Hlavní navigace

Vlákno názorů k článku Soumrak vkladových produktů. Proč úroky na spoření nerostou? od Rob - Autor se zásadně mýlí, protože přebytek likvidity nesouvisí...

Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.

  • 5. 2. 2019 10:39

    Rob (neregistrovaný) 185.16.181.---

    Autor se zásadně mýlí, protože přebytek likvidity nesouvisí s nastaveným úrokem jak na úvěry, tak na vklady. To jestli centrální banka likviditu stahuje (v ČR), nebo dodává (dříve západní svět), nehraje roli. Roli hrají v prostředí cílování inflace a regulování úrokových sazeb pouze sazby ČNB, od kterých se odvíjí mezibankovní sazby.
    Pokud jde úrok ČNB a PRIBOR nahoru, tak se standardně zvyšuje úročení úvěrů i vkladů. Banky mají úrokový spread nahoru i dolů od mezibankovní sazby (cca +/- 1 p. b. dle rizikovosti). Jenže si uvědomme, že REPO bylo nedávno nulové, takže banky o dolní část spreadu úplně přišly. Přesto nešly s úročením vkladů do minusu, ale držely ho nezáporné. Nyní dochází k normalizaci sazeb, takže je logické, že banky nebudou ihned zvyšovat úroky z vkladů, protože si nejdříve "normalizují" úrokové marže. Jejich podnikání není charita. Jestli se někdo bouří, tak ať si zodpoví, jestli by pracoval také zadarmo ;)
    Dnes už jsou úroky ČNB dostatečně vysoké, takže postupně roste i úročení vkladů. Viz zmíněné ING konto, spoření Creditas 0,8 - 1,1 % apod. Samozřejmě jsou banky, které úroky zvyšují pomaleji, když mají klienty, kteří na úročení nereagují :) Je tedy jen na klientovi, aby své peníze přesunul ke konkurenci (jde prakticky bez nákladů), a úroky zvednou i největší banky.

  • 7. 2. 2019 23:13

    ja (neregistrovaný) 185.220.101.---

    Tak právě tím, že "likviditu" stahuje ovlivňuje úrokové sazby. Centrální bankéři je prostě naordinují. Sazby se zvyšují a o to více ČNB stahuje a platí bankám za stáhnuté peníze. A celkový dluh této instituce se zvyšuje.

  • 8. 2. 2019 10:38

    Richard Fuld (neregistrovaný) 193.165.231.---

    Představa, že stahování likvidity vede k tomu, že banky mají menší prostor pro poskytování úvěrů a tím dochází k tlaku na růst úrokových sazeb je principiálně špatná.

    Banky omezují v jejich úvěrové činnosti pouze pravidla kapitálové přiměřenosti a další regulatorní pravidla, tedy zjednodušeně řečeno, banky omezuje v úvěrové činnosti velikost vlastního kapitálu.

    Nedostupnost likvidity může pouze komplikovat vypořádání platebního styku mezi bankami. Za hladký průběh platebního styku je do značné míry odpovědná centrální banka a ta má značný prostor proto, aby do systému mohla dodávat chybějící likviditu potřebnou k vypořádání platebního styku.

  • 9. 2. 2019 0:33

    xmart (neregistrovaný) ---.net.upcbroadband.cz

    Jak uvádí Profesor Werner ve své eseji o vzniku peněz (okomentované nejdůležitější body lze nalézt na http://investportal.cz/ekonomove-netusi-jak-funguje-bankovni-system)

    Banky umějí pomocí různých finančních machinací navýšit i svůj základní kapitál (viz. Oddíl 5.2.1. kde ukazuje, jak Credit Suisse vytvořila kapitál z ničeho - Credit Suisse půjčila investorům prostředky ve výši 7 miliard liber s využitím svých přednostních akcií jako zajištění a tak vytvořila vlastní kapitál.)

    Tím padá i hypotéza o omezení úvěrů skrze kapitálovou přiměřenost.

  • 9. 2. 2019 16:13

    Richard Fuld (neregistrovaný) 185.186.248.---

    Právě proto je zcela nezbytná přísná regulace bank, aby tyto kreativní účetní triky byly včas odhaleny a náležitě oceněny. Hypotéční krize byla mimo jiné produktem také Greenspanova přístupu, který zastával názor, že banky je třeba regulovat co nejméně, protože neviditelná ruka trhu vše zajistí ke spokojenosti všech. Následně se ukázalo, že tento pán se mýlil v podstatě ve všem, co kdy vyjádřil natolik srozumitelně, aby bylo možné pochopit, co vlastně říká. Nakonec to sám i uznal. A v nedávné době zase začal do toho kafrat, když začal blábolit o tom, že by se měl znovu zavést zlatý standard.

    Ten odkazovaný článek je celkem zajímavý.

    První teorie o tom, že banky přijímají vklady, které pak půjčují jiným klientům, je teorie, podle které by mohl fungovat poctivý systém, kde penězi je nějaká komodita. Banky by zde měly roli skladišť a zprostředkovatelů úvěrů.

    Druhá teorie popisuje frakční bankovnictví, což směs systému zlatého standardu a systému účetních peněz. Tohle by mohlo fungovat poctivě pouze v případě, že by byly rozlišeny peníze směnitelné za zlato a účetní peníze, které by byly kryty závazky dlužníka, aby každý věděl, jaké peníze má v ruce (hodně nepraktické). Pokud toto rozlišení neexistuje, pak se takový systém zvrhává v podvodný systém částečného krytí, kdy to, co je deklarováno na bankovkách, jednoduše neplatí. Fungování takového smíšeného systému pak ekonomové vysvětlují pomocí teorie frakčního bankovnictví a multiplikace vkladů. V současnosti tento systém není provozován ani v jeho poctivé ani nepoctivé verzi. Pro pochopení fungování současného systému účetních peněz je pak princip frakčního bankovnictví (či multiplikace vkladů) jen totálně matoucí a zavádějící.

