Hlavní navigace

Je odškodnění za neplatný vyhazov myšleno v hrubé, nebo čisté částce?

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Náleží vám náhrada mzdy za dobu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru celá v hrubém, nebo snížená o odvody v čistém? A když jen čistá, musíte vracet rozdíl, když vám zaměstnavatel vyplatí celou hrubou částku?

Doba čtení: 7 minut

Se zaměstnancem byl rozvázán pracovní poměr výpovědí (z důvodů dle § 52 písm. g) ZP) ze dne 31. 5. 2010, jejíž platnost úspěšně napadl žalobou. Pracovní poměr mezi účastníky proto trval, a tak 2. 3. 2012 uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru a dohodu o poskytnutí náhrady mzdy, v níž se s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele v souladu s § 69 ZP dohodli tak, že poskytovatel uhradí příjemci náhradu mzdy za období od 4. 6. 2010 do 31. 1. 2012 v celkové výši 298 140 Kč, přičemž v příloze č. 1 k dohodě, která tvoří nedílnou součást této dohody, je obsažen výpočet náhrady mzdy za uvedené období, který vychází z hrubé mzdy.

(Podle § 69 odst. 1 ZP totiž dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Psali jsme o tom např. v článku Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi.) 

Co je to narovnání

Strany tedy uzavřely tzv. narovnání. Narovnání – promítnuto do pracovněprávních vztahů, jak posléze uvedl Nejvyšší soud ČR (v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2640/2017, ze dne 9. 11. 2017) při řešení sporu mezi vámi a zaměstnavatelem, (pokud jste měli rozdílný názor na to, zda odškodnění bylo sjednáno jako částka čistá, nebo hrubá) je dohoda pracovněprávního vztahu, kterou si upravujete svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, které vznikly na základě zákona nebo jiných právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo smlouvy účastníků a které jsou dosud mezi vámi a zaměstnavatelem sporné či pochybné.

Uzavření dohody o narovnání předpokládá, že mezi vámi a zaměstnavatelem došlo k jednání, při němž jste si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Není však vyloučeno, že po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě o narovnání společně potvrdíte či podrobněji vymezíte svá dosavadní práva a povinnosti. A nemusí tak dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností. Došlo-li k dohodě o narovnání, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě.

Jak předejít chybám, když narovnáváte vztahy se zaměstnavatelem poté, co uznal, že vaše propuštění ze zaměstnání bylo protiprávní, jaké přitom neudělat chyby a nepřipravit se o peníze plyne z článku, popisujícího jiný sporný případ, viz Dostala neplatnou výpověď, na odškodnění ale nárok nemá. Stačila malá chyba. Za formální konstatování, že vyhazov byl neplatný, si nic nekoupíte… Věnujte tedy pozornost formalitám, aby vás jejich nedodržení nepřipravilo o peníze.

Zaměstnavatel zaplatil odvody a pak ještě odvody z odvodů

Zaměstnavatel zaslal na depozitní účet právního zástupce zaměstnance částku 205 403 Kč a zbývajících 92 737 Kč zaplatil příslušným státním orgánům na povinných odvodech. Tedy 19 380 Kč na pojistném na sociální pojištění, 13 417 Kč na pojistném na zdravotní pojištění a 59 940 Kč na záloze na daň z příjmu fyzických osob. Zaměstnanec s tím však nesouhlasil, pohrozil prostřednictvím svého zástupce odstoupením od smlouvy a požadoval úhradu celé částky 298 140 Kč.

Zaměstnavatel tedy uhradil na depozitní účet i zbývajících 92 737 Kč. Domníval se však, že tím se zaměstnanec na jeho úkor bezdůvodně obohatil, a požadoval proto vrácení částky, což zaměstnanec odmítl. Zaměstnavatel tak byl totiž namísto dohodnuté částky 298 140 Kč nucen uhradit ve prospěch zaměstnance částku 390 877 Kč, a tak požadoval po zaměstnanci vrácení 134 605 Kč. Ten totiž požadoval zprvu zmíněných 92 737 Kč a k tomu posléze přibylo i dalších 41 868 Kč, což měla být částka, o kterou se navýšily zaměstnavateli zákonné odvody poté, kdy zaměstnanci vyplatil celých 298 140 Kč čistého (namísto původně vyplacených 205 403 Kč čistého). Zaměstnavatel totiž vlastně odvedl odvody z odvodů, když znovu zaplatil daň a pojistné z částky, která odpovídala dani a odvodům z původní částky uvedené v narovnání.

Nižší soudy řekly, že zaměstnanec dostává dohodnuté odškodnění snížené o odvody

S ohledem zejména na různé procesní nedostatky věc opakovaně projednával soud prvního stupně i soud odvolací, přičemž odvolací soud dvakrát rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, až nakonec oba soudy, napotřetí, dospěly ke stejnému hodnocení sporu.

