že by byly vyměněny za měnový kov (pokud zákon neukládal bankám povinnost 100% rezerv, pak to bylo legální) a tímto banky začaly riskovat run na banku s vidinou vyšších zisků. Vyšší výnosy bank zde stojí proti novému riziku krachu v důsledku runu na banku. Banky se tedy v dané situaci vrátily k původnímu(!) charakteru peněz, tedy k účetním penězům, které jsou kryty závazkem důvěryhodného klienta, nikoli nedostatkovým měnovým kovem. Proč k původnímu? V dávných dobách, kdy panoval mír byly účetní peníze jedinými penězi, které byly používány v menších samostatných komunitách, kde každý znal každého a kde vyobcování z komunity znamenalo v podstatě rozsudek smrti, takže slib splnění závazku měl skutečně velkou váhu. Komoditní peníze byly v té době používány pouze pro obchodování s cizinci za účelem směny "nadstandardních" komodit, které si daná komunita nemohla opatřit sama a nebo v časech války, kdy důvěřovat závazkům dlužníků bylo značně ošemetné (vzpomeňme na feldkuráta Katze a nářky jeho věřitele). V tomto ohledu doporučuji knihu atropologa Davida Graebera Dluh prvních 5000 let.

Emisí účetních peněz banky prolomily monopol zlata, aby mohly uspokojit poptávku důvěryhodných žadatelů o úvěr. Při emisi účetních peněz však nedochází k nepoctivému jednání ze strany banky. Při emisi účetních peněz vzniká na straně banky současně pohledávka, z níž banka inkasuje úrok a závazek z něhož banka úrok hradí. Příjmem banky je tak pouze rozdíl mezi úrokem získaným a zaplaceným, což platí úplně stejně i pro peníze emitované bankou na základě jejich výměny za měnový kov. A co víc, z účetních peněz emitovaných bankou a uložených na vkladový účet může banka klientům hradit úrok i na běžných účtech, protože není zatížena náklady na skladování měnového kovu a předmětné peníze byly již půjčeny danému klientovi a banka tak má hned od okamžiku jejich vzniku úrokový příjem. Naproti tomu v případě komoditních peněz musí nejprve banka emitované peníze od klienta získat prostřednictví vkladu na termínový účet (nebo prodejem dluhopisů banky klientům) a tyto peníze teprve následně musí(!) půjčit nějakému důvěryhodnému klientovi, jinak bude na emisi peněz prodělávat! A prodělává-li banka peníze, pak musí tyto ztráty zahnout do ceny jejích služeb, či do výše úroků za něž půjčuje peníze, jinak zkrachuje. Taky skutečnost, že banka musí(!) získané peníze půjčit, aby neměla ztráty ze svěřených peněz, naznačuje, že kvalita dlužníků v těchto případech nebude tak dobrá, jako když je banka v situaci, kdy peníze půjčit může až tehdy až v klidu najde kredibilního dlužníka, protože není pod tlakem toho, že z nerozpůjčovaných peněz musí platit úrok.

Z výše uvedeného jasně plyne, že banky v prostředí komoditních peněz a 100% rezerv mohou existovat pouze v případě aktivní úvěrové činnosti, kterou si vydělají na skladovací a úrokové náklady, v to pouze v rozsahu objemu aktuálně volných termínových vkladů (a/nebo aktuálně emitovaných dluhopisů). Tomuto systému říkám standard zlaté svěrací kazajky.

