Názory k článku Na pracovní cestě téměř oslepl, ale odškodnění se nedočkal
-
Autor článku (neregistrovaný)
Dvakráte ano. Jde o přidanou informaci redakce, a to proto, že redakce ví, že byla ve věci podána ústavní stížnost, pochopitelně to vím také, ale nepovažoval jsem za nutné to do článku uvádět, doplňovat - sepsán byl ještě před tím, než byla ústavní stížnost podána resp. než byla dostupná informace, že byla podána. Není mi znám obsah ústavní stížnosti. Nicméně po prostudování rozhodnutí NS neočekávám, že by byla úspěšná, ale mohu se mýlit. Proto jsem informaci o ústavní stížnosti nepřidal. Každopádně redakce i autor jsou resp. byli se stěžovatelem v kontaktu, a tak pokud si přečte článek zde nebo i tuto reakci, jakkoliv neočekávám jeho úspěch, přeji mu tímto znovu mnoho štěstí! Je to smutný případ, stěžovatele je mi líto, ale obávám se, že rozhodnutí NS potažmo soudů nižších stupňů zrušeno nebude. Ale jak už jsem uvedl, mohu se mýlit.
-
V daném případě rozsudek působí racionálně: zaměstnavatel fakt nemůže za to, že se zaměstnanec zatoulal na nábřeží a fotil si tam bílé noci, takže se stal snadným terčem lupiče (a i ty záležitosti s řešením účastnického poplatku a mapováním cesty se mi jeví takové pofidérní).
Stejně tak není pracovní úraz to, když někdo na služebce od sexuální pracovnice chytí syfilis.
Ale v obecné rovině se mi ten rozsudek vůbec nelíbí. Zaměstnavatel má širokou možnost rozhodnout, jak velkému riziku zaměstnance na pracovní cestě vystaví, takže by měl nést i odpovídající odpovědnost, když ne objektivní, tak alespoň objektivní s možností liberace.
Kdysi jsem byl vyslán na služebku do významné metropole, ale ubytován v hotelu v její nejhorší čtvrti, přičemž můj zaměstnavatel odmítal proplácet taxíky. Naštěstí mne cestou do/z hotelu nikdo nevzal po hlavě. Kdyby připlatili za hotel v dobré čtvrti nebo mi povolili taxík, tak tam nějaký prostor pro liberaci vidím.
-
alechin (neregistrovaný)
ale jde o to, ze je jedno, jestli sel na nabrezi, nebo vylezl z baraku a pri vstupu do taxika jej nekdo klepnul. proste ochranu ma jen v tom baraku.
vzato ad absurdum - odborar je chraneny pri stavce zamestnavatelem ("V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je rovněž školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti."), ale jak se stavka rozpusti, je uz bezny turista.
Jestli tomu rozumim dobre - pak se na me v cizine nevztahuje ani pojisteni, na ktere me firma pojistila. A tak musim moci mermo se jeste pojistit jako turista, protoze z toho baraku, kde mam jednani proste vyjit musim? Asi lepsi na nektere zahranicni cesty ani nejezdit... -
Proto říkám, že souhlasím s rozhodnutím v daném případě, ale nikoli s obecnou argumentací soudu. Argumentace podle mne měla být založena na tom, že zaměstnanec v daném případě prováděl své soukromé aktivity (vycházku, prohlížení a fotografování atrakcí), nikoli na tom, že cesta z konferenčního střediska do hotelu není chráněna.
Co se pojištění záleží na pojistných podmínkách pojišťovny resp. konkrétní pojistky. Já jsem se s pojistkou, která by kryla jen výkon práce při pracovní cestě, myslím nikdy nesetkal.
-
PM (neregistrovaný)
Dobrý den,
část věcí už tady napsal pan Slanina (ubytování v horším hotelu na druhé straně města) - a nemusí to být ani Norsko, ale třeba Indie (Dillí) nebo podobná oblast a cesta taxíkem přes půl metropole, jak se to stalo mému kolegovi díky záměně pořádající univerzity pracovnicí zaměstnavatele při objednání "levnějšího" ubytování.Vede mne to ale k jiné otázce - častou součástí takových akcí je doprovodný program, který je přímou součástí programu konference (někdy třeba až po jejím oficiálním ukončení, jindy během ní) - návštěva něčeho historického, apod.
Typicky se při tom i někam cestuje. Jak je to v takovém případě? Co když se někdo zraní při cestě za "atrakcí" a nebo přímo na ní?