Zaměstnavatel postupoval správně, jestliže jako plátce daně a plátce pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění za zaměstnance z dohodnuté částky srazil a odvedl příslušným orgánům celkem 92 737 Kč, jinak by mu hrozila sankce v podobě penále. Soudy se shodly na tom, že v příloze k dohodě o narovnání bylo zcela srozumitelně uvedeno, že se částkou ve výši 298 140 Kč rozumí v hrubém. Čímž bylo jednoznačně dáno, že částka ve výši 205 403 Kč bude vyplacena přímo zaměstnanci a částka ve výši 92 737 Kč pak bude sražena pro účely zákonných odvodů a poukázána k rukám finančního úřadu, zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení.

Jestliže však žalovanému přesto zaplatil celých 298 140 Kč, za této situace vzniklo na straně žalovaného (plněním bez právního důvodu) bezdůvodné obohacení ve výši 92 737 Kč, když tuto částku nebyl zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci, ale byl povinen odvést tuto částku na zákonné odvody. Zaměstnanec nemohl být v dobré víře, že dohodnutá částka 298 140 Kč je čistou mzdou. A tedy se nemohl domnívat, že mu plnění nad rámec čisté mzdy náleží, je povinen částku 92 737 Kč, o niž se na úkor zaměstnavatele bezdůvodně obohatil, vydat.

Přeplatky na odvodech si musí zaměstnavatel vyřídit s úřady sám

Jestliže však chybou zaměstnavatele došlo k doplacení částky 92 737 Kč a následně zaměstnavatel z této částky dopočetl a odvedl příslušným orgánům zákonné odvody ve výši 41 868 Kč, jde o částku, kterou byl povinen zaplatit. A proto tato částka nemůže představovat bezdůvodné obohacení zaměstnance. V rozsahu částky 41 868 Kč je tudíž žaloba neopodstatněná, a proto byla v této části soudem prvního stupně zamítnuta. Odvolací soud v rozsudku, jímž ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v jeho odůvodnění dodal, že je věcí zaměstnavatele, aby si nárok na 41 586 Kč vypořádal cestou veřejného práva s příslušnými subjekty, které toto plnění přijaly. A nikoliv cestou soukromého práva proti zaměstnanci, kterému vůbec nebylo plněno.

Pokud zaměstnavatel s ohledem na doplacení náhrady mzdy do výše 298 140 Kč čistého doúčtoval a následně odeslal příslušným orgánům na zákonných odvodech o 41 868 Kč více, pak by se měl domáhat náhrady této částky cestou veřejného práva. Zaměstnavatel by měl požadovat náhradu za tyto odvody přímo po finančním úřadu, příslušné zdravotní pojišťovně a místně příslušné OSSZ, a nikoli po zaměstnanci samotném.

Uzavření sporu Nejvyšším soudem

Věcí se na základě dovolání žalovaného zaměstnance, jenž stále argumentoval, že z dohody – a ani z její přílohy – nevyplývá, že by částka 298 140 Kč byla sjednaná v hrubé výši, ani že by z této částky měly být prováděny odvody, případně kým by měly být prováděny, zabýval Nejvyšší soud. Nejvyšší soud ČR (ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2640/2017, ze dne 9. 11. 2017, kterým dovolání zamítl) vyhodnotil, že se jednalo o pracovněprávní mzdový nárok zaměstnance, když předmětem dohody o narovnání bylo sjednání nároku zaměstnance na náhradu mzdy za období trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru. S tím, že mzdový nárok jako takový podléhá (jako příjem ze závislé činnosti) zákonným odvodům (srážkám na daň z příjmů fyzických osob i na pojistné na sociální a zdravotní pojištění).

diners_2.3.

Jelikož daňové a pojistné srážky jsou prováděny na základě zákona, v příloze k dohodě o narovnání byl popsán způsob výpočtu náhrady mzdy za předmětné období, který vychází z hrubé mzdy, a z dohody o narovnání nebylo možné dovodit, že by bylo sjednáno peněžité plnění, které by mělo být vyplaceno zaměstnanci až po provedení zákonných srážek. Nejvyšší soud ČR tak dospěl k závěru, že částka ve výši 92 737 Kč vyplacená zaměstnanci zaměstnavatelem (poté, co již stejnou částku zaměstnavatel uhradil na odvodech) byla poskytnuta bez právního důvodu – a že se tedy jedná o bezdůvodné obohacení na straně zaměstnance. 

Vzhledem k tomu, že se jednalo o dlouholetého zaměstnance, musel si být vědom, že zaměstnavatel bude nucen provést ze sjednané náhrady mzdy zákonné odvody, a proto je povinen vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení, resp. neprávem vyplacenou částku. Obohatíte-li se bezdůvodně v důsledku toho, že vám zaměstnavatel neprávem vyplatil určité peněžité plnění, může zaměstnavatel podle § 331 ZP požadovat jeho vrácení, jen jestliže jste věděli nebo museli z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené. (Psali jsme o tom např. v článku Zaměstnavatel vám vyplatil více, než měl? Peníze musíte vrátit.)

Našli jste v článku chybu?