Současně je tedy zřejmé, že bankovnictví bude možné provozovat v režimu 100% účetních peněz nekrytých měnovým kovem ale závazky dlužníků. Tímto způsobem dosáhneme perfektní pružnosti peněžní nabídky, která se vždy přizpůsobí potřebám ekonomiky a nebude závislá na rigidní veličině, jakou je množství měnového kovu uloženého v bankách sníženého o objem peněz obíhajících v ekonomice a ležících ladem na běžných účtech. V prostředí 100% účetních peněz se zbavíme zbytečných nákladů na zabezpečování skladování a transporty měnového kovu. Podle mě byl návrat k původnímu a přirozenému principu účetních peněz zcela logickým krokem, který pouze zbavil komoditní a frakční peněžní systém mnoha jeho nedostatků. Jedinou "nevýhodou" je odpojení výše úroku od střetu nabídky a poptávky po penězích, protože v systému účetních peněz (a rovněž tak v systému frakčního bankovnictví) není nabídka peněz závislá na dosud nepůjčených úsporách uložených na termínových vkladech a/nebo aktuálně investovaných do dluhopisů bank. V systému účetních peněz je výše úroku stanovována centrální bankou v závislosti na vývoji ekonomiky, resp. formou cílování inflace.

Z toho, že centrální banky vyhlašují míru povinných minimálních rezerv nelze dovozovat existenci frakčního systému. PMR představuje čirý anachronismus, který se skutečnými rezervami, jak jsou pojímány v systému komoditních peněz, nebo ve frakčním bankovnictví nemá vůbec nic společného. Povinné minimální rezervy mají možná v některých státech jakýsi smysl pro hladké fungování platebního styku. V ČR je ale povinnost držet minimální rezervy totální nesmysl, protože hladké fungování platebního styku zajišťuje systém CERTIS. Ve vztahu k připravenosti bank k výplatě vkladů v hotovosti je pak důležité, aby banka měla část aktiv ve formě, kterou akceptuje centrální banka jako kolaterál (státní dluhopisy např.) a které lze kdykoliv s centrální bankou směnit za hotovost pro případ, kdy klienti požadují výběry vkladů v hotovosti. Jinými slovy skutečnost, že centrální banka požaduje držení povinných minimálních rezerv nemá vůbec nic společného s frakčním bankovnictvím ani s teorií multiplikace vkladů, protože zde neexistuje povinnost bank směnit peníze za předem dané množství měnového kovu, který jediný může fungovat jako skutečná rezerva pro splnění takové povinnosti. Jde pouze o anachronické pozůstatky z minulosti jež nebyly dosud v praxi ani v teorii plně odstraněny.

Existenci frakčního bankovnictví nelze dovozovat ani v tom, ohledu, že by onou rezervní "komoditou" byla hotovost. Takový názor by byl koncepčně nesmyslný a nerespektoval by skutečnost, že v současném systému vznikají peníze v bezhotovostní formě při poskytování úvěrů bankami (a v jiných situacích, kdy banky platí nebankovním subjektům), nikoliv tím, že by někdo přinesl do banky hotovost. Určitou část bezhotovostních peněz sice lze převést na hotovost, tak že je vybrána z vkladového účtu. Pokud ale někdo následně jde do banky hotovost vrátit zpět na vkladový účet, pak tímto aktem peníze nevznikají, jako by vznikaly v komoditním systému tím, že by vkladatel přines do banky měnový kov! V daném případě dojde pouze ke zpětnému převodu peněz z hotovostní formy do bezhotovostní formy. Nedochází k převodu měnového kovu na peníze a tedy ke vzniku peněz.

Samozřejmě souhlasím s tím, že emisní možnosti bank jsou omezeny pravidly kapitálové přiměřenosti. Avšak skutečně nelze na základě jednoho izolovaného případu dovozovat, že tento systém není funkční. Je také otázkou, zda byl onen případ (Credit Suisse) navýšení vlastního kapitálu správně interpretován. Neznám podrobnosti, nemůžu činit závěry.

Nyní ke skutečnosti, že peníze v současnosti nevznikají pouze v souvislosti s úvěrovou činností bank. Pro označení současného systému používám název účetní peníze a ne slovo kreditní, nebo úvěrové právě z toho důvodu, že účetní peníze nevznikají pouze úvěrovou činností bank. Ano banky tvoří peníze i způsoby, které popisujete a všechny tyto způsoby vzniku peněz stojí na účetních operacích banky, proto název účetní peníze. Avšak ani v tomto případě nejde o nějaký podvod, či nějaké nespravedlivé zvýhodnění bank.

