Ručení je formou zajištění dluhu, kdy se ručitel vůči věřiteli zavazuje, že dluh splní, jestliže jej nevyrovná samotný dlužník.
Existuje více forem zajištění dluhu – kupř. směnkou, zástavním právem k nemovitosti. Ale ručení je poměrně jednoduché pro věřitele a dostupné pro dlužníka, pokud má kolem sebe ochotné a vstřícné osoby. Pokud neplatí dlužník, může chtít věřitel zaplacení dluhu po ručiteli, který je třeba solventnější.
Ručitel se svým prohlášením zavazuje vůči věřiteli, že dluh splní (zaplatí, uhradí), pokud tak neučiní dlužník, přičemž toto prohlášení musí být učiněno v písemné formě. Ručení tak usnadňuje pozici věřitele.
Ručení zlepšuje postavení věřitele vůči jeho dlužníku zejména tím, že mu poskytuje další zdroj pro uspokojení (tzv. náhradního dlužníka), nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna samotný dlužníkem. Ručení je podpůrný zdroj uspokojení zajištěné pohledávky, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna. Dříve se ručení říkalo také rukojemství.
Ručení podle občanského zákoníku
Ručení předpokládá platný dluh dlužníka. Ručení vzniká tak, že věřitel akceptuje ručitelem učiněnou písemnou nabídku, že dluh splní, pokud ho nevyrovná dlužník. (Podle § 2018 občanského zákoníku, kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem.)
Převzetím ručení tak vzniká právní vztah mezi ručitelem a věřitelem osoby (přímého dlužníka), za kterou se ručitel zavazuje, že v případě, pokud tato osoba nesplní řádně a včas svůj závazek vůči věřiteli (zpravidla se bude jednat o dluh peněžitý), splní její závazek věřiteli sama.
Spoluručení
Za jeden určitý dluh může převzít ručení i několik osob, a to každá buď za celý dluh, nebo jen za jeho část. Zaručit se tak lze za splnění závazku pouze co do jeho části, tedy např. u dluhu ve výši 200 000 Kč se lze zaručit za jeho splacení jen do výše kupř. 100 000 Kč.
Pokud však jednotlivý ručitel neomezí své ručení v písemném prohlášení jen na část dluhu dlužníka, pak ručí souhrnně za celý dluh.
Je-li dluh zajištěn ručením více osob, může věřitel požadovat splnění na kterémkoliv z ručitelů, nebo jen na některých z nich, nebo na všech současně. Věřitel si tak může vybrat, koho si vybere k uspokojení svého dluhu, aby ho vyrovnal za dlužníka.
Doba a zánik ručení
Třebaže je ručení zpravidla časově neomezené a trvá po celou dobu existence takto zajištěné pohledávky věřitele (závazku přímého dlužníka), je možné se dohodnout odchylně, a tedy omezit ručení jen po smluvenou dobu.
Ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje. Ručení však nezaniká, pokud dluh zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a ručitel jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem. (§ 2026 občanského zákoníku.)
Ručitel jistí splacení, ale nejprve musí přijít výzva dlužníkovi
Věřitel se může domáhat splnění dluhu vůči ručiteli (na základě § 2021 odst. 1 občanského zákoníku). Je tomu tak v případě, jestliže dlužník nesplnil svůj splatný dluh, a to ani v přiměřené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván, přičemž pro tuto výzvu je vyžadována povinně písemná forma.
Věřitel tak musí vyzvat dlužníka k placení (a případně provést i zesplatnění dluhu) písemně.
Kdy nemusí věřitel vyzvat k placení dlužníka a může chtít uspokojení dluhu rovnou po ručiteli?
Věřitel nemusí vyzvat dlužníka k splnění dluhu pouze tehdy, jestliže výzvu nelze uskutečnit (například věřiteli není známa dlužníkova adresa, dlužník není schopen fyzicky výzvu převzít ze zdravotních důvodů apod.). Anebo ji doručit lze, avšak takové doručení nebude mít z objektivních důvodů žádné účinky, neboť dlužník není schopen svůj závazek splnit (dlužník je insolventní apod.), vyložil Nejvyšší soud ČR (v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, spis. zn. 25 Cdo 1198/2019).
