Otázka, zda je rozdíl, když pracujete pro podnikatele, nebo pro stát, může přijít mnohému z čtenářů zbytečná nebo dokonce hloupá. Odpověď bude často znít, že v podnikatelské sféře jsou vyšší platy než ve státním sektoru (státní a veřejné správě a službách) – zdaleka tomu tak ovšem být nemusí všude (podnikatelé už skoro všude sáhli k úsporám, kdežto výše tabulkových platů státních zaměstnanců zůstala zatím nedotčena); že práce pro podnikatele je náročnější než práce pro stát – ani to nemusí být vždy pravda, i v soukromém sektoru, zvláště ve velkých firmách (tzv. polostátních – tedy formálně soukromých, ale v rukách nebo s výrazným vlastnickým podílem státu) existuje řada „teplých“ pozic, a ti, kteří je zastávají, se zrovna nepředřou… atp. Však byste mohli vyprávět z vlastních zkušeností… My však k tomuto tématu přistoupíme z pohledu právní úpravy nároků zaměstnanců.
Co na to zákoník práce?
Z hlediska možnosti odlišné úpravy práv a povinností v pracovněprávních vztazích (od obecné – zákonné úpravy práv a povinností) již nový zákoník práce nerozlišuje mezi zaměstnavateli provozujícími podnikatelskou činnost a zaměstnavateli neprovozujícími podnikatelskou činnost, jak to činil dřívější, již zrušený, zákoník práce. Zásadně proto platí, že obě skupiny zaměstnavatelů mají stejné možnosti v této odlišné úpravě, a to ať na straně jedné v kolektivní smlouvě (sjednané s odbory) nebo vnitřním předpisu (vydávaným zaměstnavatelem), anebo na straně druhé v individuelních smlouvách a dohodách (uzavíraných mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem).
Přesto ale zákoník práce stanoví rozdílné pracovní podmínky pro obě skupiny zaměstnavatelů v určitých oblastech pracovněprávních vztahů. Tyto odchylky se vztahují na zaměstnavatele, kteří odměňují své zaměstnance platem, nikoli mzdou, tedy na státní a veřejnou správu a služby. Těmito zaměstnavateli jsou stát, respektive jeho organizační složky, územní samosprávné celky, státní fondy, příspěvkové organizace (jejichž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, např. zákona o veřejném zdravotním pojištění) školské právnické osoby a veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení. Čtěte také: Finta firem, jak ušetřit: na odměny a prémie není nárok, stačí základní plat
Omezení pro rozpočtovou sféru
Zaměstnavatelé státní a veřejné správy a služeb (též tzv. rozpočtová sféra) poskytují zaměstnancům za vykonanou práci plat. Plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a prováděcí předpisy (jde zejména o nařízení vlády, které stanoví katalog prací a platové tabulky – tzv. platové tarify). Základní složkou platu je platový tarif, který je zaměstnancům přiznáván na základě vykonávaného druhu práce, splnění předepsaných kvalifikačních předpokladů a délky započitatelné praxe.
Uplatňuje se systém 16 platových tříd, do nichž jsou zaměstnanci zařazováni na základě druhu práce a v jeho rámci na něm požadovaných nejnáročnějších prací a plnění kvalifikačních předpokladů, a 12 platových stupňů, do nichž jsou zaměstnanci zařazováni na základě počtu let započitatelné praxe, takže celkem má každá z uplatňovaných stupnic platových tarifů 192 položek. Osobní příplatek (tzv. osobní ohodnocení) slouží k individuálnímu ocenění schopností a výkonnosti (konkrétního) zaměstnance. Další příplatky k platu (např. příplatek za vedení) oceňují specifické podmínky práce. Více: Návrh na snížení platů státním zaměstnancům dává prostor pro protekci i diskriminaci
Pokud tito zaměstnavatelé (rozpočtového sektoru) poskytují zaměstnancům cestovní náhrady, postupují podle příslušných specielních ustanovení zákoníku práce, přičemž pro ně neplatí zásada „co není zakázáno, je dovoleno“: Jiné nebo vyšší cestovní náhrady nesmí zaměstnavatel zaměstnanci poskytovat. Zaměstnavatelé nemohou zkrátit pracovní dobu bez snížení platu. Nemohou uplatnit konto pracovní doby. Nemohou prodloužit dovolenou. Délka dovolené jejich zaměstnanců je však již samotným zákoníkem práce prodloužena na 5 týdnů a jde-li o pedagogické pracovníky a akademické pracovníky vysokých škol, činí 8 týdnů. Více: Snižování platu: co si může zaměstnavatel dovolit?
Formálně shodné podmínky pro benefity
I v rozpočtové sféře lze přiznávat bez jakýchkoli omezení zaměstnancům např. výhodnější podmínky pracovního volna při důležitých osobních překážkách v práci a při překážkách v práci z důvodu obecného zájmu, a to i s náhradou mzdy a přiznávat jim i nejrůznější další zaměstnanecké výhody (tzv. benefity). Limitujícím faktorem není formálně právní předpis, nýbrž pouze věcná skutečnost, jaké finanční prostředky má příslušný zaměstnavatel pro tyto účely k dispozici (ve svém rozpočtu).
Použitá literatura: Šubrt, B.: Nový zákoník práce – některé základní úvahy, Práce a mzda č. 10/2006 (ASPI publikovaný názor č. 262635, ASPI, ASPI a.s., nyní Wolters Kluwer ČR a.s.)
ČLÁNKY DO MAILU