-
Před časem bylo judikováno "Poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl v rámci tzv. team-buildingu během některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, lze posoudit jako pracovní úraz". Tady se ovšem bavíme o aktivitách, které neorganizuje zaměstnavatel, takže tento judikát nelze beze zbytku použít.
Pokud farmaceutická firma pošle obchodníka na lékařský kongres navazovat kontakty s lékaři a on se zraní na doprovodné akci, kde se snažil navazovat kontakty s lékaři, tak to podle mne pracovní úřad je, byť tu akci sám zaměstnavatel neorganizoval.
Pokud se naopak lékař zraní na večírku, který na lékařském kongresu zorganizovala farmaceutická firma, aby bavila lékaře, tak to podle mne pracovní úraz není. Nechat se bavit farmaceutickou firmou nemá s plněním pracovních úkolů lékaře nic společného.
Problém nastává u zaměstnanců ve vedoucí funkci, jejichž součástí pracovní náplně je i získávání nových perspektivních pracovníků pro zaměstnavatele, takže mohou více či méně legitimně tvrdit, že plněním pracovních úkolů je i účast na jakémkoli profesním večírku, protože jim to dává možnost neformálně kontaktovat pro zaměstnavatele "talenty".
Další otázka je, zda neučast na společenských aktivitách není "obvykle spojena" s plněním pracovních úkolů při účasti na konferenci. Zde vidím určitou analogii se zákazem požívání alkoholu v pracovní době, který se nevztahuje na situace, kdy je konzumace alkoholu s plněním pracovních úkolů obvykle spojena (a při výuce se dávali za příklad pracovníci podniků zahraničního obchodu).
Obecně bych si ale tipnul, že soud to v pochybnosti spíše za plnění pracovních úkolů považovat nebude.
-
xls (neregistrovaný)
Je to celé dost sporné. Z jedné strany zaměstnavatel nemůže moc ovlivnit, kde zaměstnanec courá (a Norsko by nikdo za nebezpečnou destinaci nepovažoval), z druhé strany může být zaměstnanec poslán do opravdu rizikových destinací, kam by ze své vůle sám nikdy nejel (Rusko, Ukrajina, Jižní Amerika, Indie...). Chtít po něm, aby sám nesl veškerá rizika spojená s pobytem, je opravdu nesmysl.
-
Já bych odlišil situace, kdy
(a) zaměstnanec postupoval v souladu s pokyny zaměstnavatele, minimalizoval rizika, a přesto k úrazu/nemoci došlo (třeba v Moskvě jezdil taxíkem do/z nejkratší cestou na místo jednání a jinak nevytáhl paty z Českého domu) - pak si myslím, že by zaměstnavatel odpovídat měl
(b) zaměstnanec dělal něco, co dělat nemusel - typicky to courání po památkách - pak není důvod, aby zaměstnavatel odpovídal
-
Neinformovaný (neregistrovaný)
Zaměstnance nemám. Vím že, přinejmenším naposledy, v roce 2008 to bylo jak říkáte a Kooperativa byla ze zákona určena jako jediná pojišťovna pro tento druh pojištění.
Osobně jsem si myslel, že tato disproporce a monopol již neexistuje. On je na palici i celý zákon.
Myslím, že existuje spousta firem pro které, nejen pro ně ale i pro ostatní zúčastněné, by bylo mnohem prospěšnější kdyby měly peníze složené na transparentním účtu (transparentním minimálně pro finanční a sociální správu) a z těchto peněz by přímo odškodňovali zaměstnance bez nutnosti mít speciální pojištění.Nikdo mi také nevymluví, že firmy nemají možnost "výhodněji" než prostý občan sjednat indivudální pojištění, které by chránilo jejich zaměstnance i v jiných situacích než vyžaduje zákon.
Celkem by mne zajímalo, zda se už někdy stalo, že firma byla souden shledána povinnou vyplatit zaměstnanci odškodnění, ale pojišťovna měla názor odlišný a s firmou, svým zákazníkem, se soudila.
Také by mne zajímalo, co by se stalo, kdyby v případě podobném tomu současnému, poskytla firma zaměstnanci svoji právní pomoc nebo pomoc jimi placeného právníka proti pojišťovně. Pokud existuje opravdu jediná schválená pojišťovna, firmě jako klientovi vztah vypovědět nesmí a bezdůvodně a svévolně službu zdražit snad také ne...