Absenci výzvy však podle Nejvyššího soudu ČR neospravedlňuje pouhá domněnka věřitele, že dlužník není ochoten plnit svůj dluh.
I v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem?
Pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce. Nelze-li použít tento zákon, třeba proto, že danou věc neupravuje, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
Tento delegační vztah – tzv. subsidiární (podpůrné) použití občanského zákoníku – upravuje § 4 zákoníku práce a limity použití občanskoprávní úpravy na pracovněprávní vztahy pak § 1a zákoníku práce o základních zásadách pracovněprávních vztahů.
Ale nejde jen o základní zásady pracovněprávních vztahů. Možnosti užití úpravy závazkového práva dle občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy limituje i § 346d zákoníku práce.
Omezeno je tak použití třeba zástavního práva, zadržovacího práva. Mj. podle § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu (pracovní poměr, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti), kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného.
Podobný zákaz je obsažen v § 346d odst. 5 zákoníku práce: Dluh, který má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, nesmí převzít jiná osoba. Nicméně mám za to, že žádné z těchto zákonných omezení nezakazuje ručení za splnění dluhu.
Čtěte také: Pronajatá nemovitost má více spoluvlastníků. Pozor, abyste nemuseli platit nájemné dvakrát
Někdejší, ale již zrušené ust. § 13 odst. 2 písm. g) zákoníku práce sice zakazovalo zaměstnavateli požadovat nebo sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu, s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu.
Mám však i tak za to, že bylo zaměstnavateli zakázáno toliko ručení požadovat po zaměstnanci, resp. třetí osobě (ručiteli), avšak nezakazovalo mu přijmout písemné prohlášení ručitele, jímž na sebe bere vůči věřiteli (zaměstnavateli) povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník (zaměstnanec), ani uzavřít s ním dohodu o ručení, ani nezakazovalo písemně vyzvat ručitele, aby dluh splnil, jestliže jej nesplnil dlužník, ani plnění přijmout (nešlo tedy o bezdůvodné obohacení).
Taková výslovná úprava omezení ručení však nyní není součástí zákoníku práce. Ručení by tedy mělo být plně přípustné i v pracovněprávních vztazích. Stejně jako tedy zřejmě není vyloučeno zajištění závazku zaměstnance vůči zaměstnavateli, pochopitelně není vyloučeno ani ručení jiné – tzv. třetí osoby za závazek, který má zaměstnavatel vůči zaměstnanci.
Použitelnost ručení v pracovněprávních vztazích (ručení za závazek zaměstnance) tak může být vyloučena teoreticky jedině některou ze základních zásad pracovních vztahů, zvláště pak zvláštní zákonnou ochranou postavení zaměstnance dle § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce jako slabší smluvní strany.
Autoritativní výklad však může podat jenom judikatura – soudní praxe při výkladu právní úpravy na pozadí řešení nějakého sporného případu. Nicméně až do 31. 12. 2006, ale to šlo ještě o právní úpravu dle zrušeného zákoníku práce, bylo ručení připuštěno pouze v případě, že pracovníku (nyní zaměstnanci) vznikla povinnost nahradit škodu na svěřených hodnotách, kterou byl pracovník povinen vyúčtovat (tzv. hmotná odpovědnost).
Nevidím důvod, proč by měla být ochrana zaměstnance přepjatá, nadto ručení přebírá jiný subjekt než sám zaměstnanec. Už vůbec pak není důvod omezovat ručení, pokud jde třeba o zajištění splacení půjčky, kterou poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci z fondu sociálních a kulturních potřeb či jiných zdrojů atp., když tedy nejde o zajištění závazku vzniklého z výkonu práce v závislé činnosti.
