Stát může záložnám nařídit přísnější pravidla u členského vkladu. Dva roky starý návrh senátorů na zrušení nového pravidla, zamítl Ústavní soud. Podle něj jsou rozdílná pravidla pro banky a záložny v pořádku.
Pravidlo 1:10, kterým se od poloviny roku 2015 řídí ukládání peněz do družstevních záložen, není v rozporu s českou ústavou. Ústavní soud zamítl návrh skupiny 21 senátorů, za kterou jednala senátorka Eliška Wagnerová, na zrušení příslušného ustanovení (§ 3 odst. 4 věty druhé) v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech.
Toto ustanovení říká: Souhrn zůstatků vkladů člena spojený s úrokem nebo obdobnou výhodou nesmí překročit desetinásobek souhrnu jeho splaceného základního členského vkladu a splaceného dalšího členského vkladu.
Zjednodušeně řečeno od července roku 2015 platí, že kdo chce do záložny uložit peníze na spořicí účet nebo třeba termínovaný vklad, musí zároveň na členský vklad uložit alespoň desetinu peněz, které mu záložna zhodnocuje.
Členský vklad přitom na rozdíl od peněz na spořicím účtu či termínovaném vkladu není zahrnut do systému pojištění vkladů. V případě krachu záložny tak hrozí, že člen záložny o svůj členský vklad přijde. Na druhou stranu, v případě dobrých hospodářských výsledků záložny, se mu členský vklad může zhodnotit více než třeba na spořicím účtu.
Právě tím, že jedna jedenáctina vkladu do záložen není nově chráněna systémem pojištění vkladů, čímž jsou podle ústavní stížnosti senátorů klienti družstevních záložen znevýhodněni oproti klientům bank, dochází podle nich k porušení práva vlastnit majetek, práva podnikat, když propad nových vkladů působí takzvaný rdousící efekt a práva nebýt diskriminován.
Podle stížnosti senátorů z února roku 2016 je dále porušen i princip předvídatelnosti práva a ochrany legitimního očekávání. Navíc napadené pravidlo podle mínění senátorů nesměřuje k odstranění některých slabých míst v sektoru družstevních záložen, ale naopak vede k jejich likvidaci.
Ústavní soud v nálezu všechny tyto výtky odmítl a dal za pravdu vládě a České národní bance, které změny u záložen navrhly a prosadily. Připomeňme, že zákonodárci v roce 2015 na popud centrální banky reagovali na situaci na trhu družstevních záložen. ČNB tehdy v krátké době odebrala licenci dvěma velkým záložnám (Metropolitní spořitelní družřstvo a WPB Capital) a Fond pojištění vkladů následně ze systému, do kterého přispívají banky, záložny a stavební spořitelny, vyplatil zhruba 15 miliard korun.
Ústavní soud považuje za nezpochybnitelnou skutečnost, že sektor družstevních záložen vykazoval dlouhodobě před přijetím napadeného pravidla znaky systémové nestability. Tato systémová nestabilita měla za následek jednak opakované (a v relaci k jeho celkovému objemu i masivní) plnění z tehdejšího Fondu pojištění vkladů, jednak (konsekventně) flagrantně neúměrné zatížení dohledových kapacit regulátora trhu,
uvádí v nálezu Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu.
Jestliže tedy byla situace na trhu družstevních záložen riziková, je podle Ústavního soudu v pořádku, když zákonodárci přijmou opatření, kterými se snaží situaci zlepšit. Stabilizace předmětného segmentu, jež by zamezila opakování výskytu obou souvisejících negativních jevů, tak představuje legitimní cíl, neboť taková stabilizace je jednoznačně ve veřejném zájmu,
pokračuje Rychetský v nálezu.
Ústavní soud zároveň připomíná, že spolu s pravidlem 1:10 začala platit i celá řada dalších pravidel, která měla zajistit lepší fungování záložen. Například šlo o omezení horní hranice výše bilanční sumy, zvýšení příspěvků do Garančního systému finančního trhu (dříve Fond pojištění vkladů) nebo ke stanovení maximální výše úvěru poskytovaného jednomu členovi družstevní záložny.
Senátoři ale napadli jen pravidlo 1:10. To bylo zavedeno, aby došlo k posílení členského principu. Záložny totiž fungovaly jako družstva jen naoko. Členské vklady byly minimální – obvykle 1000 Kč a často i jen jedna koruna. Běžní střadatelé tak nebyli motivováni zajímat se o způsob řízení záložen a zároveň věděli, že pokud by došlo na krach, dostanou ze státem garantovaného systému pojištění vkladů zpět sto procent svých peněz do ekvivalentu 100 tisíc eur. Tato netečnost většiny „členů“ pak vedla k tomu, že záložnu ovládla úzká skupina členů, což mělo podle zkušeností ČNB v mnoha případech za následek „rizikový profil“ dané družstevní záložny (viz bod 53 nálezu).
Ústavní soud se tedy domnívá, že posílení členského principu může trh záložen stabilizovat. Lze mít důvodně i za to, že zákonodárce zvolil vhodné opatření preventivního charakteru, které vedle zdůraznění odlišného fungování družstevní záložny (posílením členského principu) a banky, má rovněž předcházet vzniku případných škod, které by mohl potenciálně stát hradit v důsledku neefektivního výkonu dohledu nad činností družstevní záložny,
stojí dále v nálezu.
Soudci se také neztotožnili s názorem senátorů, že novinka je diskriminační, když v bankách žádné pravidlo 1:10 neplatí. Ústavní soud nepovažuje napadené pravidlo ani za diskriminační, neboť se nedomnívá, že banky a družstevní záložny představují (zcela) srovnatelné subjekty práva. Pokud by tomu tak bylo, musela by být kupříkladu diskriminační právní úprava veřejné obchodní společnosti, zakotvující neomezení ručení jejích společníků, neboť tato úprava je zjevně znevýhodňující ve srovnání s omezeným ručením komanditistů v komanditní společnosti,
stojí v nálezu.
Podle Ústavního soudu také nebylo doloženo, že by nové pravidlo mělo na podnikání záložen takzvaný rdousící efekt. Že by jim znemožnilo nabírat nové členy, nové vklady a tím zcela ochromilo jejich činnost. Před tím varovali senátoři ve své ústavní stížnosti. Počet záložen, které eviduje ČNB, se sice o jednu snížil, dnes jich je deset, ale ke snížení došlo proto, že z Creditas se stala v minulém roce banka. Také počet členů se výrazně nezměnil. Na konci roku 2016 jich sice bylo přes 51 tisíc a na konci roku 2017 necelých 31 tisíc. Jenže těch 20 tisíc, které chybí, je právě počet členů záložny Creditas, která se změnila na banku.
Pravidlo 1:10 podle Ústavního soudu neporušuje ani právo Evropské unie. Podle senátorů je například v rozporu se směrnicí o systému pojištění vkladů. Podle soudců ale směrnice ponechává členským státům volnost v rozhodnutí, zda zákonná úprava zahrne pouze přijímání běžných vkladů nebo vedle nich i vkladů členských. Stát tak může říci, že na členské vklady se systém pojištění nevztahuje.
Nález i jeho shrnutí z pohledu Ústavního soudu najdete na jeho webu.