    Třetí teorie, kdy banky peníze emitují společně se závazkem dlužníka tyto peníze po uplynutí určité doby splatit odpovídá současné praxi, kde 100% peněz je účetních. Není zde žádná komodita, kterou by byly peníze kryty plně nebo částečně.

    A teď to nejdůležitější. Na pomyslném začátku systému účetních peněz není nějaký vkladatel, který přinese do banky své peníze jako vklad (jak to platí pro komoditní peníze nebo frakční bankovnictví). Na pomyslném počátku systému účetních peněz přichází do "prázdné" banky žadatel o úvěr s prázdnými kapsami a banka tomuto klientovi prostě připíše půjčenou částku na jeho vkladový účet proti jeho závazku, že klient bance svůj dluh nejpozději ke dni splatnosti splatí. Takto vznikají účetní peníze, které bance nesou úrok, který sjednala v úvěrové smlouvě a klientovi nesou úrok, který si sjednal s bankou při založení vkladového účtu. Tytéž peníze tak nesou úrok bance (logicky) avšak i klientovi, a to i poté, co je dlužník převede na jiného klienta! Banka tak vždy ve vztahu ke každé existující peněžní jednotce inkasuje úrok podle smlouvy o úvěru a zároveň platí úrok sjednaný ve smlouvě o vedení vkladového účtu. Pokud by obě úrokové sazby byly stejné, pak dokud klient drží půjčené peníze na svém bankovním účtu, pak banka ani klient neprodělá ani nevydělá. Pohledávky a závazky, včetně úrokových příjmů jsou, jak u banky, tak u klienta, vyrovnané. V praxi ale existuje rozdíl mezi kreditní a debetní sazbou v podobě úrokové marže, která slouží k úhradě nákladů banky, krytí kreditního rizika banky a tvorbě jejího zisku (pokud odhlédneme od dalších příjmů banky z jiných činností). Principiálně zde tedy nenajdete žádnou zjevnou defraudaci, žádný systematický podvod. Aby banka vydělala, musí odvést svou práci a riskovat, že půjčila špatnému dlužníkovi. Nesplácené dluhy banka musí hradit z vlastního kapitálu, což ji může způsobit bankrot.

    Princip vytváření zisku a vznik rizika banky bude navíc úplně stejný jako by banka zprostředkovávala půjčení peněz jednoho klienta jinému klientovi. V obou případech získává úrok od dlužníka a musí platit úrok klientovi, který peníze aktuálně drží na svém vkladovém účtu. V tomto ohledu zde významnějšího rozdílu.

  • 11. 2. 2019 0:46

    xmart (neregistrovaný) ---.ipv6.broadband.iol.cz

    @Richard Fuld Děkuji za doplnění tématu. S vaším shrnutím se dá vcelku souhlasit.

    Teorie o tom, že banky přijímají vklady, které pak půjčují jiným klientům byla realitou po značnou část středověku, avšak nevyžaduje nutně krytí komoditou.
    Zlato a hlavně stříbro (v mnohých jazycích je výraz pro stříbro a peníze totožný) byly používány jako peníze požadavky na peníze definované již Aristotelem (relativní vzácnost, homogenita (zaměnitelnost) a ryzost, snadná dělitelnost a trvanlivost.

    Tento systém fungoval do té doby než si bankéři všimli, že 80 % zlata (stříbra) jim leží stále v úschově. Souvisí to také s rozšířením tzv. bankovek, které sloužily jako potvrzení o uložení drahého kovu v soukromých bankách.
    Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště drahých kovů, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu.

    Bankéři postupně začali vydávat poukázky i na neexistující kovy. Navíc když panovník potřeboval peníze na válku, rádi mu půjčili. Panovník na oplátku bankéřům povolil pokračovat v těchto nekalých praktikách, které se pak stávaly legální, dokud systém nezkrachoval. Z tohoto podvodu se pak vyvinul systém částečného krytí rezerv a nekrytých měn.

    Avšak ani částečné rezervy nevyžadují nutně krytí komoditou, ikdyž tímto způsobem vznikly. Při ukončení krytí poslední měny (dolaru) zlatem prezidentem Nixonem v roce 1971 šlo reálně jen o 40% krytí.

    Je vcelku možné, že většina států dnes funguje v systému účetních peněz, přestože jejich centrální banky deklarují systém částečných rezerv. Při velmi nízké míře povinných rezerv (ČR aktuálně 2 %) je od částečných rezerv k tomu, co nazýváte systém účetních peněz. Daleko větší omezení v poskytovaní úvěrů je dnes kapitálová přiměřenosti (8% podle BASEL II), což jak jsme si vysvětlili v předchozím příspěvku, mohou banky lehce obejít.

    Původně jsem myslel, že u kreditní teorie (to co vy nazýváte účetní peníze) vzniká nové měna jen při úvěrování. Avšak více autorů uvádí, že i při nákupu aktiv bankou (od nebankovní entity) vzniká nové měna a nyní již opravdu z ničeho! Profesor Josef Jílek ve své knize Finance v globální ekonomice I: Peníze a platební styk (https://books.google.cz/books?id=CeaCAwAAQBAJ&pg=PA51&lpg=PA51&dq="účetní+peníze") uvádí, že dokonce i při platbě úroků (opět pouze nebankovní entitě) nebo výplatě svých zaměstnanců vytváří novou měnu.

