Žalovaný řidič automobilu při konfliktu v r. 2015 strčil do žalobce, který se právě rozjížděl na kole, tak, že ten upadl a utrpěl velmi nepříjemné a komplikované zranění klíční kosti vlevo, přičemž levá ruka je jeho dominantní končetinou.
Žalovaný byl za toto jednání trestním soudem shledán vinným zločinem ublížení na zdraví a potrestán podmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří let.
Dále pak žalobce a jeho manželka, která se musela o zraněného a léčícího se manžela starat, pachatele zažalovali o náhradu škody. Mj. o náhradu ušlého výdělku.
Poškozený jako OSVČ nebyl nemocensky pojištěn, není to povinnost
Žalobce byl v důsledku zranění a jeho léčby vyřazen z dosavadní pracovní činnosti, kterou vykonával jako OSVČ (v oboru vodoinstalatérství, provádění staveb, výkon stavebního dozoru).
Podle odborného vyjádření mu ušel výdělek 290 060 Kč. Dávky nemocenského pojištění mu nebyly vypláceny.
Soud uložil žalovanému, aby žalobci (vedle např. bolestného) nahradil i ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 2962 odst. 1 občanského zákoníku (o. z.) v prokázané výši, aniž shledal zákonný důvod pro krácení náhrady o nemocenské dávky, které žalobce nepobíral, protože si neplatil nemocenské pojištění. Jednak nebyl povinen tak činit, a i kdyby pojišťovna vyplatila poškozenému nemocenské dávky, měla by proti škůdci právo na jejich regresní náhradu.
Odčítat nepojištěným OSVČ od náhrady nemocenské dávky, nebo ne?
Ani odvolací soud nesouhlasil s úvahou žalovaného, že z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je třeba odčítat dávky nemocenského pojištění, které by žalobce pobíral, kdyby byl pojištěn.
V prvé řadě žalobce (jako OSVČ) nemá povinnost platit nemocenské pojištění. Nemocenské pojištění OSVČ je dobrovolné. Navíc, jak zhodnotil odvolací soud, jde o stav objektivní, protože kdyby žalovaný ublížil na zdraví člověku dosahujícímu vyšších příjmů, hradil by vyšší náhradu, a naopak.
Za situace, kdy fyzická osoba nemá povinnost hradit toto pojištění a ani ze zákonného ustanovení taková povinnost nevyplývá, není důvodná námitka žalovaného, podle níž by náhrada za ztrátu na výdělku měla zohledňovat i hypotetické dávky nemocenského pojištění. Žalobce neplacením nemocenského pojištění neporušil svou povinnost.
Co říkají zákony
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu (§ 2962 odst. 1 o. z).
Ten, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, je povinen zaplatit orgánu nemocenského pojištění regresní náhradu (§ 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění – ZNP).
To je onen regresní postih, který by měla ČSSZ vůči žalovanému, kdyby poškozenému žalobci vyplácela nemocenské.
Regresní postih ČSSZ vůči lidem, kteří někomu ublížili na zdraví
Pobíral-li poškozený dle zákona o nemocenském pojištění v pracovní neschopnosti v důsledku nemoci či úrazu dávky nemocenského pojištění, pak se sice podle § 2962 odst. 1 o. z. pro zjištění výše náhrady tyto dávky odečtou od průměrného výdělku před vznikem újmy, ale podle § 126 odst. 1 ZNP zaplatí škůdce částku odpovídající vyplaceným nemocenským dávkám jako regresní náhradu orgánu nemocenského pojištění, který poškozenému dávky vyplatil.
Předpoklad, že by pro žalovaného pachatele bylo ekonomickou výhodou, jestliže by náhrada ztráty na výdělku poškozeného žalobce byla snížena o nemocenské dávky, které by pobíral, kdyby si platil nemocenské pojištění, je tedy nesprávný, zhodnotil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30. 11. 2022 (spis. zn. 25 Cdo 3053/2021).
Žalovaný by i v takovém případě byl povinen zaplatit náhradu za ztrátu na výdělku v plné výši (část odpovídající vyplaceným nemocenským dávkám jako regresní náhradu nemocenské pojišťovně a zbývající část přímo poškozenému).
Jestliže poškozený žádné nemocenské nepobíral, nelze i vzhledem k výslovné dikci § 2962 odst. 1 o. z. při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti odečítat od předchozích příjmů částky, které by hypoteticky pobírat mohl. Současně lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že nikdo není povinen platit si nemocenské pojištění, a to ani s poukazem na prevenční povinnost (tj. povinnost předcházet škodám).
Nejvyšší soud tedy v rozsudku ze dne 30. 11. 2022 zhodnotil, že odvolací soud i soud prvního stupně správně vyložily § 2962 odst. 1 o. z., jestliže uzavřely, že nepobíral-li žalobce po dobu pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění, náleží mu náhrada za ztrátu na výdělku ve výši průměrného výdělku před vznikem újmy. Při stanovení této náhrady nelze brát v úvahu nemocenské dávky, které by byly poškozenému vyplaceny, kdyby byl účasten nemocenského pojištění, ostatně to lze dovodit i jazykovým výkladem citovaného ustanovení, které počítá s fakticky vyplacenými dávkami, nikoliv hypotetickými – viz formulace „co poškozenému bylo vyplaceno…“ (spis. zn. 25 Cdo 3053/2021).
Jak je to v pracovněprávním vztahu
S příjmem, jehož mohl poškozený za určitých podmínek dosahovat, jako s okolností významnou pro stanovení náhrady mzdy počítá v odlišných souvislostech pro dobu po skončení pracovní neschopnosti výslovně § 271b odst. 5 zákoníku práce – ZP i judikatura (rozhodovací soudní praxe) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, podle něhož škůdce je povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému vznikla následkem právní skutečnosti, za niž škůdce odpovídá (spis. zn. 25 Cdo 622/2006).
Byla-li příčinou jeho neschopnosti vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) nevzniká.
O takový případ by mohlo jít tam, kde poškozený, který pro následky újmy na zdraví nemůže konat dosavadní práci, nenastoupil po poškození zdraví do jiného zaměstnání odpovídajícího jeho snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí (škoda je tak způsobena situací na trhu práce – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2000, spis. zn. 21 Cdo 2805/99) nebo tam, kde si poškozený, ač mu v tom nic nebránilo, opomenul bez vážných důvodů určitou částku vydělat.
V prvním z těchto případů se výdělek po skončení pracovní neschopnosti určuje podle pravděpodobného výdělku. V případě druhém soud neuhradí zaměstnanci škodu do výše částky, kterou si takto opomenul vydělat. Vždy však jde o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tyto závěry nejsou do poměrů posuzované věci přenositelné.
V příkladech uvedených Nejvyšším soudem však jde o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení neschopnosti, tedy tzv. úrazovou rentu, o které často píšeme.
Obdobou náhrady, o kterou šlo v daném sporu je náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle § 271a ZP. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu nebo odměny z dohody o práci konané mimo pracovní poměr (náhradu vyplácí zaměstnavatel za prvních 14 dnů pracovní neschopnosti) a plnou výší nemocenského (které vyplácí stát od 15. kalendářní dne dočasné pracovní neschopnosti).
ČLÁNKY DO MAILU