Revize jízdenek aneb Vyplatí se jezdit načerno?

Naše drahá MHD

Jsou profese, které požívají obecné úcty a důvěry – například lékař, vědec nebo učitel. Jsou ale také profese, jimiž většina lidí spíše opovrhuje. Ve středověku to byli třeba kat a ras. Dnes jsou to – alespoň v Česku – politici, exekutoři a revizoři jízdenek. S revizory jízdenek ve veřejné dopravě se rád setkává jen málokdo. Přesto jsou potřeba, protože jinak by polovina národa jezdila na černo. Ostatně i tak se jízda bez platné jízdenky v Česku stala skoro národním sportem. Cena jízdného v MHD se zdá být mnoha lidem vysoká, a tak se snaží ušetřit. Přitom tato cena zdaleka nepokrývá skutečné náklady na provoz MHD.

Například Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPHMP) utrží z jízdného přes tři miliardy korun ročně. Pro své jakž takž vyrovnané hospodaření ovšem potřebuje dalších 8 miliard korun dotací ročně. Ztrátovost MHD lze částečně řešit formou úspor a hledáním rezerv v hospodaření jejich provozovatelů. Dopravní podniky však tvrdí, že více už šetřit nemohou a že žádné další rezervy prostě nemají. Pak také existuje možnost zdražit jízdné. To je však ve svých důsledcích řešení spíše kontraproduktivní, protože by tím jednak klesl zájem lidí o MHD a jednak by narostl počet černých pasažérů.

Nezbývá tedy než MHD, resp. obecně veřejnou dopravu, dotovat. Důvod je nasnadě. Bez ní by se doprava ve většině velkých měst zhroutila, o nárůstu exhalací, hluku, dopravních nehod v případě dalšího dramatického nárůstu individuální automobilové dopravy ani nemluvě. Fungující a široce používaný systém MHD se v městských aglomeracích zdá být nejefektivnějším řešením. V tomto směru je na tom Česko docela dobře, protože systém MHD ve většině českých a moravských měst je v mezinárodním srovnání na relativně vysoké úrovni a je široce využíván.

Revize jízdenek

O významu MHD například v Praze si lze udělat představu z údajů o přepravě cestujících. DPHMP ve své výroční zprávě uvádí, že v roce 2005 přepravil přes 1,1 mld. osob, z toho 45 % metrem, 30 % tramvajemi a 25 % autobusy. Většina cestujících přitom využívá časové předplatní jízdenky. Tyto údaje vycházejí z dopravních průzkumů. Počet černých pasažérů však lze jen odhadovat. Za svezení v MHD údajně nezaplatí každý desátý až patnáctý cestující, což jenom v Praze představuje až 100 miliónů jízd na černo ročně.

Apelovat na morálku a upozorňovat na skutečnost, že na černé pasažéry nakonec doplácejí nejen poctiví cestující, ale vlastně všichni občané, se v Česku jaksi míjí účinkem. Nezbývá tedy než dodržování přepravních podmínek cestujícími kontrolovat a postihovat jejich případné porušení. Touto činností se zabývají zejména pracovníci přepravní kontroly, tedy revizoři. Mnoho cestujících si právě kvůli jejich existenci raději koupí jízdenku, než aby riskovali, že budou muset buď zaplatit pokutu, hádat se s nimi nebo před nimi dokonce utíkat.

O pravomocích revizorů se vedou sáhodlouhé debaty. Po té, co revizoři po sametové revoluci přišli o statut veřejných činitelů, je jejich postavení právně méně jasné. Zákonem je sice poměrně jasně upravena působnost i práva revizorů i povinnosti cestujících při přepravní kontrole. Daleko méně jasno však je o dalším možném postupu a pravomocích revizora v případě, kdy se lapený černý pasažér rozhodne předpisy prostě nerespektovat a odmítne se s revizorem vůbec bavit, není ochoten zaplatit pokutu, ani hodnověrně prokázat svou totožnost patřičným dokladem nebo se pokusí vzít do zaječích.

Co může a nemůže revizor

V § 760 a násl. občanského zákoníku, které se týkají smlouvy o přepravě, se o přepravní kontrole nehovoří, pouze se zde odkazuje na přepravní řády. Téma přepravní kontroly je upraveno v § 37 odst. 4 písm d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a obdobně i v § 18a odst. 2 písm c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě:

Pověřená osoba (revizor) je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji jsou jméno, příjmení, rodné číslo nebo datum narození a adresa místa trvalého pobytu, uvedené v osobním dokladu cestujícího vydaném příslušným správním úřadem.

V § 37 odst. 5 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, resp. odst. 5, resp. § 18a odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě pak je uvedeno:

V případě, že se cestující neprokáže stanovenými osobními údaji, je povinen na výzvu pověřené osoby ji následovat na vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo na výzvu pověřené osoby setrvat na vhodném místě do příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího.

Zákon však nestanoví žádný postup nebo sankce vůči cestujícímu, který se rozhodne předpisy nerespektovat, tzn. odmítne zaplatit pokutu, předložit doklady pro ověření osobních údajů i setrvat na místě nebo následovat revizora za účelem ověření totožnosti. Revizor má práva běžného občana a jeho možnosti si na cestujícím cokoliv vynutit jsou značně omezené. V tomto směru není revizorům co závidět, protože pokud nebudou dostatečně důrazní, ztrácí jejich práce smysl, a na druhou stranu, budou-li se na cestujícím domáhat splnění povinností příliš vehementně, lehce se sami mohou dostat do konfliktu se zákonem.

