Hlavní navigace

Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí aneb Každý dobrý skutek po zásluze potrestán

27. 10. 2020
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Pokud za svůj dobrý skutek očekáváte vděk či protislužbu, můžete ostrouhat. Kompenzace, protislužby se nemusíte dočkat, a to ani v rovině morální, ani podle práva.

Ne, tentokrát si nepřečtete o povinnosti vrátit dar, kterou má obdarovaný, když se chová k dárci v rozporu s dobrými mravy, nevděčně, respektive novou výstižnější terminologií o odvolání darování pro nevděk. To už jsme si probrali v tomto článku. Dozvíte se něco nového, o čem jsme ještě nepsali. Podíváme se na institut občanského zákoníku (OZ), který se nazývá Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí (podle jeho ust. § 2992). Zní to archaicky, nesrozumitelně – buďte bez obav, vše si vysvětlíme.

Bezdůvodné obohacení

Ten, kdo se obohatí (kupř. bude zproštěn svého závazku) tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (třeba za něj někdo zaplatí nebo vykoná nějakou činnost nebo na úkor jiného bez právního důvodu má určitou výhodu), získá tzv. bezdůvodné obohacení. Pamatuje na to § 2991 odst. 2. OZ. Kdo se právě takto nebo jinak (jak o tom píše § 2991 odst. 1 OZ) obohatí, musí bezdůvodné obohacení vydat. Musí je tzv. obohacený vydat tzv. ochuzenému. Jenže vždy to neplatí. Podle § 2992 OZ, byl-li splněn dluh (a nemusí vždy jít o dluh peněžitý), a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat. Zase je to trochu složité. Co to znamená?

Vcelku srozumitelný § 2991 OZ vyjadřuje obecnou zásadu soukromého práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Základní rozhodující skutečností pro vznik závazku k vydání (resp. nahrazení) bezdůvodného obohacení je to, že šlo o plnění „bez spravedlivého důvodu“. Oproti předchozí zákonné úpravě (provedené zrušeným občanským zákoníkem) už nelze bezdůvodné obohacení posuzovat pouze na základě existence nebo neexistence právního důvodu, ale i podle zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života, aspoň to tvrdí důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku, a tuto myšlenku, přístup, převzal i Nejvyšší soud ČR.

Kdy nemusí být bezdůvodné obohacení vydáno

Příčina, proč v situacích vymezených v již zmíněném a ne na první čtení srozumitelném § 2992 OZ závazek k vydání předmětu bezdůvodného obohacení, či alespoň k jeho nahrazení, nevzniká, nespočívá v tom, že by obohacený (kupř. ten, za kterého bylo plněno, placeno, bylo mu pomoženo) nepřijal plnění bez právního důvodu či z právního důvodu, který odpadl, nebo že by neužil protiprávně cizí hodnotu, popř. že by za něj neplnil někdo jiný, nýbrž jde o to, že zásadně nelze považovat za spravedlivé, aby obohacený vydal ochuzenému předmět obohacení, či mu jej alespoň nahradil v penězích. Aspoň to tvrdí Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku (spis. zn. 23 Cdo 82/2019 ze dne 13. 5. 2020), když podává výklad bezdůvodného obohacení a pravidel, kdy nemusí být vydáno – kdy nemusí být kompenzováno.

Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí (ve smyslu § 2992 OZ) je nutno vždy posoudit podle konkrétních okolností věci. Vyznačuje se tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění od jiné osoby (či osob) má něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno. Byť tak ochuzený může činit i v očekávání majetkové či jiné výhody, protislužby nebo jiného prospěchu od obohaceného jako projevu slušnosti, vděčnosti či společenského uznání apod., jež nelze právně vynutit, jde přesto z jeho strany o jednání, které činí s celkově nejistým výsledkem (je riskantní). Vznik obohacení jiného v případě jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí je tak spíše nepřímým důsledkem (externalitou) činnosti ochuzeného.

Plnění poskytované při vzájemném srozumění

O jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí, tedy situaci, kdy není třeba, aby obohacený, čili ten, pro něhož či za něhož jste něco plnili, udělali, se podle negativního vymezení Nejvyššího soudu zpravidla nebude jednat tehdy, byl-li mezi ochuzeným a obohaceným projeven vzájemný konsenzus o přijímání plnění obohaceným pro své potřeby, aniž by na druhou stranu takový konsenzus (ať už z jakéhokoli důvodu) nabyl podoby platné smlouvy či jiného právního jednání zakládajícího vznik závazku (resp. povinnosti ochuzeného) k tomuto plnění.

Za takové situace se jedná o plnění poskytované při vzájemném srozumění (konsenzu), dodejme nad rámec vyjádření Nejvyššího soudu – i spolupráci, obou stran o poskytování a přijímání daného plnění, a tudíž nikoli o jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí, byť by se tak stalo bez řádného (smluvního) závazkového důvodu.

Ale co pozitivní definice? Tedy popsání, charakteristika, určení toho, kdy jde o jednání (ochuzeného) na vlastní nebezpečí, a kdy se tedy nemusí bezdůvodné obohacení vydat, výhoda, pomoc, služba oplatit? Na to si ještě budeme muset počkat, než se to vyjasní. Každopádně už víte, že s dobrými skutky, pokud za ně očekáváte vděk v hmotné podobě, protislužbu, byste to radši neměli přehánět. Taková je dnes doba. Takové jsou poměry. A reflektuje je i platné právo a autoritativní soudní výklad.

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).