    Zjednodušeně řečeno BANKA PŘI TÉMĚŘ JAKÉKOLIV PLATBĚ (nebankovní entitě) VYTVÁŘÍ NOVOU MĚNU! Tak si může vytvořit peněz kolik chce! Sice to není trestné (I o tom se dá diskutovat. Kdybyste to udělal Vy, tak vás zavřou za padělání peněz - zkrátka super zločinci nemají rádi konkurenci https://youtu.be/AeakkTARA0M), ale dle mého názoru o systematický podvod jde.
    Proč má některá entita právo vytvořit si peníze z ničeho a ostatní na získání peněz ke směně musí tvrdě pracovat?

    Pak je tu ještě jeden vcelku zásadní problém:
    Ve svém předchozím komentáři uvádíte:"Peníze se splacením dluhu bance zanikají. Peníze tak v podstatě vznikají jen na dobu určitou (na dobu, na kterou banka peníze půjčila dlužníkovi)." Což uvádí jak mnoho zastánců částečných rezerv, tak i kreditní teorie.
    Někteří autoři však uvádějí, že nejen zaplacené úroky, ale I ZAPLACENÁ JISTINA se stává součástí mezibankovní likvidity.
    Schválně jsem se ptal několika vysokých bankovních manažerů, co se děje se s penězi při splácení úvěru a všichni do jednoho mi potvrdili, že tyto peníze ZŮSTÁVAJÍ MAJETKEM BANKY, místo toho, aby se zničily!

    Takže banka si přivlastní nejen plody Vaší práce, ale ještě ji musíte zaplatit úroky, na které nebyly peníze nikdy vydány (http://zlato.toje.in/dusledky-uroku.html).

  • 11. 2. 2019 14:19

    Richard Fuld (neregistrovaný) 193.165.231.---

    Předem se omlouvám za rozsah mé reakce. :-) Ale na toto téma, plné předsudků a matoucích informací to jinak ani nejde.

    Podstata samotných bankovních rezerv (ať už 100% nebo částečných) spočívá nutně v krytí peněz komoditou. Rezerva zde slouží k tomu, aby banka zajistila kdykoliv reversibilní přeměnu peněz na danou měnovou komoditu (např. zlato), tak jak je deklarováno na bankou emitovaných penězích. Rezervu tak představuje bankou držený měnový kov, proti kterému byly bankou emitovány peníze. Rezervou tak nemohou být peníze samotné! V případě 100% rezerv tak banky fungují jako sklady měnového kovu a peníze pak představují skladové listy vydané bankou na měnový kov svěřený bance.

    Podvodná emise nekrytých peněz, tak jak ji popisuje teorie frakčního bankovnictví nemusí vůbec odpovídat historické skutečnosti, resp. může platit, že jde v daném případě o (částečně nebo plně) nesprávnou interpretaci. V době frakčního bankovnictví totiž pravděpodobně platilo, že část bankami emitovaných peněz sice nebyla kryta měnovým kovem, avšak ve skutečnosti šlo o emisi účetních peněz, krytých závazkem dlužníka půjčené peníze vrátit bance. Nešlo tedy o nekryté peníze, jakými by byly typicky padělky bankovek. Nicméně riziko, že banky si natisknou také pravé bankovky, které nebudou kryty žádným závazkem dlužníka a které nebudou rozeznatelné od padělků, ačkoliv principiálně o padělky půjde. Teorie frakčního bankovnictví je ale vybudována pouze na premise, že banky emitovaly peníze, které nebyly kryty ničím (ani závazkem dlužníka), tedy padělky peněz. Tato teorie vůbec nebere v potaz možnost, že banky v rámci frakčního bankovnictví mohly nad rámec měnovým kovem krytých peněz emitovat pouze (nebo také) účetní peníze, které byly kryty závazky dlužníků splatit bance půjčené peníze. Předpoklad frakční teorie, že banky emitovaly v rámci frakčního účetnictví pouze padělky, mi nepřijde přesvědčivý ani pravděpodobný. Podle mého názoru banky současně přijímaly vklady (ve zlatě nebo bankovkách) a současně i emitovaly nové účetní peníze kryté(!) závazkem dlužníka splatit poskytnutý úvěr, když současnou emisi padělků považuji spíše za nepravděpodobný incidentně se vyskytující jev, který byl v podstatě pro banku sebedestruktivní.

    Frakčního bankovnictví tak lze považovat za hybridní systém komoditních a účetních peněz, který není jistě ideální, ale plně umožňuje, aby banky podnikaly čestně bez jakýchkoliv podvodů, které by byly zcela nevyhnutelně zakomponovány přímo v daném frakčním systému. Bankovky představovaly také ve frakčním bankovnictví pouze závazek(!) emitenta, že bankovky smění za měnový kov a splnění tohoto závazku mohlo být ohroženo runem na banky, a to i v případě, že se všechny banky chovaly na 100% poctivě, tedy v případě, že část jimi emitovaných peněz mělo povahu peněz účetních! Banky totiž neměly právní povinnosti držet 100% rezervy, kterou by porušovaly. Zákon pouze ukládal bankám, aby jejich rezervy neklesly pod úroveň státem stanoveného procenta minimálních rezerv. V žádném případě nelze automaticky učinit závěr, že banky v prostředí frakčního bankovnictví podváděly tím, že tiskly ničím nekryté bankovky (padělky), jak toto bez důkazů činí teorie frakčního bankovnictví. Samotné frakční bankovnictví nelze považovat za podvod. Podvodné jednání se vyznačuje tím, že uvedete někoho v omyl. Pokud stát stanovil oficiálně, že banky mohou držet jen částečné rezervy, pak každý, kdo používal nebo držel tehdejší peníze byl srozuměn s tím, že ne každá bankovka je kryta na ní deklarovaným množství zlata. Není zde splněna první podmínka pro skutek trestného činu podvodu, tedy uvedení v omyl.

