Nový občanský zákoník, který je účinný již déle než rok a půl, upravuje mimo jiné i vztahy týkající se uzavírání smluv mezi spotřebiteli a podnikateli. Základem pro úpravu dané oblasti je pak samo vymezení pojmů.
Spotřebitelem je fyzická osoba, která mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Jako podnikatele pak zákon chápe osobu (tedy jak fyzickou, tak právnickou), která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Pro účely právě ochrany spotřebitele, jako slabší smluvní strany, se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
Zákon jednoznačně stanovuje spotřebiteli ochranu a od ustanovení, která upravují jeho postavení, se nelze odchýlit ani vzájemnou dohodou. Veškerá taková ustanovení a právní jednání by byla stižena absolutní neplatností, což znamená, že by se na ně hledělo, jako by vůbec nevznikly, a není třeba, aby se této neplatnosti někdo dovolával, nastává totiž automaticky přímo ze zákona. Kromě občanského zákoníku je spotřebitel chráněn i zákonem o ochraně spotřebitele.
Podnikatel musí informovat
Práva a povinnosti jsou logickou dvojicí, kde zásadně právu jedné strany odpovídá povinnost strany druhé. Ve spotřebitelské oblasti je pak podnikatel chápán jako silnější strana, a proto u něj převládají spíše povinnosti, které jsou na něj zákonem kladeny. Jednou z těch nejvýznamnějších je široce pojatá informační povinnost. Mimo jiné musí podnikatel činit veškerá sdělení vůči spotřebiteli srozumitelně a v jazyce, v němž se uzavírá smlouva. Nesplnění informační povinnosti pak zákon spojuje se sankcí vůči podnikateli, například v některých případech nesení veškerých nákladů v případě odstoupení od smlouvy. Co se výše zmíněné srozumitelnosti týče, informace podávané spotřebiteli musí být srozumitelné bez dalších odborných znalostí, aby je pochopil každý spotřebitel průměrného rozumu. Tento pojem však zákon nedefinuje a bude nutné počkat, nežli jeho výklad pro konkrétní situace přinesou soudy.
Veškeré informace musí podnikatel sdělovat s dostatečným předstihem, než dojde k uzavření samotné smlouvy. Jedná se mimo jiné o údaje o podnikateli jako takovém, způsobu platby a dodání, informace o době trvání závazku, informace o právech z vadného plnění, právech ze záruky a právech na odstoupení od smlouvy. Pro spotřebitele často nejdůležitější pak bývá údaj o ceně zboží nebo služby. Ta musí být sdělena včetně všech daní a poplatků v konečné výši. Pokud podnikatel nějaké poplatky, daně či cla zamlčí, a to nejen pokud je nesdělí vůbec, ale i pokud je sdělí záměrně nepřesně, pozdě či v nesprávné formě, nemusí tyto spotřebitel hradit. Jestliže je smlouva uzavírána distančním způsobem, tedy přes internet či telefon nebo mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, musí být spotřebiteli sděleny i informace o nákladech na prostředky komunikace na dálku, jestliže se tyto liší, údaje o povinnosti zaplatit zálohu, podmínky odstoupení od smlouvy, včetně formuláře předloženého podnikatelem, či informace, zda náklady na odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel. V případných sporech o to, jestli byla informační povinnost splněna, nese důkazní břemeno podnikatel.
Jak počítat lhůtu pro odstoupení
NOZ přinesl změny v počítání lhůt týkajících se odstoupení od smlouvy. U distančních smluv ponechává lhůtu 14 dní, ale k jejímu dodržení stačí v těchto 14 dnech oznámení o odstoupení odeslat a nemusí být doručeno.
Co se prodlužování lhůty týče, nově se prodlužuje jen tehdy, pokud nebyl spotřebitel informován o možnostech odstoupení od smlouvy, a to o jeden rok. Dříve to byly 3 měsíce s každým nedodržením informační povinnosti. Lhůta obecně běží od uzavření smlouvy, zákon specifikuje, že u kupní smlouvy běží ode dne převzetí zboží, u dodání po částech ode dne převzetí poslední dodávky a u pravidelných opakujících se plněním ode dne převzetí první dodávky. Pro odstoupení od smlouvy nabízí podnikatel často na svém webu formulář. Jestliže tento spotřebitel využije, je podnikatel povinen bez zbytečného odkladu písemně potvrdit jeho přijetí, stačí i e-mailem.
Práva a povinnosti při odstupování
Jestliže spotřebitel od smlouvy odstoupí, je povinen rovněž vrátit plnění podnikateli. Musí tak učinit bez zbytečného odkladu, nejdéle do 14 dnů. Podnikatel má na vrácení peněz rovněž 14 dní, nemusí tak ale učinit dříve, než je mu zboží vráceno, nebo alespoň prokazatelně odesláno. Co se nákladů na odeslání zboží zpět podnikateli týče, má spotřebitel právo pouze na navrácení nákladů nejlevnějšího způsobu odeslání, vše nad tuto částku si hradí sám. Jestliže se sníží hodnota zboží během doby, kdy jej má spotřebitel u sebe před odstoupením od smlouvy, nese spotřebitel odpovědnost jen tehdy, když se zbožím nakládal jinak, než jak je vzhledem k jeho povaze a vlastnostem nutné.
Na některé smlouvy se spotřebitelská úprava neuplatní. Jedná se například o smlouvy na poskytování zdravotní péče, nájemní smlouvy nebo smlouvy o zájezdu. Existují i smlouvy, u nichž je možnost odstoupení značně ztížená, typicky smlouva o opravě nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem nebo o dodávce zboží v uzavřeném obalu, který spotřebitel rozbalil a z hygienických důvodů není možné dané zboží vrátit.
ČLÁNKY DO MAILU