Jak se prostřednictvím zákona o dani z nemovitostí řeší negativa, která třeba podnikatelé obci přinášejí? A jak se v praxi bránit diskriminačnímu, neústavnímu nebo nezákonnému navýšení daně?
Ústavní soud vyhlásil 24. 7. 2023 svůj nález (spis. zn. Pl. ÚS 24/23), jímž zamítl návrh Ministerstva vnitra na zrušení čl. 2 a přílohy č. 1 obecně závazné vyhlášky obce Řepov č. 1/2021, o stanovení koeficientů pro výpočet daně z nemovitých věcí.
Obec Řepov totiž stanovila touto vyhláškou tzv. místní koeficient, kterým se násobí daň za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelné stavby nebo jednotky, v maximální výši 5, a to jen pro část obce, a to pouze v rozsahu parcelních čísel pozemků specifikovaných v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky. (Jednalo se o logistické a průmyslové areály v katastru Řepova.) Obec tedy nezatížila vyšší sazbou daně celou obec nebo její část – třeba osadu, určité katastrální území, ale jen konkrétní vybrané nemovitosti.
Jak obce zvyšují daň z nemovitostí prostřednictvím koeficientů
Obec může svojí vyhláškou pro všechny nemovité věci na území celé obce nebo pro všechny nemovité věci na území jednotlivé části obce stanovit jeden místní koeficient ve výši v rozmezí 1,1 až 5.
Tímto koeficientem se pak vynásobí daň poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek, popřípadě jejich souhrny (s výjimkou pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů). (§ 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, tzv. o dani z nemovitostí.)
Kdy se vyhlášky ke zvýšení daně z nemovitostí vydávají
Obecně závazné vyhlášky obcí upravující místní koeficienty daně z nemovitých věcí přitom musí dle výše uvedeného zákona nabýt platnosti nejpozději do 1. 10. předchozího zdaňovacího období a účinnosti nejpozději do 1. 1. následujícího zdaňovacího období.
Co je jednotlivou částí obce?
Podstata sporu mezi ministerstvem a obcí spočívala právě ve výkladu pojmu „jednotlivá část obce“.
Ministerstvo vnitra zastává názor, že tento pojem nelze vztahovat na vybrané prostory a objekty konkrétních výrobních a průmyslových závodů, logistických center a dalších podnikatelských areálů, nýbrž že se musí jednat o souvislé části obce (osada, městská čtvrť apod.).
Takovému výkladu však Ústavní soud nepřisvědčil.
Zvýšená daň může kompenzovat zvýšenou ekologickou zátěž či jiné externality
Podle Ústavního soudu vydala obec Řepov napadenou obecně závaznou vyhlášku v mezích své samostatné působnosti, přitom nezneužila svoji působnost, neboť sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků.
Přijatou právní úpravu současně nelze považovat za diskriminační ani porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody.
Důvodem tohoto postupu byla kompenzace zatížení obce ze strany některých podnikatelských areálů na jejím území. Postup obce nebyl ani nepřípustně účelový či svévolný za situace, kdy pouze usilovala o kompenzování zvýšené ekologické zátěže.
Ústavní soud proto uzavřel, že pojem „jednotlivá část obce“ je třeba ústavně konformně vyložit tak, že touto částí nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti. Místní samosprávy tak mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě žití.
Kdy by o neústavní či nezákonnou diskriminaci naopak šlo?
Jiná by asi byla situace, kdyby zastupitelstvo odhlasovalo vyšší daňové zatížení třeba pro celou obec s výjimkou nemovitostí ve vlastnictví starosty, radních obce a zastupitelů tvořících „vládnoucí koalici“ v dané obci a jejich rodin. Nebo kdyby obec odhlasovala vyšší daň třeba z nemovitostí vlastněných lidmi z opozice.
