Hlavní navigace

Jakou roli mělo zlato v mezinárodním měnovém systému?

Autor: Shutterstock
Zbyněk Kalabis

Řada měn byla v minulosti na zlato navázána. Hospodářská krize ale udělala své a od této varianty se pak upustilo. I poté ale mělo zlato svou důležitou roli. Jak se vyvíjela v průběhu času?

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Od druhé poloviny 19. století postupně docházelo k velmi výraznému poklesu role zlata v mezinárodním měnovém systému. V tomto článku vás chci stručně seznámit s tím, jak tento složitý proces probíhal.

Standard zlaté mince ve formě zlatého monometalismu

Ve druhé polovině sedmdesátých let 19. století využívala drtivá většina průmyslově nejvyspělejších zemí zlatý standard, a to ve formě standardu zlaté mince neboli zlatého monometalismu. Tento měnový systém se vyznačoval:

  • volnou ražbou zlatých mincí,
  • směnitelností emitovaných bankovek za zlato,
  • volným dovozem a vývozem zlata.

Tento systém v sobě obsahoval jisté mechanismy automatické živelné regulace množství peněz v oběhu v souladu se zákonitostmi peněžního oběhu. Přispíval také k vyrovnanosti obchodních bilancí, cenových hladin a ke stabilitě měnových kurzů.

Měnové kurzy byly odvozeny z měnových parit národních měn, jež byly vyjádřeny ve zlatě. Tržní devizové kurzy se od těchto kurzů odchylovaly pouze v rozmezí tzv. horního a dolního zlatého bodu, které odpovídaly nákladům spojeným s přepravou zlata mezi jednotlivými zeměmi.

Modifikované systémy zlatého standardu

Standard zlaté mince byl využíván až do počátku první světové války, kdy došlo ke stažení zlatých mincí z oběhu a zastavení směnitelnosti bankovek za zlato. K financování válečných operací bylo využíváno emisí nekrytých papírových peněz. To zákonitě vedlo k inflaci a k hospodářskému rozvratu, který pokračoval také po ukončení války.

Proto se problematika znovuzavedení stabilního měnového systému stala předmětem jednání řady mezinárodních konferencí, které se neúspěšně snažily obnovit zlatý standard předválečného typu. Jejich výsledkem bylo zavedení standardu zlatého slitku nebo standardu zlaté devizy.

Standard zlatého slitku umožňoval směnitelnost bankovek podle jejich nominálního zlatého obsahu pouze za zlaté slitky či cihly s hmotností 400 trojských uncí neboli přibližně 12,5 kg. Tímto opatřením byla prakticky znemožněna výměna bankovek za zlato pro soukromé osoby; zlato tak bylo využíváno pouze pro potřeby zahraničního platebního styku. Plnohodnotné (zlaté) mince byly postupně stahovány z oběhu, jakkoli zůstávaly zákonným platidlem.

Tento měnový systém zavedla v roce 1925 Velká Británie a v roce 1928 Francie (předtím, konkrétně od roku 1925 využívala standard zlaté devizy).

Standard zlaté devizy (jenž využívala většina zemí) neumožňoval výměnu bankovek přímo za zlato, ale jenom za ty devizy, které byly za zlato směnitelné.

Kdy přestala být měna vázána na zlato?

Do roku 1936 postupně přestaly všechny země navazovat svoji měnu na zlato. Toto opatření bylo způsobeno důsledky Velké hospodářské krize z let 1929–1933.

Dohoda o „zlatém bloku“ z roku 1933 představovala poslední pokus o udržení zlatého standardu. Uzavřeli ji Belgie, Francie, Nizozemí, Lucembursko a Švýcarsko. Připojily se k ní také Itálie a Polsko. Dohoda zavazovala členské země k vyjadřování měnových parit ve zlatě a k udržování stabilních měnových kurzů; účastnické země měly také odstraňovat devizová omezení a celní bariéry. Zlatý blok se rozpadl již v roce 1936.

Měnový vývoj v USA

USA zavedly standard zlaté mince až v roce 1900, do té doby využívaly měnový bimetalismus.

V roce 1933 byl vydán zákaz vývozu zlata a zlatých certifikátů ze země a všechny fyzické i právnické osoby musely prodat za oficiální cenu ministerstvu financí veškeré nezpracované zlato a zlaté mince o hodnotě větší než 100 dolarů (tzv. zestátnění zlata).

