Certifikáty nefrčí!?

Poptávka po depozitních certifikátech nebo, chcete-li, po vkladových listech, dlouhodobě klesá. Přitom v dobách, kdy byla naše tržní ekonomika ještě v plenkách, se jednalo o velmi oblíbenou formu uložení volných peněžních prostředků. Jaké jsou příčiny jejich menšího využívání?

Depozitní certifikáty jsou bankovní dluhový cenný papír v listinné podobě. To znamená, že jejich emisí se banka dostává do dlužnické pozice a zavazuje se, že ve smluvené době splatí jejich nominální hodnotu, či jejich cenu navýšenou o připsané úrokové zisky. Praxe je taková, že bance s třesoucí se rukou svěříte část svých úspor (většinou nějakou kulatou částku 5,10,20 tisíc) na určitou pevně stanovenou dobu, během které nemůžete se svými prostředky manipulovat. Doba splatnosti je nejčastěji půl roku, ale může být stanovena i jinak.

Svým způsobem tato forma uložení peněz připomíná termínované vklady. Je tu ale několik podstatných rozdílů. Jako zásadní bych viděl fakt, že se na vkladové listy nevztahuje pojištění vkladů. Pokud se banka dostane do vážných problémů, už své peníze téměř s jistotou nikdy neuvidíte. To je pravděpodobně hlavní důvod poklesu jejich obliby. I tak nepoučitelný národ, jako jsme my Češi, se v konfrontaci s drsnou realitou lecčemus přiučí. Jako by nás zkušenosti s četnými krachy bank z nedávné minulosti odrazovaly od investic do bankovních produktů, které nejsou předmětem pojištění vkladů.

Finanční teorie tvrdí, že větší riziko by mělo být spojené s větším výnosem. Jinými slovy: absence zákonného pojištění by měla být kompenzována vyššími úrokovými sazbami. Bankovní praxe však teorii očividně nebere v úvahu, protože u bank, které vkladové listy nabízejí (našli jsme jen 3), tomu tak není. Cílem takového počínání může být jejich snaha depozitní certifikáty z nabídky svých produktů vytlačit. Například Česká spořitelna přestala vkladové certifikáty vydávat již 1.9.1998.

Emise vkladových listů by pro banku přitom měla být výhodným obchodem. Důvody jsou tyto: banka je získává na předem pevně stanovenou dobu, nebývají zařazovány mezi primární zdroje (jako takové nepodléhají povinným minimálním rezervám) a bývají pro banku spojeny s nižšími provozními náklady. Banky se od nich začaly odklánět pravděpodobně kvůli peněžní iluzi, která u nás před časem zavládla. Úrokové sazby totiž začaly všeobecně klesat a mnoho klientů bank se začalo mylně domnívat, že jejich peníze jsou zhodnocovány méně, a tak přestali depozitní produkty vyhledávat. Přitom díky klesající inflaci se jejich prostředky reálně zhodnocují minimálně stejně jako v minulosti.

Jak už jsem se zmínil, současné úrokové sazby na depozitní certifikáty jsou stejně nízké, ne-li nižší, než je tomu u termínovaných vkladů. Kvůli větší rizikovosti jsou proto méně atraktivní. Přesto existuje důvod, proč do vkladových listů investovat. Výhodou (alespoň z určitého úhlu pohledu) je jejich volná převoditelnost na doručitele. Tento listinný cenný papír totiž můžete prodat či věnovat komukoliv bez vědomí banky, aniž byste tím práva tohoto nabyvatele plynoucí z vkladového listu jakkoliv omezili. Na druhou stranu v případě ztráty nebo zničení cenného papíru, nemáte v bance čím prokázat právo na výplatu vložených prostředků.

Co říci závěrem? Pokud nemáte přímo bytostný odpor k určitému zvýšenému riziku a chcete udělat svým blízkým radost, pořiďte jim jako dárek depozitní certifikát. Pakliže se riziku raději vyhýbáte, volil bych investici do výnosnějších a méně rizikových finančních produktů. „Silnější bratr“ depozitního certifikátu zvaný termínovaný vklad či „perla našeho finančního nebe“ v podobě stavebního spoření představují dle mého názoru racionálnější formu zhodnocování úspor.