Revizor rozhodně nemůže cestujícího násilím nutit, aby mu předložil doklady, aby zůstal na místě nebo ho kamkoliv následoval. Pokud by tak činil, koledoval by si o obvinění ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 trestního zákona. V praxi však bude velmi těžké posoudit a hlavně v případném sporu prokázat, k jakému jednání a s jakou intenzitou na místě došlo a „kdo si začal“. Napadení revizorů cestujícími totiž bývá přinejmenším stejně časté, jako je tomu naopak. Navíc už existují soudní rozhodnutí, že revizor bránící vlastním tělem černému pasažérovi v útěku se omezování osobní svobody nedopouští, pouze využívá ustanovení § 6 občanského zákoníku, upravující tzv. „svépomoc“.

Poněkud jiná situace nastane, je-li kontrole přítomen městský strážník nebo policista. Na rozdíl od revizora se oba mohou účinně domoci toho, aby jim osoba přistižená při páchání trestného činu nebo přestupku prokázala svou totožnost. Splnění této povinnosti si mohou v krajním případě vynutit i silou, podezřelou osobu zadržet a předvést na služebnu. Spornou otázkou však je – s ohledem na ochranu osobních údajů – předání zjištěných osobních údajů revizorovi, resp. dopravnímu podniku. Právní názory na tuto věc se různí. Černý pasažér však asi bude v praxi jen těžko dokazovat, že v tomto směru k porušení zákona došlo.

Vyplatí se jezdit načerno?

Pravděpodobnost setkání s revizorem není při jednotlivé jízdě nijak velká. Například 150 pražských revizorů denně zkontroluje v průměru 18 tisíc lidí, to je zhruba 6,5 miliónu cestujících za rok. Je-li za stejnou dobu přepraveno přes 1,1 mld. osob (plus blíže neurčený počet černých pasažérů), připadá v průměru jedna kontrola na každých minimálně 170 jízd MHD. Pokuta za jízdu načerno zaplacená na místě přijde v Praze na 500 Kč. Jízdenka pro jednotlivou přestupní jízdu přitom stojí 20 Kč. Čistě matematicky vzato by se tedy mělo vyplatit si v Praze jízdenky nekupovat a v případě přistižení revizorem raději zaplatit pokutu.

V pořádku to samozřejmě není. Jízdou bez placení porušujete zákon a fakticky okrádáte dopravce, jehož ztrátu pak nakonec uhradíme my všichni z našich daní. Slušně vychovaný člověk by krást neměl. Na druhou stranu: zaplatí-li přistižený černý pasažér bez řečí pokutu, de facto dodržuje podmínky stanovené dopravcem. Ten by měl zajistit takovou četnost kontrol, aby se jízda načerno nevyplatila ani jedincům, kteří si s morálkou, porušováním předpisů a desaterem příliš starostí nedělají. DPHMP se o to dle vlastního vyjádření snaží posílením svého týmu revizorů, zkvalitněním jejich práce a navázáním užší spolupráce s městskou policií.

Navíc je třeba si uvědomit, že některý černý pasažér nemusí potkat revizora v MHD půl roku, jiný na něj může narazit klidně dvakrát do týdne. Stačí, když pravidelně cestuje místy, které mají revizoři ve zvláštní oblibě (v Praze například přestupní stanice metra). Pokutu tak dostane v průměru 700 hříšníků denně. Matematika nematematika, jezdíte-li na černo, nikdy nemůžete vědět, kdy budete jedním z nich. Zvláště slabším povahám permanentní stres z obavy, že je bez platné jízdenky načapá revizor, z čehož kouká kromě pokuty i zdržení a ostuda, nejspíše nebude stát za to.

Nezaplatit pokutu se nevyplácí

Pokud už vás revizor při jízdě načerno nachytá, máte možnost jednouše zaplatit na místě jízdné a pokutu, aniž byste mu museli sdělovat své osobní údaje. Nemůžete-li nebo nechcete-li pokutu na místě zaplatit a revizor či policista vaše osobní údaje získá, vyplatí se vám zaplacení pokuty nehodit za hlavu. Pokud dlužnou částku zaplatíte na místě nebo v doplatkové pokladně ve lhůtě stanovené příslušným dopravním podnikem (zpravidla 3 – 15 dní), obdržíte slevu (40 – 70 %) ze základní sazby. Ta ve většině měst činí maximálně možných 1 000 Kč, v Praze 950 Kč, v Hradci Králové 800 Kč.

Zdroj: Přepravní podmínky dopravních podniků

Není-li pokuta včas zaplacena, dopravní podnik dlužníka vyzve k její neprodlené úhradě a pokud neuspěje, automaticky předává věc k soudnímu vymáhání. Pak už následuje rutinní proces, během něhož se vymáhaná částka postupně navyšuje o náklady vymáhání. Soud na základě žaloby dopravního podniku zastupovaného zpravidla renomovanou advokátní kanceláří (v Praze je to advokátní kancelář Brož-Sokol-Novák) vydá platební rozkaz. Pokud dlužník nezaplatí, následuje exekuce, v níž už může jít o mnohonásobek původní částky.

Zaujmout pozici mrtvého brouka se nemusí vyplatit. Nezaplacená pětistovka na pokutě za jednu jízdu načerno se může stát noční můrou. Až do ukončení exekučního řízení nesmí dlužník nakládat se svým majetkem. Kvůli plombě v katastru nemovitostí nemůže prodat nebo zastavit nemovitost, nemůže prodat své cenné papíry, v bance nezíská úvěr atd. Klidně také může přijít o vybavení bytu, automobil nebo třeba o státní podporu u stavebního spoření. Částka, o kterou lze tímto způsobem přijít, může jít do desítek tisíc korun. Otázkou je, zda se tohle všechno vyplatí riskovat kvůli ušetřené dvacetikoruně za jízdenku.