Právní úprava pro určení výlučného nájemce bytu po rozvodu manželství a rozhodnutí o náhradě nemusí být každému hned srozumitelná. Bez obav. Jen ji ocitujeme, aby bylo zřejmé, o čem je řeč, a pak vysvětlíme na základě rozhodnutí a výkladu Nejvyšší soudu. Také můžete další dva odstavce přeskočit.
Co říká zákon
- Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva (§ 768 odst. 1 občanského zákoníku).
- Přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
- Rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení (podle § 768 odst. 2 o. z.), ledaže mu soud v řízení podle ust. 768 odst. 1 o. zn. náhrada nebyla přiznána. V tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok.
- Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
Jak porozumět pravidlům zákona?
Následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a úpravu jejich bydlení po rozvodu manželství, řeší výše zmíněné ust. § 768 o. z.
Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely. Zakotvuje právo rozvedeného manžela (kteréhokoliv z manželů) domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit.
Náhrada může být ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založení práva bydlení či v zákonem předpokládaných případech i ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení a může jít i o náhradu finanční, tedy v penězích. Ustanovení míří především na případy zrušení společného práva nájmu (ust. § 745 o. z.), popř. třeba výpůjčky bytu, pokud někdo přenechal manželům byt k užívání bezplatně. Nelze však vyloužit ani jeho použití na tzv. věcně-právní tituly, jako je např. společná služebnost užívání bytu.
Uvedená pravidla se však nevztahují na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Jinak řečeno uvedená pravidla se nepoužijí na vypořádání bytu v tzv. osobním vlastnictví, respektive v osobním spoluvlastnictví.
Typicky se tedy týkají řešení kolem nájemního bytu. A to za předpokladu, že se manželé nedokážou dohodnout. Ať již před rozvodem, nebo po něm. Před rozvodem se mohou dohodnout v tzv. rozvodové smlouvě, jde-li o tzv. smluvený rozvod, jehož podmínkou je i dohoda úpravy bydlení v době po rozvodu (viz ust. § 757 odst. 1 písm. c) o. z.), kterou manželé předkládají soudu. Taková dohoda urychlí a usnadní pak rozvod. Ale zpět k pravidlům, když se manželé, respektive exmanželé nedohodnou.
Pravidla pro rozhodnutí, komu zůstane nájemní právo k bytu a kdo jej musí opustit
Rozhoduje-li tedy soud k návrhu rozvedeného manžela, v první řadě rozhodne o tom, kterému z rozvedených manželů se zrušuje právo nájmu.
Bude to ten z bývalých manželů, po kterém lze spravedlivě žádat, aby byt (dům) opustil. Podle tohoto ustanovení v prvním odstavci se při rozhodování přihlédne zejména k tomu, kterému z manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, a ke stanovisku pronajímatele.
Soud však může podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším hlediskům.
Například:
- K sociálním a majetkovým poměrům účastníků soudního řízení (tedy poměrům ex-manželů),
- ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů,
- k příčinám rozvratu manželství,
- k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů,
- k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu,
- k účelnému využití bytu apod.
Soud tedy přihlédne ke všem významným skutečnostem, které vyjdou v řízení najevo, ovšem musí ve svém rozhodnutí odůvodnit, která hlediska považoval za podstatná, kterým dal v konkrétním případě přednost a proč.
Pravidla pro rozhodnutí o formě a výši náhrady za vyklizení dříve společného bytu
Jakmile soud rozhodne, kterému z rozvedených manželů zruší právo nájmu, musí posoudit, zda a jaká náhrada tomuto rozvedenému manželovi za ztrátu takového práva náleží. Okolnost, že se soud vždy zabývá otázkou náhrady za ztrátu práva společného nájmu, však neznamená, že by vždy a za jakýchkoliv okolností musela být rozvedenému manželovi, jemuž soud zrušil právo nájmu, nějaká náhrada přiznána.
Soud samozřejmě přihlédne ke všem konkrétním okolnostem dané věci, zváží majetkové, sociální a další poměry obou účastníků a výsledkem této úvahy může být i závěr, že právě s ohledem na tyto konkrétní okolnosti dané věci mu žádná náhrada nenáleží. V takovém případě nebude povinnost vyklizení bytu vyslovená v rozhodnutí soudu vázána na poskytnutí náhrady (například ve formě peněz, náhradního bytu atd.), ale jen na uplynutí doby, kterou soud určil k vyklizení.
