Spočítejte si...

Zavřít

Led, chodník a úraz. Výmluva na kalamitu nefunguje

Když už obce chodníky v zimě řádně neuklízejí, musejí před tím chodce aspoň varovat. I přes to, že je kalamita, musí být chodník co nejdříve uklizen.

Obce moc rády dávaly vlastníkům domů, k nimž přiléhal chodník, který byli dříve povinni, a to nejen v zimě, uklízet, za neodklizený sníh nebo náledí pokuty. Když povinnost odstraňovat závady ve schůdnosti chodníků přešla přímo na vlastníky chodníků, což jsou zásadně obce, svou povinnost si neplní.

Více najdete v článku Konec českého otroctví při úklidu chodníků.

Prostě si předpisem obce jednoduše určí vlastní pravidla pro uklízení či spíše většinou neuklízení chodníků a raději se pojistí pro případnou odpovědnost za škodu na zdraví. Ale ani za těchto podmínek povinnosti odškodnit zraněné chodce nedostojí. A uspět u soudu je také velmi těžké, protože chodec si podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR musí počínat velmi opatrně. Přečtěte si v článku Zledovatělému chodníku se musíte přizpůsobit, ale s odškodněním moc nepočítejte.

Jiný případ, kdy vyšší soudy odmítly právo poškozeného chodce na odškodnění od obce, doputoval až k Ústavnímu soudu, který jej rozhodl svým nálezem spis. zn. IV. ÚS 1155/16, ze dne 22. 11. 2016, a dal poškozenému chodci alespoň částečnou naději na úspěch ve sporu.

Oč v případu šlo a jak soudy věc posoudily?

Jistý pán utrpěl v lednu roku 2010 v důsledku pádu na zasněženém chodníku ve vlastnictví obce (hl. m. Prahy) zlomeninu kotníku. Soud prvního stupně uložil městu zaplatit poškozenému z titulu náhrady škody 126 878 Kč s příslušenstvím. Jenomže město se proti rozhodnutí odvolalo a uspělo, když odvolací soud žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu ust. § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť stav celého chodníku odpovídal povětrnostní situaci, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost žalovaného podle ust. § 27 zákona o pozemních komunikacích. Podle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení povinnosti tzv. generální prevence předcházení škodám, ani pravidel pro zimní ošetřování chodníku, obsažených v nařízení Hlavního města Prahy o schůdnosti místních komunikací č. 39/1997 Sb.

Pánovi nezbylo než si podat dovolání k Nejvyššímu soudu (NS ČR), ovšem ten ho odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že žalobce uplatňuje námitky, které nesměřují k právnímu posouzení věci, ale směřují proti skutkovým zjištěním, a proto dovolání není podle ust. § 237 občanského soudního řádu přípustné. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud zařadil chodník, na kterém upadl, do 2., nikoli 1. kategorie ve smyslu čl. 3 vyhlášky, není v tomto případě rozhodné, do které kategorie je chodník zařazen, protože podle zjištění odvolacího soudu byl vzhledem k délce a intenzitě sněžení dodržen plán údržby chodníků obou kategorií. Stěžovatel se tedy musel obrátit až na Ústavní soud a ústavní stížností napadl rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu (NS ČR) s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud se případem odmítl zabývat

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že odvolací soud v jeho případě zatížil řízení vadou, kdy jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Tento rozpor spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že odpovědnost města za škodu, jež mu vznikla, není dána, neboť město provedlo údržbu chodníku v limitech daných jeho nařízením, aniž by bylo ve věci zjištěno, zda a kdy byla zimní údržba provedena.

Navíc ve věci nebylo zjišťováno, zda je uvedený podzákonný právní předpis v souladu se zákonem či jinými podzákonnými předpisy.

Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud dospěl ke zcela opačným závěrům při hodnocení důkazů ohledně provedení údržby než soud prvního stupně, aniž by však důkazy – výslech zaměstnance společnosti zajišťující úklid chodníků v dané lokalitě a stěžovatele – zopakoval. Odvolací soud proto nebyl podle stěžovatele oprávněn tyto důkazy hodnotit, a tedy ani na jejich základě usoudit na zcela opačný skutkový stav, než jak učinil soud prvního stupně, přičemž na jiné důkazy odvolací soud v této souvislosti neodkázal.

Ústavní soud se tak musel zabývat otázkou, zda stěžovatel skutečně vznášel pouze námitky skutkového charakteru, kterými nelze podle platné právní úpravy dovolání odůvodnit, a bylo proto správné rozhodnutí NS ČR z tohoto důvodu dovolání zamítnout.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a NS ČR přístupem k posouzení dovolacích námitek porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.

Námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týká otázky, zda odvolací soud v odvolacím řízení, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým závěrům a na jejich základě prvostupňový rozsudek změnil.

Stejně tak NS ČR pochybil, když se nezabýval námitkou poškozeného, že ani v případě kalamitního stavu se vlastník chodníku nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav, tak, jak k tomu došlo v právě v jeho případě. Stěžovatel konkrétně uvedl, že bylo povinností žalovaného města prokázat, že učinilo vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránilo, tedy případně i chodce varovalo s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny.

Stěžovatel odkázal na dřívější rozsudek NS ČR ze dne 19. 3. 2008, spis. zn. 25 Cdo 657/2006, který konstatuje, že porušení prevenční povinnosti spočívá nejen v nedostatečné zimní údržbě cesty, ale i v chybějícím upozornění chodcům: Porušení prevenční povinnosti žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit.

Kdy může Ústavní soud zasáhnout

Ústavní soud, jako už mnohokrát, zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením „běžných“ práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud však musel konstatovat, že NS ČR bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud také připomenul, že z ústavního pořádku ČR ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála.

Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Ústavní soud již dříve ve svém nálezu spis. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 konstatoval, že „jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

Odvolací soud může a někdy musí sám zopakovat důkazy

Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud I. stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů.

Podle názoru Ústavního soudu stěžovatel ve svém dovolání nenapadal toliko skutkové závěry. Uvedená námitka stěžovatele, obsažená v dovolání, se totiž týká otázky, zda se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od judikatury dovolacího soudu, resp. zda odvolací soud v odvolacím řízení, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně a na jejich základě změnil rozsudek soudu prvního stupně.

Obdobný závěr je podle Ústavního soudu nutno učinit rovněž v souvislosti s tou částí dovolání stěžovatele, ve které namítá, že i v případě kalamitního stavu se žalovaný nemůže zprostit své prevenční povinnosti pouhým konstatováním, že se jednalo o kalamitní stav. Stěžovatel na tomto místě ve svém dovolání uvádí, že „bylo povinností žalovaného prokázat, že učinil vše, co bylo v jeho silách, aby škodě zabránil, tedy případně i chodce varoval s tím, že chodníky nebudou s ohledem na kalamitní stav řádně uklizeny“. Přitom před soudem bylo prokázáno, že spad sněhu trval před úrazem stěžovatele již několik dní, a tedy žalovaný měl možnost na tuto situaci chodce upozornit.

cestovko

Nejvyšší soud bude odpovědnost obcí znovu posuzovat

Ústavní soud rozhodnutí NS ČR zrušil. Avšak veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadené rozhodnutí odvolacího soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za této situace předčasný, neboť úkolem NS ČR bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že musí opětovně posoudit stěžovatelem podané dovolání a náležitě se vypořádat s jeho právní argumentací (aniž by samozřejmě Ústavní soud jakkoliv předjímal rozhodování NS ČR).

Za škody odpovídá vlastník chodníku

Za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, odpovídá vlastník chodníku, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Přečtěte si také: Za zlomený kotník 70 tisíc od obce, která se nestarala o zastávku

34 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 1. 2017 11:58