Vezměme si příklad, kdy banka platí klientovi úrok z jeho vkladového účtu. Banka prostě částku úroku připíše na vkladový účet klienta (narostou pasiva banky). Současně banka zaúčtuje tento úrok na účet nákladových úroků, což o vyplacený úrok zvýší náklady banky a sníží hospodářský výsledek (sníží zisk, nebo navýší ztrátu banky) a tato změna se promítne do adekvátního snížení vlastního kapitálu banky (klesnou pasiva banky). Bilanční suma banky se nezmění. Banka pouze zchudla o zaplacený úrok. Objem existujících peněz se v ekonomice zvýšil o vyplacený úrok.

V případě, kdy banky inkasuje úrok od dlužníka, odepíše danou částku z vkladového účtu klienta (sníží je pasiva banky) současně danou částku zaúčtuje jako úrokový příjem, zvýší se hospodářský výsledek banky, zvýší se vlastní kapitál banky (zvýší se pasiva banky). Bilanční suma se nemění. Objem existujících peněz se v ekonomice snížil o inkasovaný úrok.

Obdobně když banka platí plat zaměstnanci, připíše na vkladový účet zaměstnance (zvýší se pasiva banky, zaúčtuje do mzdových nákladů, sníží se hospodářský výsledek, sníží se vlastní kapitál banky (sníží se pasiva banky). Bilance nezměněna. Objem peněz v ekonomice vzrostl.

Jak vidíte náklady banky jdou vždy na úkor vlastního kapitálu banky, banka tak rozhodně "neutrácí peníze, které nemá"! Banky rozhoduje o tom, zda svůj doposud "nevyužitý" vlastní kapitál využije k tomu, aby jím splnila pravidla kapitálové přiměřenosti i ve vztahu k dalším nově poskytnutým úvěrům, nebo zda se části vlastního kapitálu zbaví tím, že ho vynaloží na úhradu nákladů za úklidové služby. Nemůže ale zároveň utrácet a současně si i udržet vlastní kapitál na další úvěrovou činnost. Vaše představy, že banka si natiskne (v podstatě falešné) peníze a za ně si něco koupí a nijak se to neprojeví v jejích majetkových poměrech, je zcela naivní.

Vaše úvaha o tom, že v současném systému bance při splacení úvěru spadne do klína částka, kterou dlužník bance splatí, je jednoduše absurdní. Při splacení úvěru se pouze odepíše vrácená částka z vkladového účtu klienta (klesnou pasiva banky) a z evidence úvěrů se vyřadí splacený úvěr (klesnou aktiva banky) bilanční suma klesla, objem peněz v oběhu klesl (peníze zanikly). Splacení úvěru, kdy má zpravidla dlužník veden v bance i běžný účet, z něhož jsou mu odepisovány částky za účelem splacení jeho dluhů vůči bance, není spojeno s jakýmkoliv pohybem likvidity ani s přeměnou peněz na likviditu. Buď jste ty vysoké bankovní manažery nesprávně pochopil, nebo oni nechápou jak to ve skutečnosti funguje. Bludy v oblasti peněz hlásají i slovutní profesoři ekonomie. Žádný z nich ale nikdy nešel tak daleko, aby tvrdil, že v současném systému platí, že dlužníkem vrácené peníze se stávají majetkem banky (v podobě jí držené likvidity) a nezanikají. Kdyby byla pravda, co tvrdíte, pak by bylo bankám úplně jedno, komu půjčují peníze, protože nesplacení úvěru by se banky nijak negativně nedotklo a při splacení úvěru by banka bohatla vždy o celou částku poskytnutého úvěru a nikoli jen o úrokovou marži. To by bylo nejlepší strategií bank půjčit komukoliv co největší částku za nulový úrok. Proč by se banky v takovém případě obtěžovaly vyděláváním na úrokové marži, když mohou získat stonásobné zisky, jen tím, že dlužník splatí dluh. To by se jim vyplatilo půjčovat i na záporné úroky, aby splacených úvěrů bylo co nejvíce a aby banky splácení dlužníkům co nejvíce usnadnily. Takovýto systém by byl bláznivý a nevydržel by ani týden. :-)