Jak to bylo mezi manžely a exmanžely
Odvolací soud v případě, který si přiblížíme, dospěl k jinému hodnocení případu rozvedených manželů než soud prvního stupně, a rozhodl tak, že zrušil právo nájmu žalovaného manžela k bytu a uložil mu vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Soud dospěl k závěru, že žalovanému exmanželovi, jehož právo společného nájmu k bytu zrušil, nenáleží náhrada za ztrátu tohoto práva. Soud vyšel z toho, že exmanžel v bytě již delší dobu nebydlí, většinu věcí již vyklidil. Nadto je exmanžel vlastníkem domu, který společně se svou novou rodinou užívá a který je zcela způsobilý uspokojit jejich bytovou potřebu. Nepotřebuje tak jiný byt či dům za účelem bydlení, neboť jeho bytové potřeby jsou dostatečně zajištěny.
Nejvyšší soud ČR pak následně shledal, že úvaha odvolacího soudu není nepřiměřená, a proto dovolání proti jeho rozhodnutí zamítl (rozsudek spis. zn. 26 Cdo 705/2022 ze dne 13. září 2022).
Typická a nejčastější forma náhrady, peněžité plnění, čili zaplacení určité peněžité částky, slouží zejména k tomu, aby ten z bývalých manželů, jemuž bylo zrušeno právo nájmu, si mohl za tuto náhradu zajistit nájem v jiném bytě, uhradit kauci, zaplatit stěhovací náklady a podobně. Exmanžel má však již bydlení zajištěno v domě, který vlastní. Není důvod mu přiznat peněžitou náhradu ani delší lhůtu k vyklizení.
Proč o nájem bytu přišel manžel, který jej původně sjednal s městem
Byt přitom získal původně exmanžel. Byl to on, kdo uzavřel s městem jako pronajímatelem smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou. Zhruba za 3 roky potom došlo k uzavření manželství, takže vznikl společný nájem manželů. Manželství bylo po zhruba 10 letech rozvedeno. Manželé společné děti neměli. Důvodem rozvratu manželství byl mimomanželský vztah manžela, který navázal po vzájemném odcizení manželů. Muž rodinnou domácnost opustil, a v bytě tak zůstala bydlet jen jeho exmanželka.
Právě ta podala žalobní návrh proti exmanželovi. Řádně platí nájemné a služby, exmanžel užívá pouze jeden pokoj, v němž má uloženy své věci a za jeho užívání přispívá měsíčně částkou 1000 Kč.
Exmanželka je zaměstnána jako sociální pracovnice v domě pro seniory, bydlí v bytě sama, jen se svým psem, a nevlastní žádnou nemovitost. Žalovaný exmanžel je policistou cizinecké policie v Brně, obvykle pracuje na hranici se Slovenskem, je vlastníkem polností, zahrady a rodinného domu.
Ten je i přes probíhající rekonstrukci (v domě vzniká další zcela samostatná bytová jednotka, aby jej mohly užívat dvě rodiny, jeden byt exmanžel se svou rodinou a druhý byt jeho rodiče) obyvatelný a exmanžel jej také pravidelně užívá (před i po pracovní směně). Proto soud rozhodl v neprospěch žalovaného exmanžela, který verdikt nezvrátil ani u Nejvyššího soudu.
I při zrušení společného užívání bytu může ten, kdo se má odstěhovat, získat až roční právo bydlení
Nebyla-li náhrada za ztrátu práva nájmu přiznána, má rozvedený manžel v bytě (domě) právo bydlet nejdéle jeden rok (ust. § 768 odst. 2 o. z.). Soud, který dospěl k závěru, že rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nenáleží, musí proto při rozhodnutí o vyklizení zvážit, jak dlouho může vyklizovaný manžel v bytě dále bydlet.
Z tohoto ustanovení je přitom zjevné, že nemůže jít o dobu delší než jeden rok. Tuto dobu je třeba počítat od rozhodnutí soudu o zrušení společného nájmu a vyklizení. Současně doba jednoho roku je dobou maximální, soud proto může stanovit samozřejmě i dobu kratší, její délku musí vždy zvážit podle konkrétních okolností případu.
Proč musel exmanžel vyklidit byt rychle a nezískal třeba roční právo bydlení
Nejvyšší soud zhodnotil, že má-li exmanžel bydlení zajištěno ve své nemovitosti a v bytě se již delší dobu nezdržuje, lze lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, v níž má byt vyklidit (tedy vlastně jen vyklidit zbývající věci umístěné v jednom pokoji bytu), považovat za dostačující.