    Jak by to chodilo v prostředí 100% rezerv? Ve vztahu k penězům emitovaným bankou na základě přeměny měnového kovu na emitované bankovky by banka neměla žádný výnos (v aktivech je zlato, které nemá žádný pravidelný výnos a ani kapitálový výnos, protože cena zlata v penězích je fixována na konkrétní částku). Banka by měla pouze náklady spojené s bezpečným uložením měnového kovu. Současně banky platily úrok těm klientům, kteří vložili do banky své peníze (bankovky, ne měnový kov) na termínový vkladový účet (a/nebo koupily dluhopisy emitované bankou), což v této fázi představuje jen další náklady pro banku. Takže klient, který přinesl měnové zlato do banky a peníze, které za své zlato obdržel následně vložil na bankou vedený termínový účet (a/nebo za ně koupil bankou emitovaný dluhopis) zatím jen stál banku náklady ve formě skladovacích nákladů a úroku hrazeného z klientova termínového vkladu (dluhopisu). Aby se banka dostala alespoň na nulu, musela pak půjčit klientem půjčené peníze (a/nebo peníze utržené bankou za dluhopis) jinému klientovi na určitou dobu za úrok, který pokryje alespoň skladovací, provozní a zmíněné úrokové náklady. Z uvedeného je vidět, jak krytí měny měnovým kovem zatěžuje bankovní a potažmo ekonomický systém nadbytečnými náklady ve formě skladovacích nákladů a to nepočítáme náklady na přepravu měnového kovu v rámci vypořádání platebního styku mezi jednotlivými bankami.

    V takové situaci se nelze divit tomu, že se banky začaly vracet k již osvědčenému systému emise úvěrových (účetních) peněz. Z výše uvedeného je zřejmé, že nabídka peněz na úvěrovém trhu byla velmi omezena pouze termínovými vklady vkladatelů (a objemem úspěšně emitovaných dluhopisů), nikoli však objemem zlata v bankovních sejfech, který byl logicky vždy vyšší, než objem pravě vzniknuvších termínových vkladů a bankou čerstvě emitovaných dluhopisů. Pokud tak banky vyčerpaly omezené množství peněz vložených na termínové účty, nemohly poskytovat další úvěry, přesto že po nich existovala kvalitní poptávka. Zde předpokládám, že část emitovaných peněz se sice vrací na termínové účty, avšak značná část jich obíhá v ekonomice a/nebo leží "ladem" na běžných účtech, takže nejsou bance k dispozici k tomu, aby je půjčila zájemcům o úvěr. Současně takový nedostatek peněžní nabídky mohl vést k navyšování úrokových sazeb, za něž si však ani velmi důvěryhodní klienti nebyli už ochotni půjčovat. Za této situace nemohly prosperovat ani banky ani ekonomika.

    Uvedená situace tak mohla banky přimět k tomu, že začaly emitovat i peníze, které nevznikaly na základě toho, že by byly vyměněny za měnový kov (pokud zákon neukládal bankám povinnost 100% rezerv, pak to bylo legální) a tímto banky začaly riskovat run na banku s vidinou vyšších zisků. Vyšší výnosy bank zde stojí proti novému riziku krachu v důsledku runu na banku. Banky se tedy v dané situaci vrátily k původnímu(!) charakteru peněz, tedy k účetním penězům, které jsou kryty závazkem důvěryhodného klienta, nikoli nedostatkovým měnovým kovem. Proč k původnímu? V dávných dobách, kdy panoval mír byly účetní peníze jedinými penězi, které byly používány v menších samostatných komunitách, kde každý znal každého a kde vyobcování z komunity znamenalo v podstatě rozsudek smrti, takže slib splnění závazku měl skutečně velkou váhu. Komoditní peníze byly v té době používány pouze pro obchodování s cizinci za účelem směny "nadstandardních" komodit, které si daná komunita nemohla opatřit sama a nebo v časech války, kdy důvěřovat závazkům dlužníků bylo značně ošemetné (vzpomeňme na feldkuráta Katze a nářky jeho věřitele). V tomto ohledu doporučuji knihu atropologa Davida Graebera Dluh prvních 5000 let.