Vážený Roberte z Vaší odpovědi je vidět, že jste vcelku naivní člověk a často si pletete své názory s fakty. Bohužel nemám tolik, času, aby uváděl na pravou míru spoustu uvedených polopravd, které prokládáte spoustou faktů. Navíc na mnoha z těchto názorů se neshodnou ekonomové různých směrů.

Již v první větě se dá s Vaším názorem velmi polemizovat. Uvádíte: "Podstata samotných bankovních rezerv (ať už 100% nebo částečných) spočívá nutně v krytí peněz komoditou."
Bohužel v moderních učebnicích ekonomie, které napřed uvádí teorii finančního zprostředkování bankami a pak učí teorii multiplikátoru (což je přesně ta omezená teorie o částečných rezervách, kterou uvádí prof Richard A. Werner, ve své eseji o teoriích vzniku peněz) jsem nenašel žádnou zmínku o krytí komoditou. Ani další zdroje neuvádějí toto spojení Zřejmě tedy částečné rezervy mohou existovat i bez krytí peněz komoditou." Pouze dávají centrální bance větší potenciální kontrolu nad ekonomikou.

Dále obhajujete, že dnešní praxe emisi účetních peněz není podvodem. Tedy že vytvoření hodnoty (měny) z ničeho a její postoupení oproti závazku dlužníka (který věří, že dostává úspory jiných subjektů) vrátit nově vytvořené peníze bance (která, by je pak podle obecně přijímaných teorií měla zničit) navíc spolu úrokem (na jehož splacení nebyly nové peníze vydány), není podvodem. Dle mého je to jednoznačný podvod. Samozřejmě zájmové skupiny jej provádějící to nazvou legální transakcí.

Dále píšete: "Samotné frakční bankovnictví nelze považovat za podvod. Podvodné jednání se vyznačuje tím, že uvedete někoho v omyl. Pokud stát stanovil oficiálně, že banky mohou držet jen částečné rezervy, pak každý, kdo používal nebo držel tehdejší peníze byl srozuměn s tím, že ne každá bankovka je kryta na ní deklarovaným množství zlata. Není zde splněna první podmínka pro skutek trestného činu podvodu, tedy uvedení v omyl. "

Proč tedy na ekonomických univerzitách se učí zjevně nepravdivá teorie finančního zprostředkování v bankovnictví (kterou uvádí prof Richard A. Werner, ve své eseji o teoriích vzniku peněz prosazují centrální banky.
Proč nám ČNB tvrdí, že používáme sytém frakční bankovnictví (máme přece oficiálně povinnou mírou rezerv 2 procenta)!

Není to snad záměrné uvedení v omyl, jestliže prakticky používáme praxi emise účetních peněz, ve které banky mohou vytvářet novou měnu dokonce tím, že nakoupí aktiva od nebankovní entity nebo při výplatě svých zaměstnanců?

Jak můžeme důvěřovat těmto bankám v jejich poctivé účetní praktiky, když byly v poslední době usvědčeny z manipulace kde čeho (http://investportal.cz/podvod-je-dnes-nedilnou-soucasti-strategie-velkych-bank) a zaplatily na pokutách miliardy.

Navíc jak poznamenal významný ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz před několika lety:
„Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“

Není velmi naivní myslet si, že banky budou dodržovat pravidla a nebudou emitovat peníze, jak se jim zachce?
To je podobné jako ustanovit pedofila vedoucím školy nebo školky. To že se tomu tak bohužel i dělo v církevních institucích, je otázkou do jiné debaty.

