Podle nové studie prý existuje vztah mezi mírou religiozity v určité oblasti a kolapsem akciových firem, které zde sídlí (především pokud vše nebylo čisté, zamlčovaly se nepříjemné informace apod.). Výzkumníci z University of Toronto proto s trochou nadsázky radí: investujte v oblastech, kde je vysoký podíl věřících. Přitom ani nezáleží, zda se k náboženství hlásí ředitelé firmy. Chování/morálku managementu prý ovlivňují společenské normy převládající v dané oblasti, a ty zase korespondují s religiozitou.
Věřící manažeři více dbají na svoji pověst
Výzkumníci použili ve své studii data z USA z let 1971–2000. Zaznamenali pro jednotlivé oblasti počty náboženských sborů a jejich členů, a poté se podívali na vývoj akcií amerických společností v závislosti na tom, kde se nacházelo jejich sídlo. Ukázalo se, že manažeři v religiózních oblastech si především mnohem méně troufají zadržovat informace a tajit je před svým okolím. Méně časté pak byly incidenty, kdy cena akcií zkolabovala, protože nakupené problémy náhle vypluly na povrch.
V prostředí prodchnutém vírou mnohem otevřeněji cirkulovaly informace a ředitelé se báli, že jejich tajnůstkářství a jiné pletichy by byly rychle odhaleny. Rozdíl byl nápadný u firem se slabým managementem. Dobře řízené společnosti se silným vedením už fungovaly stejně bez ohledu na oblast; religiozita tak slouží do určité míry jako berlička, náhražka manažerských dovedností.
Autoři výzkumu publikovaného v Journal of Financial and Quantitative Analysis nechtějí výsledky interpretovat tak, že by věřící lidé byli nutně čestnější – spíše podle nich v religiózním prostředí musejí lidé mnohem úzkostlivěji dbát na svoji pověst. (Mimochodem, profesor Jeffrey Callen, jeden z autorů výše odkazované studie, je prý ortodoxní Žid, nicméně ve vztahu k tématu výzkumu byl dlouho pochybovačným agnostikem.)
Studie bohužel neuvádí, zda s mírou religiozity nějak souvisí firmy, jejichž cena akcií naopak ve sledovaném období rostla nejvíc.
Věřící obchodníci si více důvěřují
Na tomto místě by asi stálo za upřesnění: závisí výsledky pouze na míře religiozity, nebo i na tom, o jaké náboženství se jedná? Např. ve známé knize Maxe Webera se protestantská etika dává do souvislosti přímo se vznikem kapitalismu. Je nápadné, že v Evropě se hranice mezi katolickými a protestantskými zeměmi do značné míry kryje s ekonomickou vyspělostí.
Ekonomka Jean Ensmingerová z California Institute of Technology přidává příklad vztahu náboženství a podnikatelských aktivit z jiného konce světa. Konverze k islámu v Africe prý byla dlouho především záležitostí obchodníků – při obchodování na velké vzdálenosti si mohli důvěřovat spíše lidé společně věřící v univerzalistické náboženství než v místní, často kmenové víry.
Mitchell J. Neubert z Baylor Hankamer School of Business a jeho kolegové podnikli nedávno další průzkum, který se zaměřil na víru samotných podnikatelů. Ukázalo se, že američtí podnikatelé jsou oproti většinové společnosti mnohem více nábožensky založeni (za věřící se v USA prohlašují skoro všichni; zde se tedy zkoumala spíše intenzita zbožnosti, třeba to, kolikrát denně se dotyčný modlí – nebo to alespoň tvrdí). Boha podnikatelé vnímali také mnohem více jako bytost, s níž jsou v osobním kontaktu.
Splynout s většinou?
Zde samozřejmě vyvstává otázka, zda za uváděnými odpověďmi nestojí spíše konformita – pro úspěch podnikání se hodí (alespoň ve většině oborů), pokud postoje obchodníka odpovídají většinové společnosti. Jak by to bylo s religiozitou podnikatelů u nás?
Příklad z USA nicméně dobře odpovídá jedné větě z Weberovy knihy Protestantská etika a duch kapitalismu: Nejlepším prostředkem, jak se o své vyvolenosti ujistit, je neúnavně pracovat v povolání.
– co nejusilovnější práce je přímo náboženskou povinností a člověk s touhou pracovat 15 hodin denně se stane spíše podnikatelem než řadovým zaměstnancem. Dává to smysl.
Na závěr příklad netýkající se podnikání a financí. Uvádí ho známý odpůrce náboženství Richard Dawkins ve své knize Boží blud, takže je předem jasné, že náboženství tentokrát z výzkumu dobře nevyjde. Studie se konkrétně zaměřila na účinnost modlitby za nemocné. První skupina osob (přirozeně se srovnatelnými chorobami/prognózami) byla ponechána sama sobě. Za druhou skupinu pacientů se věřící modlili, ale neřekli jim o tom. Za třetí skupinu se modlili a tuto skutečnost jim sdělili. Mezi prvními dvěma skupinami nebyly zjištěny rozdíly, třetí na tom byla nejhůř. Pravděpodobně proto, že když se dozvěděli o modlitbě, mělo to na ně úzkostný vliv (ve stylu „tak to je to se mnou asi špatné, když už se za mě musejí modlit“).
ČLÁNKY DO MAILU