    Emisí účetních peněz banky prolomily monopol zlata, aby mohly uspokojit poptávku důvěryhodných žadatelů o úvěr. Při emisi účetních peněz však nedochází k nepoctivému jednání ze strany banky. Při emisi účetních peněz vzniká na straně banky současně pohledávka, z níž banka inkasuje úrok a závazek z něhož banka úrok hradí. Příjmem banky je tak pouze rozdíl mezi úrokem získaným a zaplaceným, což platí úplně stejně i pro peníze emitované bankou na základě jejich výměny za měnový kov. A co víc, z účetních peněz emitovaných bankou a uložených na vkladový účet může banka klientům hradit úrok i na běžných účtech, protože není zatížena náklady na skladování měnového kovu a předmětné peníze byly již půjčeny danému klientovi a banka tak má hned od okamžiku jejich vzniku úrokový příjem. Naproti tomu v případě komoditních peněz musí nejprve banka emitované peníze od klienta získat prostřednictví vkladu na termínový účet (nebo prodejem dluhopisů banky klientům) a tyto peníze teprve následně musí(!) půjčit nějakému důvěryhodnému klientovi, jinak bude na emisi peněz prodělávat! A prodělává-li banka peníze, pak musí tyto ztráty zahnout do ceny jejích služeb, či do výše úroků za něž půjčuje peníze, jinak zkrachuje. Taky skutečnost, že banka musí(!) získané peníze půjčit, aby neměla ztráty ze svěřených peněz, naznačuje, že kvalita dlužníků v těchto případech nebude tak dobrá, jako když je banka v situaci, kdy peníze půjčit může až tehdy až v klidu najde kredibilního dlužníka, protože není pod tlakem toho, že z nerozpůjčovaných peněz musí platit úrok.

    Z výše uvedeného jasně plyne, že banky v prostředí komoditních peněz a 100% rezerv mohou existovat pouze v případě aktivní úvěrové činnosti, kterou si vydělají na skladovací a úrokové náklady, v to pouze v rozsahu objemu aktuálně volných termínových vkladů (a/nebo aktuálně emitovaných dluhopisů). Tomuto systému říkám standard zlaté svěrací kazajky.

    Současně je tedy zřejmé, že bankovnictví bude možné provozovat v režimu 100% účetních peněz nekrytých měnovým kovem ale závazky dlužníků. Tímto způsobem dosáhneme perfektní pružnosti peněžní nabídky, která se vždy přizpůsobí potřebám ekonomiky a nebude závislá na rigidní veličině, jakou je množství měnového kovu uloženého v bankách sníženého o objem peněz obíhajících v ekonomice a ležících ladem na běžných účtech. V prostředí 100% účetních peněz se zbavíme zbytečných nákladů na zabezpečování skladování a transporty měnového kovu. Podle mě byl návrat k původnímu a přirozenému principu účetních peněz zcela logickým krokem, který pouze zbavil komoditní a frakční peněžní systém mnoha jeho nedostatků. Jedinou "nevýhodou" je odpojení výše úroku od střetu nabídky a poptávky po penězích, protože v systému účetních peněz (a rovněž tak v systému frakčního bankovnictví) není nabídka peněz závislá na dosud nepůjčených úsporách uložených na termínových vkladech a/nebo aktuálně investovaných do dluhopisů bank. V systému účetních peněz je výše úroku stanovována centrální bankou v závislosti na vývoji ekonomiky, resp. formou cílování inflace.

    Z toho, že centrální banky vyhlašují míru povinných minimálních rezerv nelze dovozovat existenci frakčního systému. PMR představuje čirý anachronismus, který se skutečnými rezervami, jak jsou pojímány v systému komoditních peněz, nebo ve frakčním bankovnictví nemá vůbec nic společného. Povinné minimální rezervy mají možná v některých státech jakýsi smysl pro hladké fungování platebního styku. V ČR je ale povinnost držet minimální rezervy totální nesmysl, protože hladké fungování platebního styku zajišťuje systém CERTIS. Ve vztahu k připravenosti bank k výplatě vkladů v hotovosti je pak důležité, aby banka měla část aktiv ve formě, kterou akceptuje centrální banka jako kolaterál (státní dluhopisy např.) a které lze kdykoliv s centrální bankou směnit za hotovost pro případ, kdy klienti požadují výběry vkladů v hotovosti. Jinými slovy skutečnost, že centrální banka požaduje držení povinných minimálních rezerv nemá vůbec nic společného s frakčním bankovnictvím ani s teorií multiplikace vkladů, protože zde neexistuje povinnost bank směnit peníze za předem dané množství měnového kovu, který jediný může fungovat jako skutečná rezerva pro splnění takové povinnosti. Jde pouze o anachronické pozůstatky z minulosti jež nebyly dosud v praxi ani v teorii plně odstraněny.

    Existenci frakčního bankovnictví nelze dovozovat ani v tom, ohledu, že by onou rezervní "komoditou" byla hotovost. Takový názor by byl koncepčně nesmyslný a nerespektoval by skutečnost, že v současném systému vznikají peníze v bezhotovostní formě při poskytování úvěrů bankami (a v jiných situacích, kdy banky platí nebankovním subjektům), nikoliv tím, že by někdo přinesl do banky hotovost. Určitou část bezhotovostních peněz sice lze převést na hotovost, tak že je vybrána z vkladového účtu. Pokud ale někdo následně jde do banky hotovost vrátit zpět na vkladový účet, pak tímto aktem peníze nevznikají, jako by vznikaly v komoditním systému tím, že by vkladatel přines do banky měnový kov! V daném případě dojde pouze ke zpětnému převodu peněz z hotovostní formy do bezhotovostní formy. Nedochází k převodu měnového kovu na peníze a tedy ke vzniku peněz.

    Samozřejmě souhlasím s tím, že emisní možnosti bank jsou omezeny pravidly kapitálové přiměřenosti. Avšak skutečně nelze na základě jednoho izolovaného případu dovozovat, že tento systém není funkční. Je také otázkou, zda byl onen případ (Credit Suisse) navýšení vlastního kapitálu správně interpretován. Neznám podrobnosti, nemůžu činit závěry.