V praxi by takové nedostatečně zdůvodněné rozlišení daňové zátěže neobstálo, nicméně obec by takovým excesem asi mohla „potrápit“ lidi, kteří nejsou nakloněni vedení obce…
Dosáhnout zrušení nebo neaplikaci takové vyhlášky v praxi by nějakou dobu trvalo, něco by to stálo (třeba pomoc právníků ve správním a soudním řízení) a zatěžovalo dotčené daňové subjekty, ostatně jako skoro každého zatěžuje, když je nucen vést úřední či soudní řízení.
Občan se neústavní vyhlášce může bránit před soudem, zrušení může iniciovat Ministerstvo vnitra u Ústavního soudu
Ostatně Ústavní soud sám připomenul, že daňové subjekty, které by nesouhlasily se stanovením daně pro její nezákonnost či protiústavnost, se mohou proti rozhodnutí finanční správy bránit přezkumem ve správním soudnictví.
Soudy jsou přitom v rámci přezkumu takového rozhodnutí v souladu s Ústavou povinny vyhlášku neaplikovat v případě, kdy by dospěly k závěru o její neústavnosti či jen rozporu se zákonem. Podle ust. čl. 95 Ústavy ČR je totiž soudce vázán při svém rozhodování jen zákonem (a mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu).
Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Obecný soud tedy může Ústavnímu soudu navrhnout zrušení určitého právního předpisu – přeruší řízení a dá podnět Ústavnímu soudu, aby věc posoudil z hlediska ústavnosti.
Ovšem přímo sám soud je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu (tedy předpisu nižší právní síly, třeba vyhlášky ministerstva nebo podobné vyhlášky obce) se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dospěje-li soud k závěru, že onen jiný právní předpis (než zákon nebo mezinárodní smlouva) je protiústavní či protizákonný, nemusí se jím řídit.ale
Iniciovat zrušení neústavní vyhlášky k daňovému zákonu je pak možno postupem podle ust. čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR a ust. § 64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, jako to udělalo v daném případě právě Ministerstvo vnitra.
Co se chystá
V současnosti se připravuje návrh změny zákona o dani z nemovitých věcí, který by měl přinést adekvátní (preciznější) legislativní řešení možnosti obcí zvýšit zdanění nemovitých věcí užívaných k podnikání, rekreaci či jiným specifickým účelům.
A tady třeba může vzniknout prostor pro budoucí spory, když obci bude trnem v oku třeba nějaký podnikatel a jeho činnost. Když půjde třeba jen o pouhou závist, jak tomu bývá, aniž by činnost podnikatele obec nějak zvláště zatěžovala.
Jak s podnikatelskými provozy
Ministerstvo vnitra při řešení sporu připomenulo, že obcím již byla dána pravomoc navýšit daň u zdanitelných staveb a jednotek, které slouží k podnikatelským účelům (a zohlednit tak externality, které to přináší obci), a to prostřednictvím tzv. „obecního (podnikatelského) koeficientu 1,5“ (na základě ust. § 11 odst. 3 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí).
Tento obecní (podnikatelský) koeficient je možné stanovit i pro jednotlivé skupiny podnikatelských činností (uvedených v jednotlivých bodech § 11 odst. 1 písm. d).
Nicméně tento postup jako možné řešení v otázce řepovského případu Ústavní soud odmítl. Účel tohoto obecního koeficientu je odlišný, a proto mu nemůže obcí zvolená úprava konkurovat.
Obecním (podnikatelským) koeficientem je totiž sice možné „cílit“ na podnikatelský způsob užívání staveb a jednotek (nikoliv pozemků), avšak není možné jeho pomocí dále diferencovat jednotlivé podnikatelské aktivity vykonávané v těchto podnikatelsky využívaných objektech podle toho, jak fakticky (negativně) na obec působí, tak, aby mohly být obci negativní vlivy „kompenzovány“ jejich původci, nikoliv podnikatelskými subjekty, které obec tímto způsobem zatěžují nepoměrně méně.
Vyšší daňové zatížení by mohlo dopadat v konkrétním případě i na daňové subjekty, které se na negativních externalitách nijak nepodílejí.
ČLÁNKY DO MAILU