Musíte při vymáhání peněžité pomoci platit soudní poplatek?

Podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (č. 118/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, a to náhradní výplatou od úřadu práce. Tyto podmínky jsme si podrobně přiblížili v souvislosti s valorizací maximální pomoci, kterou může zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec od státu získat, a to od 1. května 2020. Uvedli jsme, co napsat do žádosti, kam ji a do kdy podat. 

Stejně tak jsme vás upozornili, že dočasně do 31. srpna 2020 v souvislosti s ochrannými opatřeními vůči firmám, které se mohly z důvodu protikoronavirových opatření dostat do ekonomických problémů, platí odlišná pravidla pro iniciaci procesu náhradní výplaty dlužných mezd úřadem práce namísto zaměstnavatele, který je zaměstnancům dluží. Jak v této době postupovat, pokud chcete získat peníze, které vám zaměstnavatel dluží na mzdě, platu, odměně nebo jejich náhradách, jsme vysvětlovali v tomto článku. Další otázky, které vás mohou zajímat, pokud se váš zaměstnavatel dostal do úpadku nebo se k němu blíží, jsme zodpovídali v textu Váš zaměstnavatel je v insolvenci. Co to pro vás znamená?         

Může se však stát, že dojde k nějakému problému a úřad práce vám dlužné peníze neposkytne a budete si je muset vysoudit, jenže soudní řízení je zásadně zpoplatněno.

Zaměstnanec žádal opakovaně o pomoc, aniž by však vyčerpal její maximální výši        

Podívejme se na případ jistého zaměstnance, který se dostal do sporu se státem. Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím zamítlo jeho odvolání a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České republiky (ze dne 12. 1. 2012), kterým byla zamítnuta jeho žádost o uspokojení splatných mzdových nároků s odůvodněním, že žádost byla podána dne 4. 1. 2012, a to přestože dřívější příkaz k úhradě mzdových nároků byl vydán již dne 22. 11. 2011. Žádost byla tedy podána v blokační 12měsíční lhůtě (dle § 5 odst. 1 zákona), podle něhož zejména: 

• platí, a to jak nyní, tak v tehdejší době platilo, že mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit (požadovat jejich výplatu po úřadu práce) nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce 
• a dále v tehdejší platilo, že po uspokojení alespoň části uplatněných mzdových nároků může úřad práce uspokojit další mzdové nároky zaměstnance uplatněné vůči témuž zaměstnavateli až po uplynutí 12 měsíců ode dne vydání příkazu k úhradě mzdových nároků, přičemž v současnosti je toto pravidlo v účinné právní úpravě formulováno jinak, a to tak, že
• po uspokojení alespoň části uplatněných mzdových nároků může úřad práce uspokojit další mzdové nároky téhož zaměstnance uplatněné vůči témuž zaměstnavateli až po uplynutí kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž uplynulo 12 měsíců od posledního měsíce, za který byl mzdový nárok žadatele úřadem práce uspokojen.

První formulaci přinesla novela – zákon č. 217/2009 Sb. – a druhou zákon – novela č. 206/2017 Sb.        

Zaměstnanec podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu, ve které namítal, že zákon nikde nelimituje ani neukládá zaměstnanci povinnost uplatnit veškeré možné mzdové nároky jedinou žádostí pod sankcí ztráty zbytku nároku (v jediné žádosti neuplatněného), a že tak není zakázáno učinit více postupných žádostí. Naproti tomu MPSV se domnívá, že pozdější doplácení již částečně přiznaných mzdových nároků představuje obcházení zákona. Schválně jsme uvedli, odcitovali zákonné formulace, abyste si mohli učinit svůj názor. Krajský soud rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.     

Proč vybírat soudní poplatek od někoho, kdo nemá peníze, protože mu je zaměstnavatel nevyplatil?

Současně, a to nám jde nyní především, Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku (ze dne 17. 9. 2019, spis. zn. 64 Ad 1/2019), vyložil, že plnění poskytované státem jako ochrana při platební neschopnosti zaměstnavatele je „státní dávkou“ (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Krajský soud zastává názor, že toto řízení je osvobozeno od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když plnění vyplácené zaměstnancům státem jako ochrana při platební neschopnosti zaměstnavatele je podle krajského soudu tzv. „státní dávkou“.

Bylo by i proti smyslu předmětné dávky, která má zaměstnanci pomoci překlenout období, kdy je bez prostředků (které mu měl vyplatit jeho zaměstnavatel, ale neučinil tak), požadovat po dotčeném zaměstnanci platbu soudního poplatku, vyložil Krajský soud v Ostravě, a proto ve svém rozsudku (ze dne 17. 9. 2019, spis. zn. 64 Ad 1/2019), který byl pro svůj význam vyhlášen ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, uzavřel, že plnění poskytované státem jako ochrana při platební neschopnosti zaměstnavatele je „státní dávkou“ (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích) a soudní řízení v těchto věcech je od soudních poplatků osvobozeno. Z tohoto důvodu krajský soud nevybral poplatek z žaloby a rozhodl též o vrácení zaplacených soudních poplatků, které tak byly zaplaceny na základě nesprávných výzev soudů.