    Nyní ke skutečnosti, že peníze v současnosti nevznikají pouze v souvislosti s úvěrovou činností bank. Pro označení současného systému používám název účetní peníze a ne slovo kreditní, nebo úvěrové právě z toho důvodu, že účetní peníze nevznikají pouze úvěrovou činností bank. Ano banky tvoří peníze i způsoby, které popisujete a všechny tyto způsoby vzniku peněz stojí na účetních operacích banky, proto název účetní peníze. Avšak ani v tomto případě nejde o nějaký podvod, či nějaké nespravedlivé zvýhodnění bank.

    Vezměme si příklad, kdy banka platí klientovi úrok z jeho vkladového účtu. Banka prostě částku úroku připíše na vkladový účet klienta (narostou pasiva banky). Současně banka zaúčtuje tento úrok na účet nákladových úroků, což o vyplacený úrok zvýší náklady banky a sníží hospodářský výsledek (sníží zisk, nebo navýší ztrátu banky) a tato změna se promítne do adekvátního snížení vlastního kapitálu banky (klesnou pasiva banky). Bilanční suma banky se nezmění. Banka pouze zchudla o zaplacený úrok. Objem existujících peněz se v ekonomice zvýšil o vyplacený úrok.

    V případě, kdy banky inkasuje úrok od dlužníka, odepíše danou částku z vkladového účtu klienta (sníží je pasiva banky) současně danou částku zaúčtuje jako úrokový příjem, zvýší se hospodářský výsledek banky, zvýší se vlastní kapitál banky (zvýší se pasiva banky). Bilanční suma se nemění. Objem existujících peněz se v ekonomice snížil o inkasovaný úrok.

    Obdobně když banka platí plat zaměstnanci, připíše na vkladový účet zaměstnance (zvýší se pasiva banky, zaúčtuje do mzdových nákladů, sníží se hospodářský výsledek, sníží se vlastní kapitál banky (sníží se pasiva banky). Bilance nezměněna. Objem peněz v ekonomice vzrostl.

    Jak vidíte náklady banky jdou vždy na úkor vlastního kapitálu banky, banka tak rozhodně "neutrácí peníze, které nemá"! Banky rozhoduje o tom, zda svůj doposud "nevyužitý" vlastní kapitál využije k tomu, aby jím splnila pravidla kapitálové přiměřenosti i ve vztahu k dalším nově poskytnutým úvěrům, nebo zda se části vlastního kapitálu zbaví tím, že ho vynaloží na úhradu nákladů za úklidové služby. Nemůže ale zároveň utrácet a současně si i udržet vlastní kapitál na další úvěrovou činnost. Vaše představy, že banka si natiskne (v podstatě falešné) peníze a za ně si něco koupí a nijak se to neprojeví v jejích majetkových poměrech, je zcela naivní.

    Vaše úvaha o tom, že v současném systému bance při splacení úvěru spadne do klína částka, kterou dlužník bance splatí, je jednoduše absurdní. Při splacení úvěru se pouze odepíše vrácená částka z vkladového účtu klienta (klesnou pasiva banky) a z evidence úvěrů se vyřadí splacený úvěr (klesnou aktiva banky) bilanční suma klesla, objem peněz v oběhu klesl (peníze zanikly). Splacení úvěru, kdy má zpravidla dlužník veden v bance i běžný účet, z něhož jsou mu odepisovány částky za účelem splacení jeho dluhů vůči bance, není spojeno s jakýmkoliv pohybem likvidity ani s přeměnou peněz na likviditu. Buď jste ty vysoké bankovní manažery nesprávně pochopil, nebo oni nechápou jak to ve skutečnosti funguje. Bludy v oblasti peněz hlásají i slovutní profesoři ekonomie. Žádný z nich ale nikdy nešel tak daleko, aby tvrdil, že v současném systému platí, že dlužníkem vrácené peníze se stávají majetkem banky (v podobě jí držené likvidity) a nezanikají. Kdyby byla pravda, co tvrdíte, pak by bylo bankám úplně jedno, komu půjčují peníze, protože nesplacení úvěru by se banky nijak negativně nedotklo a při splacení úvěru by banka bohatla vždy o celou částku poskytnutého úvěru a nikoli jen o úrokovou marži. To by bylo nejlepší strategií bank půjčit komukoliv co největší částku za nulový úrok. Proč by se banky v takovém případě obtěžovaly vyděláváním na úrokové marži, když mohou získat stonásobné zisky, jen tím, že dlužník splatí dluh. To by se jim vyplatilo půjčovat i na záporné úroky, aby splacených úvěrů bylo co nejvíce a aby banky splácení dlužníkům co nejvíce usnadnily. Takovýto systém by byl bláznivý a nevydržel by ani týden. :-)

  • 17. 2. 2019 2:19

    xmart (neregistrovaný) ---.ipv6.broadband.iol.cz

    Vážený Roberte z Vaší odpovědi je vidět, že jste vcelku naivní člověk a často si pletete své názory s fakty. Bohužel nemám tolik, času, aby uváděl na pravou míru spoustu uvedených polopravd, které prokládáte spoustou faktů. Navíc na mnoha z těchto názorů se neshodnou ekonomové různých směrů.

    Již v první větě se dá s Vaším názorem velmi polemizovat. Uvádíte: "Podstata samotných bankovních rezerv (ať už 100% nebo částečných) spočívá nutně v krytí peněz komoditou."
    Bohužel v moderních učebnicích ekonomie, které napřed uvádí teorii finančního zprostředkování bankami a pak učí teorii multiplikátoru (což je přesně ta omezená teorie o částečných rezervách, kterou uvádí prof Richard A. Werner, ve své eseji o teoriích vzniku peněz) jsem nenašel žádnou zmínku o krytí komoditou. Ani další zdroje neuvádějí toto spojení Zřejmě tedy částečné rezervy mohou existovat i bez krytí peněz komoditou." Pouze dávají centrální bance větší potenciální kontrolu nad ekonomikou.