K části Jak by to chodilo v prostředí 100% rezerv?
Bohužel uvádíte značně zkreslené informace (stačí si pročíst některou z publikací ekonomů tzv. rakouské ekonomické školy)

Je velký rozdíl mezi vkladem na viděnou, za který si banky účtovali poplatek za bezpečné uložení měnového kovu a svolením užívat drahý kov k zápůjčce ( termínový vklad) a chtít za to podíl na zisku (který je mnohem spravedlivější než dnešní úrok.
Na tomto fungovalo bankovnictví celý středověk a značnou část novověku.
Nastudujete si pak pojmy jako "Bill of Trade" a "Letter of credit", abyste lépe pochopil celé fungování.

Ano zlatý (tedy spíše častěji stříbrný) standard měl svá omezení, jak píšete, ale to bylo spíše dobře. Objem peněz díky těžbě dlouhodobě rostl přibližně tempem růstu počtu obyvatel i růstu zboží a služeb. Technologický pokrok pak působil mírnou deflaci a tím bylo zajištěno u zhodnocování úspor.

Naopak dnešní systém vedl ke znehodnocení měn a do stavu, kdy méně než 1 % měny se používá k primárnímu účelu proč peníze vznikly a tím byl prostředek směny a minimalizace transakčních nákladů. Zbytek peněz se pak používá ke spekulaci a korupci.

Souhlasím s Vaším tvrzení, že míra povinných minimálních rezerv (PMR) dnes představuje čirý anachronismus, když kapitáová přiměřenost hraje daleko větší omezení. Avšak vůbec nesouhlasím s Vaší bagatelizací významu existence PMR.

V posledním bodě máte asi pravdu. Nejspíše jsem vysoké bankovní manažery nesprávně pochopil a oni nechápou, jak to ve skutečnosti funguje, jinak by mě odkázali praxi účetních peněz.
Existenci zmíněné možnosti však naznačily negativní úrokové sazby, které v EU máme. Avšak tam půjde opět spíše o nějaký úrokový rozdíl, který pomocí páky velké banky využívají ke svému obohacení.

Můj názor, že existuje možnost, jak mohou banky fungovat v prostředí frakčního bankovnictví (popř. v prostředí účetních peněz) zcela poctivě a v souladu s právem, aniž by kohokoliv podváděly, není naivní. Současně i rozumím tomu, že banky (stejně jako jakékoliv jiné subjekty) mohou podvádět. Současně ale Vaše přesvědčení, že systém účetních peněz nebo frakčního bankovnictví je již sám o sobě principiálně podvodným, je mírně řečeno paranoidní. Současně Vaše představy o tom, jak by měl bankovní systém dle Vás poctivě fungovat (princip bankovního zprostředkovávání úvěrů půjčováním do bank vložených úspor na termínové vklady, popř znovu zavedení 100% zlatého standardu) považuji za naivní, spíše až dětinské.

K rezervám.
V systému účetních peněz nejsou banky zatíženy žádnou povinností směňovat na požádání peníze za měnovou komoditu. V systému účetních peněz jsou banky pouze nuceny umožnit změnu bezhotovostních peněz na peníze hotovostní, jež vydává centrální banka a jež nepředstavují zase nic jiného než zase účetní peníze, jen v jiné formě (bankovky a mince). Tvrdit, že účetní peníze (přesněji bankou na rezervním účtu držená likvidita) mohou představovat rezervy pro výplatu účetních peněz v hotovosti, je sice možné, ale nedává to žádný valný smysl, protože při výběru peněz v hotovosti dochází jen ke změně jedněch účetních peněz (bezhotovostních) zase jen na účetní peníze - hotovostní.

