Už je to tady, volali jsme před dvaceti lety v listopadu cinkajíce klíči na přeplněných náměstích v euforii nad pádem totality. V dnešní době je možné podobným zvoláním glosovat informaci, podle které stále nové a nové společnosti nebo instituce zavádějí nebo zvažují zavedení ombudsmana.
Ke všeobecně známému ochránci lidských práv Otakaru Motejlovi tak postupně přibývají další, což se dosud týkalo především finančního sektoru. S trochou zobecnění je k nim možné přiřadit také finančního arbitra, který má ovšem přece jenom poněkud odlišnou roli a věřme, že pouze dočasně poměrně silně okleštěné pravomoci.
Vlastního ombudsmana se až dosud rozhodly založit některé české, respektive quasičeské banky. Nově ho má mít rovněž domácí energetický gigant ČEZ a možná dokonce, jak naznačil předseda Ivan Hašek, také Českomoravský fotbalový svaz. Přečtěte si také: Okradený bankomat
V rozsáhlé diskusi, jež se vede o tak společensky ožehavém tématu, jaký představuje zdražování elektrické energie, respektive zákonnost postupu pracovníků ČEZ při zjišťování černých odběratelů elektřiny, bude velmi zajímavé sledovat, zda, případně jak se nový ombudsman této společnosti postaví k řadě stížností, které se na ni vyrojily. Ale také, jak by jeho pomyslný kolega, „fotbalový ombudsman“, pokud by tedy byl skutečně zaveden, lovil novodobé kapříky, jestliže by zjistil něco konkrétního o nadále prodávaných fotbalových mačích, tedy pokračující korupci, do které jsou namočeni fotbaloví rozhodčí, funkcionáři a samozřejmě také někteří hráči.
Rozhodně nemám nic proti ombudsmanům, ba právě naopak. Vyspělé země, z jejichž zkušeností v tomto směru vycházíme, nepochybně dobře vědí, proč se ho kdysi rovněž rozhodly zavést. Dodržování etiky, nemluvě o právu, má nepochybně nejedno okénko, které je třeba nějak zaplnit či doplnit. Není ovšem začínající inflace nejrůznějších ochránců veřejných práv, kterou zažíváme, tak trochu přehnaná? A hlavně: dokážou ombudsmani v praxi skutečně dosáhnout nápravy, když už vlastně tahají horké kaštany z ohně za někoho jiného?
Na přetřes přicházejí především dvě zásadní otázky: jak se v praxi zachová vedení společnosti, která zavedla ombudsmana, pokud ukáží závěry jeho šetření, že něco není v pořádku? Společnost má dvě možnosti: buď dát na ombudsmanova slova a něco skutečně změnit, nebo nechat vše při starém. Což by ovšem znamenalo, že ombudsman bude představovat pouze jakousi loutku, nebo spíše „ozdobu“, jejímž hlavním smyslem je zlepšit obraz společnosti či instituce v očích veřejnosti. Jeho úřad a práce sice nejsou zadarmo, jako marketingový tah se přesto nejspíš vyplatí.
Ochránce práv do každé rodiny
Jedno lze předpokládat již dnes: počet ombudsmanů na čtvereční kilometr v Česku postupně poroste. Časem se tak můžeme dostat do situace, kdy ho bude mít každá vysoká škola (kde by byli, jak ukazuje nejedna „indexová“ story, rozhodně zapotřebí), ale také střední, případně dokonce základní škola. A dosud ještě poněkud žvatlající dítě bude v mateřské škole na otázku, čím chce být, až povyroste, odpovídat: No přece ombudsmanem, jako můj táta!
Svého veřejného ochránce lidských práv také mohou zavést nemocnice, postupně možná dokonce nejedna rodina. Nebo nakonec každý, pokud projde návrh některé z politických stran těsně před volbami, aby byli všude povinně zavedeni ombudsmani. Vždyť čím jiným je možné úspěšně zabodovat v blížících se volbách, než podobným populismem! Přečtěte si také: Paroubkův pukavec
Zdají se vám mé úvahy přehnané a ptáte se, proč vlastně vůbec věnuji tolik prostoru ombudsmanovi na finančním serveru? Inu to je prosté, milý Watsone! Vždyť etika a právo přece s ekonomikou a vývojem společnosti bezprostředně souvisejí. Jenomže se o tom v českých končinách příliš nemluví, a když už ano, tak z pochopitelných důvodů nerado. Přitom se stačí podívat na žebříčky, které hodnotí míru korupce v naší společnosti v porovnání s dalšími státy! Snad se alespoň díky ní časem nedostaneme do Guinessovy knihy rekordů.
Komu tyto žebříčky nestačí, může si vzít k ruce renomované průzkumy, v nichž zahraniční společnosti označují korupci nebo korupční praktiky za jeden ze stěžejních, ne-li vůbec nejdůležitější problém při podnikání na našem území. Jde tedy doslova a do písmene o peníze, byť samozřejmě v poněkud jiné poloze, než si nejspíš korupčníci představují.
Bude tedy počet ombudsmanů v našich krajích nadále stoupat a dokážou skutečně efektivně řešit problémy, jimiž se mají zabývat? Nebo se konečně právo a jeho vymáhání, stejně jako některé etické normy, které jsou ve vyspělých zemích (kde mají ostatně rovněž ombudsmany) běžné, začnou postupně prosazovat také v Česku? Zběžný pohled na stránky novin tomu sice prozatím příliš nenasvědčuje, ale třeba jsem zbytečně příliš pesimistický.
Zatím to vypadá, že po návrhu na vznik fotbalového ombudsmana o veřejném ochránci práv v striktně vykolíkovaném prostoru nikdo další neuvažuje. Jenže, kdo ví, co přinese budoucnost. Snad se alespoň nedočkáme toho, že se nabídka funkce veřejného ochránce práv neboli ombudsmana sama nestane předmětem korupce. A pokud již nefungují klasické mechanismy, které ombudsman de fakto supluje, bude jeho či jejich názorům a zejména zjištěním věnována patřičná pozornost. Aniž by si tím do budoucna podřezával sám pod sebou pomyslnou větev.
