Problémem ve sporu, který se dostal až k Ústavnímu soudu (ÚS), byla přípustnost audionahrávky jako důkazu předloženého zaměstnancem v rámci sporu o platnost výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel z důvodu jeho údajné nadbytečnosti (Ústavní soud v této věci rozhodl svým nálezem spis. zn. II ÚS 1774/14, ze dne 9. prosince 2014).
Nešlo o to, aby Ústavní soud vyřešil případ, to přísluší obecným soudům. V řízení před ÚS v podstatě šlo o řešení otázky, co má přednost. Zda ochrana osobnosti nahrávaného šéfa, nebo ochrana slabší strany sporu, tedy zaměstnance, a zda proto je, nebo není jako důkaz přípustná audionahrávka z pracoviště.
Ústavní soud zkoumal, zda postupem obecných soudů, které odmítly připustit audionahrávku jako důkaz v dotčeném řízení, nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva zaměstnance coby stěžovatele na spravedlivý proces.
Zaměstnanec, který se bránil propuštění, argumentoval tím, že důvodem výpovědi nebyla ve skutečnosti jeho nadbytečnost v důsledku připravovaných organizačních změn, jak vyžaduje zákoník práce (v ust. § 52 písm. c) zákoníku práce), ale jeho kritika zaměstnavatele, kterou zaslal zahraničnímu vedení. K prokázání svých tvrzení soudu předložil přepis českého překladu rozhovoru mezi ním a členem zahraničního vedení, který se odehrál na jednom mezinárodním veletrhu a byl zaměstnancem bez vědomí druhé osoby zaznamenán na audiokazetu.
Když zaměstnanec s důkazem neuspěl u obecných soudů, podal si ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Zaměstnanec nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně nepřípustnosti audionahrávek jako důkazů. Tyto nahrávky se týkaly pracovních záležitostí, a nejedná se tak o projevy mající charakter osobní povahy, což by odůvodňovalo jejich nepřípustnost v případě, že není dán souhlas nahrávané osoby.
V projednávané věci Ústavní soud považoval za zjevně absurdní, že by měl v naznačeném konfliktu chráněných zájmů převážit zájem na ochraně soukromí člena zahraničního vedení zaměstnavatele coby svědka, který na skryté audionahrávce dle přepisu založeném ve spise nepronášel nic osobního, ale toliko informace mající zásadní význam z hlediska pracovněprávních vztahů stěžovatele.
Přístup odvolacího soudu označil Ústavní soud za projev krajního formalismu ve vztahu k důkazům předkládaným zaměstnancem, který usiluje o soudní ochranu proti svévoli zaměstnavatele. Ústavní soud poukázal na právní názor vyjádřený v judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. května 2005, spis. zn. 30 Cdo 64/2004), podle nějž hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy; důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný.
Rozmohl se nám tady takový nešvar: Všichni se vzájemně nahrávají
Toto je citace z rozhodnutí Ústavního soudu:
Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry.
Povšimněte si, prosím, že toto poměrně tvrdé, ale trefné hodnocení Ústavního soudu je 9 let staré.
Oběť trestného činu nebo třeba šikanovaný zaměstnanec musejí mít možnost vše prokázat
Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního, a zejména pracovněprávního sporu.
Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.
Může jeden soud vyhodnotit nahrávku jinak než jiný soud, aniž by si ji sám poslechl?
Použitím audionahrávky jako důkazu se zabýval i Nejvyšší soud ČR v jiném rozsudku (který padl 24. listopadu 2022, spis. zn. 21 Cdo 389/2021). Ve sporu jde o peněžité nároky vysoce postaveného manažera-zaměstnance, na které mu měl vzniknout nárok při ukončení pracovního poměru. Řešilo se, zda mělo jít o odstupné, nebo odměnu.
Soud prvního stupně při rozhodování o uplatněném peněžitém nároku vyšel z přehrání CD se záznamem rozhovoru žalujícího zaměstnance a ředitele firmy. Z toho, co zaznělo z nahrávky, vyšel posléze i odvolací soud. Soudy dospěly k odlišnému právnímu hodnocení. Jenomže odvolací soud již přehrání nahrávky neprovedl. Vyšel z protokolu jednání soudu prvního stupně.
Zopakování důkazu nadřízeným soudem
Přitom platí, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může dokazování opakovat, nebo je i doplnit. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, však neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, popřípadě z jiných důkazů.
V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokolu zachyceny být nemohou. To je například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky a podobně.
Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných, u nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil.
Zvukový záznam není totéž jako listina. Každý důkaz je třeba vnímat a hodnotit jinak
Z toho v daném případě plyne, jak zhodnotil Nejvyšší soud ČR (ve výše uvedeném rozsudku 21 Cdo 389/2021), že odvolací soud nepochybil, pokud od soudu prvního stupně odlišný skutkový závěr o povaze dohody „o mimořádné odměně“ ze dne 1. března 2013 učinil, aniž by zopakoval důkaz listinou, tedy „dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 1. března 2013“. Ke stejnému závěru však již nelze dospět ohledně „záznamu rozhovoru“ žalujícího zaměstnance a ředitele.
Při hodnocení důkazu zvukovým záznamem o rozhovoru dvou nebo více osob, na rozdíl od důkazu listinou, nepochybně vedle jeho věcného obsahu spolupůsobí (obdobně jako u přednesů a výpovědí účastníků řízení a svědků) i další skutečnosti, které v protokolu o provedení tohoto důkazu zachyceny být nemohou: vedle samotné kvality záznamu například způsob argumentace jednotlivých osob daný sílou jejich hlasu, plynulostí a jistotou jejich vystoupení a podobně.
Nelze rovněž pominout, že smyslové vnímání provedeného zvukového záznamu může být oproti soudu na straně účastníků řízení odlišné. Je proto nezbytné, aby soud do protokolu o jednání, u kterého byl důkaz proveden, zaprotokoloval, co při přehrání zvukového záznamu vnímal, aby tak dal účastníkům řízení možnost kvalifikovaně se k provedenému důkazu vyjádřit. To znamená i uvést svůj způsob jeho vnímání a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity.
Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě zvukového záznamu, a hodnotí tedy důkaz jinak, musí podle Nejvyššího soudu tento důkaz zopakovat.
ČLÁNKY DO MAILU