Stejně nesmyslná představa je, že banka na základě povinnosti držet PMR část bankovních vkladů klientů převádí na rezervní účet a se zbytkem může dle libosti nakládat (což je podstata Vámi zmíněné tzv. multiplikace vkladů). Banky (ať už v systému frakčního bankovnictví nebo v systému účetních peněz) nedisponují s vklady klientů, bez jejich výslovného pokynu, nebo dohody s bankou. Rovněž základní předpoklad teorie multiplikace vkladů, tedy že vklady v bankách vznikají v prostředí účetních peněz tak, že někdo do banky přinese hotovost, je úplně lichá (v těchto případech jde jen o zpětný převod hotovosti do původní bezhotovostní formy). Vznik vkladů v systému účetních peněz probíhá přesně opačně, než je tomu v systému 100% komoditních peněz. Banka (např.) půjčením peněz klientovi ony vklady vytváří, a to v bezhotovostní formě. Pokud je pak banka regulátorem nucena držet na rezervním účtu např. 2% z takto vytvořeného vkladu, pak si za tímto účelem musí banka (obvykle) od centrální banky onen obnos půjčit(!).

Předmětné PMR slouží k zajištění toliko likvidity potřebné k vyhovění případným požadavkům klientů na výběr peněz v hotovosti a/nebo na převod peněz do jiné banky. Avšak opakuji, že i hotovost není nic jiného, než účetní peníze emitované centrální bankou, které se od účetních peněz emitovaných obchodními bankami liší prakticky pouze tím, že s nimi není spojen nárok na výplatu úroku a že jsou zajištěny převážně státními dluhopisy v držení centrální banky. Aby banky byly schopny uspokojit co nejvíce klientů požadující výběry v hotovosti, musí držet pokud možno co nejvíce státních dluhopisů, jež je centrální banka ochotna "směnit" za hotovost. Skutečnými "rezervami" zajišťujícími povinnost bank vyplácet vklady v hotovosti tak jsou v systému účetních peněz namísto měnového kovu státní dluhopisy. Výběrem peněz v hotovosti dojde pouze k tomu, že původně byly Vaše bezhotovostní peníze kryty aktivy dané konkrétní obchodní banky (nejčastěji poskytnutými úvěry soukromým osobám) a po výběru peněz v hotovosti jsou Vaše hotovostní peníze kryty převážně státními dluhopisy drženými centrální bankou. Zde nedochází k exitu z peněžního systému, jako je tomu v případě směny komoditních peněz za měnový kov. Když v prostředí účetních peněz vyberete své peníze z banky, držíte pořád účetní peníze. Proto zde nemá smysl mluvit o rezervách. Proto tvrdím, že pouze v systému komoditních peněz má smysl řešit pojem rezervy. Chápu ale, že někomu uvedené rozdíly nepřijdou jako úplně zásadní důvod pro rozlišování, a že považuje rezervy v obou systémech za principiálně shodné. Bohužel takovéto uvažování ale může vést k zavádějícím a často nesprávným závěrům, což se také děje (viz. např. teorie multiplikace vkladů, což není nic jiného, než zcela nesprávná aplikace systému povinných rezerv na systém účetních peněz. A těchto nesprávných závěrů se samozřejmě dopouští i spousta akademiků. Nicméně Vámi zmiňovaný prof. Jílek zcela explicitně označil teorii multiplikace vkladů za nesprávnou, matoucí a praxi neodpovídající.

Skutečnost, že odborná literatura, popř samotná existence PMR vyvolává v klientech dojem, že žijí v systému frakčního bankovnictví a/nebo že žijí v bankovním systému založeném na zprostředkovávání úvěrů poskytovaných z úspor vkladatelů, neznamená, že se banky dopouští nějakého podvodu. Bohužel problém je skutečně v neinformovanosti lidí o tom, jak funguje současný bankovní systém, a to se snažím poněkud sisyfovsky napravit mimo jiné i v této diskuzi. V této souvislosti bych Vám doporučil velmi kvalitní a zajímavé pojednání o právních a ekonomických aspektech frakčního bankovnictví: www.mises.cz/literatura/bankovnictvi-castecnych-rezerv-pohledem-prava-a-ekonomie-4.aspx