    Dále obhajujete, že dnešní praxe emisi účetních peněz není podvodem. Tedy že vytvoření hodnoty (měny) z ničeho a její postoupení oproti závazku dlužníka (který věří, že dostává úspory jiných subjektů) vrátit nově vytvořené peníze bance (která, by je pak podle obecně přijímaných teorií měla zničit) navíc spolu úrokem (na jehož splacení nebyly nové peníze vydány), není podvodem. Dle mého je to jednoznačný podvod. Samozřejmě zájmové skupiny jej provádějící to nazvou legální transakcí.

    Dále píšete: "Samotné frakční bankovnictví nelze považovat za podvod. Podvodné jednání se vyznačuje tím, že uvedete někoho v omyl. Pokud stát stanovil oficiálně, že banky mohou držet jen částečné rezervy, pak každý, kdo používal nebo držel tehdejší peníze byl srozuměn s tím, že ne každá bankovka je kryta na ní deklarovaným množství zlata. Není zde splněna první podmínka pro skutek trestného činu podvodu, tedy uvedení v omyl. "

    Proč tedy na ekonomických univerzitách se učí zjevně nepravdivá teorie finančního zprostředkování v bankovnictví (kterou uvádí prof Richard A. Werner, ve své eseji o teoriích vzniku peněz prosazují centrální banky.
    Proč nám ČNB tvrdí, že používáme sytém frakční bankovnictví (máme přece oficiálně povinnou mírou rezerv 2 procenta)!

    Není to snad záměrné uvedení v omyl, jestliže prakticky používáme praxi emise účetních peněz, ve které banky mohou vytvářet novou měnu dokonce tím, že nakoupí aktiva od nebankovní entity nebo při výplatě svých zaměstnanců?

    Jak můžeme důvěřovat těmto bankám v jejich poctivé účetní praktiky, když byly v poslední době usvědčeny z manipulace kde čeho (http://investportal.cz/podvod-je-dnes-nedilnou-soucasti-strategie-velkych-bank) a zaplatily na pokutách miliardy.

    Navíc jak poznamenal významný ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz před několika lety:
    „Systém je nastaven tak, že i když vás chytí, pokuta je jen třešničkou na dortu oproti tomu, co jste si donesli domů. Pokuta je součástí nákladů na podnikání.“

    Není velmi naivní myslet si, že banky budou dodržovat pravidla a nebudou emitovat peníze, jak se jim zachce?
    To je podobné jako ustanovit pedofila vedoucím školy nebo školky. To že se tomu tak bohužel i dělo v církevních institucích, je otázkou do jiné debaty.

    K části Jak by to chodilo v prostředí 100% rezerv?
    Bohužel uvádíte značně zkreslené informace (stačí si pročíst některou z publikací ekonomů tzv. rakouské ekonomické školy)

    Je velký rozdíl mezi vkladem na viděnou, za který si banky účtovali poplatek za bezpečné uložení měnového kovu a svolením užívat drahý kov k zápůjčce ( termínový vklad) a chtít za to podíl na zisku (který je mnohem spravedlivější než dnešní úrok.
    Na tomto fungovalo bankovnictví celý středověk a značnou část novověku.
    Nastudujete si pak pojmy jako "Bill of Trade" a "Letter of credit", abyste lépe pochopil celé fungování.

    Ano zlatý (tedy spíše častěji stříbrný) standard měl svá omezení, jak píšete, ale to bylo spíše dobře. Objem peněz díky těžbě dlouhodobě rostl přibližně tempem růstu počtu obyvatel i růstu zboží a služeb. Technologický pokrok pak působil mírnou deflaci a tím bylo zajištěno u zhodnocování úspor.

    Naopak dnešní systém vedl ke znehodnocení měn a do stavu, kdy méně než 1 % měny se používá k primárnímu účelu proč peníze vznikly a tím byl prostředek směny a minimalizace transakčních nákladů. Zbytek peněz se pak používá ke spekulaci a korupci.

    Souhlasím s Vaším tvrzení, že míra povinných minimálních rezerv (PMR) dnes představuje čirý anachronismus, když kapitáová přiměřenost hraje daleko větší omezení. Avšak vůbec nesouhlasím s Vaší bagatelizací významu existence PMR.

    V posledním bodě máte asi pravdu. Nejspíše jsem vysoké bankovní manažery nesprávně pochopil a oni nechápou, jak to ve skutečnosti funguje, jinak by mě odkázali praxi účetních peněz.
    Existenci zmíněné možnosti však naznačily negativní úrokové sazby, které v EU máme. Avšak tam půjde opět spíše o nějaký úrokový rozdíl, který pomocí páky velké banky využívají ke svému obohacení.

  • 18. 2. 2019 11:36

    Richard Fuld (neregistrovaný) 193.165.231.---

    Můj názor, že existuje možnost, jak mohou banky fungovat v prostředí frakčního bankovnictví (popř. v prostředí účetních peněz) zcela poctivě a v souladu s právem, aniž by kohokoliv podváděly, není naivní. Současně i rozumím tomu, že banky (stejně jako jakékoliv jiné subjekty) mohou podvádět. Současně ale Vaše přesvědčení, že systém účetních peněz nebo frakčního bankovnictví je již sám o sobě principiálně podvodným, je mírně řečeno paranoidní. Současně Vaše představy o tom, jak by měl bankovní systém dle Vás poctivě fungovat (princip bankovního zprostředkovávání úvěrů půjčováním do bank vložených úspor na termínové vklady, popř znovu zavedení 100% zlatého standardu) považuji za naivní, spíše až dětinské.

