Úvaha zní takto: mám peníze a nechci, aby ztrácely hodnotu. Co v takovém případě udělat? Inu, možnosti tu jsou.
Když mám hodně peněz, vrazím je do nemovitostí (nejlépe v Praze, v lukrativních lokalitách cenový nárůst za minulý rok překročil i deset procent – zhodnocení jisté) nebo na kapitálový trh (i když je to s akciemi všelijaké, dluhopisy by nemusely být k zahození).
Jenže většina lidí podobné starosti nemá. Jejich měsíční mzda k investicím do cenných papírů příliš nemotivuje. Co tedy s penězi, když jich má člověk relativně málo nebo středně mnoho?
Nechat ležet peníze v bance na běžném účtu, to není spoření. Úrok těsně nad nulou mnohdy nepokryje ani náklady daného účtu. Podle tradičních pouček odborníků by se měl běžný účet používat jen k úhradě těch nejběžnějších transakcí a sloužit jako noclehárna jen pro ty peníze, které jsou pořád v pohybu.
Bohužel, jen velmi skromnou alternativou mohou být spořící účty, které jsou většinou na běžné účty navázány a u nichž se ty nejvyšší úrokové sazby občas mohou vyšplhat i nad inflaci (ovšem většinou v tom případě, že vlastníte milion a bance ho necháte tak na rok). Můžete se sami přesvědčit, že proti běžným účtům nejsou vyšší úroky spořících účtů žádný zázrak.
Dále se nabízejí poměrně oblíbené termínované vklady. Jejich úrokové sazby se v závislosti na množství vložených peněz a výpovědní lhůtě opět postupně zvedají až k inflaci, ale opět se nejedná o žádný zázrak. Podobně na tom jsou v minulosti tolik protežované vkladní knížky, o depozitních certifikátech ani nemluvě – v první polovině 90. let poměrně rozšířený nástroj spoření dnes schází na úbytě a nabízí ho jen několik bank.
Přesto existuje několik racionálních důvodů, proč své peníze v bance přechovávat prostřednictvím výše uvedených produktů. Za prvé, je lepší s penězi udělat něco než vůbec nic. Inflaci nezabráníte, ale aspoň ji zmírníte (argument proti tzv. „vyznavačům slamníku“). Za druhé, když nevíte, kdy budete potřebovat likvidní peníze, je lepší je umístit tak, abyste k nim v případě potřeby měli přístup – tedy na vkladové účty s nižší výpovědní lhůtou, popřípadě s možností předčasného výběru (zde však pozor na případné sankce).
Existuje však jeden – nutno říci, že v našich podmínkách téměř zázračný – nástroj určený nejen k boji s inflací, ale i k dlouhodobému spoření. Ano, dlouhodobému, to je snad jediné nepříjemné omezení tohoto báječného vynálezu – stavebního spoření. Díky státní podpoře ve výši 25 % je totiž stavební spoření stále tou nejvýnosnější a zároveň nejbezpečnější záležitostí.
Jakkoliv úrok poskytovaný ze strany stavebních spořitelen není nic neobvyklého (2 – 4 %), státní podpora ho navyšuje až k sazbám překračujícím 10 %. A takový roční zisk se určitě vyplatí. Stavebně spořit přitom může prakticky každý – začíná se už u cílové částky 10.000 Kč (tedy můžete měsíčně spořit jen pár stokorun) a horní hranice prakticky neexistuje (ačkoliv maximálního výnosu dosáhnete, když na účet vkládáte ročně 18.000 Kč). Jestli pátráte po nějakém důvodu, proč stavební spoření nemít, tak vlastně neexistuje (a to jsme ještě nezmínili výhodu dostupných úvěrů, kterou systém stavebního spoření poskytuje).
Má tedy cenu spořit? V případě stavebního spoření je odpověď jednoznačně kladná. V případě ostatních spořících produktů takto jednoznačně odpovědět nelze – jestli neznáte jinou možnost, jak své peníze zhodnotit, pak termínované vklady v bance atd. nemusí být špatná volba.
Ovšem nezapomeňte, že se nemusíte bát zkusit zhodnotit své prostředky pomocí trochu odlišných finančních produktů – například podílových fondů nebo penzijního připojištění. A jestli nevíte, jak na to? Měšec vás provázej!
Je dle vašeho nároru rozdíl mezi spořením a investicí?