V uvedeném pojednání je i právní analýza, která velmi srozumitelně odůvodňuje závěr, že samotný princip frakčního bankovnictví je v souladu i s velmi přísným teoretickým právním pohledem na danou problematiku. Označení současného bankovního systému za podvodný ve světle aktuálně platného právního stavu se pak blíží spíše křivému obvinění. :-)

7% že jde? Tedy, utratit téměř desetinu investice jen jako vstupní poplatek mi rozhodně výhodné nepřipadá. Zlato může mít výkyvy během přiměřeného počtu let kolem 40%. Niky nekoupíte úplně nejlevněji a neprodáte úplně nejdráž. Pokud budete umět situaci odhadovat velice dobře, při podeji i nákupu ztratíte nějakých 12%, pokud nemáte dostatek zkušeností, tak více. To je s poplatky i při předpokladu velice dobrého ivnestora výdělek méně než 10% (na které můžete čekat i několik let a pokud propásnete vhodnou chvíli budete čekat od začátku), ovšem naprostá většina takto úspěšná nebude - mějte na paměti, že pokud koupíte zlato, někdo ho musí prodat a naopak, a ten na druhé straně je pravděpodobně mnohem zkušenější než vy, protože zkušenější lidé obchodují ve větších objemech. Navíc se můžete dostat do situace, kdy budete peníze potřebovat a nebdudete si moci dovolit počkat několik měsíců nebo let, než cena bude pro vás dobrá. Na podobných investicích prodělává 80% lidí. A pokud jde tu garáž, tak pokud bude vedle paneláků, bude podstatně dražší a už to nemusí být tak malá investice.

Já takovou garáž mám a věčně čtu inzeráty na nákup či pronájem. Poptávka je větší než nabídka. Dokonce mě jeden poptávající oslovil i dopisem.
S tím výkupem zlata máte dokonce uvedenou cenu, za kterou ho konkrétní obchod okamžitě vykoupí. Tu cenu určuje trh mínus provize. Kupuji slitky 1oz, přičemž průměrný nákup mám 27800Kč. Teď je aktuální prodejní cena přes 30tisíc a výkup asi 28400. Nevím přesně. Zhruba před rokem jsem se zbavil akcií a přešel na zlato. Zlato teď má obrovský potenciál růstu, protože ekonomika půjde do recese. Šílenost je teď držet akcie. Jak se zlatem, tak s akciema člověk musí využívat aktuální cyklus ekonomiky.

Teď jsem koukal pro upřesnění a ceny slitků 1oz vypadají takto :
Prodej 30319Kč
Výkup 28983Kč

Nejlepší doba na nákup zlata byla na podzim, ale teď to taky není úplně špatné. Teď mám v plánu koupit stříbro, protože je za dobrou cenu. Pojedu pro něj ale do Německa, protože tam je bez DPH. Stříbro beru jako investici na desítky let, protože sdílím názor, že ho díky průmyslu rychle ubývá a tím pádem poroste cena.

Z krátkodobého hlediska máte pravdu, ale zjevně nic netušíte o investičním potenciálu zlata a hlavně stříbra, které je dnes v násobcích http://investportal.cz/stribro-zlato-na-steroidech

Vypadá to, že ten pán co píše na nákupech drahých kovů se opravdu vyzná. To co nakupuje má nejlepší poměr cena/výkon.

Ten je velmi dobrý i u základních uncových stříbrných mincí. Už je to sice pár let zpět, ale nakupoval jsem 65 Filharmoikerů (celkově cca 2020g a zaplatil jsem za ně jen 500Kč (v té době cca 1 uncová mince) více než za 2 kilové stříbrné mince/slitky).

Uvedl jste ztrátu proti aktuální ceně při prodeji. A jaká je při nákupu?