    K rezervám.
    V systému účetních peněz nejsou banky zatíženy žádnou povinností směňovat na požádání peníze za měnovou komoditu. V systému účetních peněz jsou banky pouze nuceny umožnit změnu bezhotovostních peněz na peníze hotovostní, jež vydává centrální banka a jež nepředstavují zase nic jiného než zase účetní peníze, jen v jiné formě (bankovky a mince). Tvrdit, že účetní peníze (přesněji bankou na rezervním účtu držená likvidita) mohou představovat rezervy pro výplatu účetních peněz v hotovosti, je sice možné, ale nedává to žádný valný smysl, protože při výběru peněz v hotovosti dochází jen ke změně jedněch účetních peněz (bezhotovostních) zase jen na účetní peníze - hotovostní.

    Stejně nesmyslná představa je, že banka na základě povinnosti držet PMR část bankovních vkladů klientů převádí na rezervní účet a se zbytkem může dle libosti nakládat (což je podstata Vámi zmíněné tzv. multiplikace vkladů). Banky (ať už v systému frakčního bankovnictví nebo v systému účetních peněz) nedisponují s vklady klientů, bez jejich výslovného pokynu, nebo dohody s bankou. Rovněž základní předpoklad teorie multiplikace vkladů, tedy že vklady v bankách vznikají v prostředí účetních peněz tak, že někdo do banky přinese hotovost, je úplně lichá (v těchto případech jde jen o zpětný převod hotovosti do původní bezhotovostní formy). Vznik vkladů v systému účetních peněz probíhá přesně opačně, než je tomu v systému 100% komoditních peněz. Banka (např.) půjčením peněz klientovi ony vklady vytváří, a to v bezhotovostní formě. Pokud je pak banka regulátorem nucena držet na rezervním účtu např. 2% z takto vytvořeného vkladu, pak si za tímto účelem musí banka (obvykle) od centrální banky onen obnos půjčit(!).

    Předmětné PMR slouží k zajištění toliko likvidity potřebné k vyhovění případným požadavkům klientů na výběr peněz v hotovosti a/nebo na převod peněz do jiné banky. Avšak opakuji, že i hotovost není nic jiného, než účetní peníze emitované centrální bankou, které se od účetních peněz emitovaných obchodními bankami liší prakticky pouze tím, že s nimi není spojen nárok na výplatu úroku a že jsou zajištěny převážně státními dluhopisy v držení centrální banky. Aby banky byly schopny uspokojit co nejvíce klientů požadující výběry v hotovosti, musí držet pokud možno co nejvíce státních dluhopisů, jež je centrální banka ochotna "směnit" za hotovost. Skutečnými "rezervami" zajišťujícími povinnost bank vyplácet vklady v hotovosti tak jsou v systému účetních peněz namísto měnového kovu státní dluhopisy. Výběrem peněz v hotovosti dojde pouze k tomu, že původně byly Vaše bezhotovostní peníze kryty aktivy dané konkrétní obchodní banky (nejčastěji poskytnutými úvěry soukromým osobám) a po výběru peněz v hotovosti jsou Vaše hotovostní peníze kryty převážně státními dluhopisy drženými centrální bankou. Zde nedochází k exitu z peněžního systému, jako je tomu v případě směny komoditních peněz za měnový kov. Když v prostředí účetních peněz vyberete své peníze z banky, držíte pořád účetní peníze. Proto zde nemá smysl mluvit o rezervách. Proto tvrdím, že pouze v systému komoditních peněz má smysl řešit pojem rezervy. Chápu ale, že někomu uvedené rozdíly nepřijdou jako úplně zásadní důvod pro rozlišování, a že považuje rezervy v obou systémech za principiálně shodné. Bohužel takovéto uvažování ale může vést k zavádějícím a často nesprávným závěrům, což se také děje (viz. např. teorie multiplikace vkladů, což není nic jiného, než zcela nesprávná aplikace systému povinných rezerv na systém účetních peněz. A těchto nesprávných závěrů se samozřejmě dopouští i spousta akademiků. Nicméně Vámi zmiňovaný prof. Jílek zcela explicitně označil teorii multiplikace vkladů za nesprávnou, matoucí a praxi neodpovídající.

    Skutečnost, že odborná literatura, popř samotná existence PMR vyvolává v klientech dojem, že žijí v systému frakčního bankovnictví a/nebo že žijí v bankovním systému založeném na zprostředkovávání úvěrů poskytovaných z úspor vkladatelů, neznamená, že se banky dopouští nějakého podvodu. Bohužel problém je skutečně v neinformovanosti lidí o tom, jak funguje současný bankovní systém, a to se snažím poněkud sisyfovsky napravit mimo jiné i v této diskuzi. V této souvislosti bych Vám doporučil velmi kvalitní a zajímavé pojednání o právních a ekonomických aspektech frakčního bankovnictví: www.mises.cz/literatura/bankovnictvi-castecnych-rezerv-pohledem-prava-a-ekonomie-4.aspx

    V uvedeném pojednání je i právní analýza, která velmi srozumitelně odůvodňuje závěr, že samotný princip frakčního bankovnictví je v souladu i s velmi přísným teoretickým právním pohledem na danou problematiku. Označení současného bankovního systému za podvodný ve světle aktuálně platného právního stavu se pak blíží spíše křivému obvinění. :-)

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).