Tímto opatřením reálně došlo k pádu standardu zlaté mince. Jeho příčinou ovšem nebyl odliv zlata ze země a pasivní saldo platební bilance (jako tomu bylo u evropských států), ale úpadek domácích obchodních bank a pokles jejich zlatých zásob.

Podle zákona o zlaté rezervě z roku 1934 musely také federální rezervní banky odevzdat, resp. odprodat svoje zlaté zásoby do státní pokladny výměnou za zlaté certifikáty. Takto získané finanční prostředky byly využity k vytvoření Stabilizačního měnového fondu, který byl využíván ke spekulativním nákupům zahraničních měn.

Tripartitní dohoda

Podobné operace prováděly i jiné země. Tato měnová válka skončila roku 1936, kdy byla uzavřena tzv. Tripartitní dohoda mezi Francií, USA a Velkou Británií. Připojily se k ní i Belgie, Nizozemí a Švýcarsko.

Modifikovaný systém standardu zlatého slitku

Během roku 1934 zavedly USA tzv. modifikovaný systém standardu zlatého slitku, který umožňoval směnitelnost amerických dolarů za zlato, ale pouze pro ústřední měnové instituce (tedy centrální banky, příp. vlády) zemí, které se připojily k Tripartitní dohodě (později zemí Mezinárodního měnového fondu).

Poválečné období

Poválečnému mezinárodnímu měnovému uspořádání byla věnována značná pozornost na konferenci v Bretton-Woods, která se konala ve dnech 1.–22. července 1944.

Přijatá koncepce se nazývala mezinárodní standard zlaté dolarové devizy. Jednalo se o koncepci, která zachovávala:

  • vedoucí úlohu zlata a amerického dolaru v mezinárodních měnových vztazích,
  • zásadu návratnosti a podmíněnosti ve finančních operacích Mezinárodního měnového fondu,
  • systém pevných měnových kurzů.

Principy tohoto měnového systému měly být realizovány nově vytvořenými finančními institucemi, a to Mezinárodním měnovým fondem a Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj (neboli Světovou bankou).

Krize bretton-woodského systému

Na přelomu padesátých a šedesátých let slábla pozice amerického dolaru, a to také vlivem vnitřních ekonomických problémů v USA i vlivem vnějších faktorů. Konkrétně šlo o:

  • zvýšený příliv amerických dolarů do Evropy jako důsledek rostoucího deficitu platební bilance USA,
  • rostoucí inflaci,
  • o rozdílný vývoj ekonomik řady zemí.

To vše vedlo k nedůvěře v americký dolar a k odklonu od něj. Výrazně také vzrostly nákupy zlata na londýnském trhu zlata.

USA nebyly ochotny přistoupit k devalvaci dolaru, a to jak z prestižních důvodů, tak také proto, že nechtěly ohrozit postavení dolaru jako hlavní světové rezervní a obchodní měny.

K ochraně americké zlaté rezervy mělo rovněž přispět ustanovení amerického vládního dekretu ze 14. ledna 1961 o zákazu držby zlata i v zahraničí, aby američtí občané nemohli legálně nakupovat zlato na londýnském trhu (tento zákaz byl zrušen až 14. srpna 1974).

Vznik zlatého poolu

Obava za zhroucení mezinárodního měnového systému a ze znehodnocení devizových rezerv, vedených hlavně v amerických dolarech, vedla v roce 1961 centrální banky USA, Německé spolkové republiky, Velké Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemska a Švýcarska) k vytvoření zvláštního fondu – tzv. zlatého poolu. Jeho úkolem bylo intervenovat na londýnském trhu zlata tak, aby se jeho tržní cena neodchýlila od jeho ceny oficiální.

V důsledku rostoucí poptávky po zlatě a poklesu zlatých zásob bylo zřejmé, že udržení oficiální ceny zlata je nereálné. Zlatý pool proto ukončil svoji činnost 17. března 1968. Současně s tím byl zaveden dvojí trh zlata – oficiální a volný.

Dne 15. srpna 1971 zavedly USA (bez jakýchkoli konzultací v rámci Mezinárodního měnového fondu) řadu jednostranných opatření, obsažených v tzv. nové hospodářské politice USA. Nejdůležitějším z nich bylo v popisovaných souvislostech zrušení směnitelnosti amerického dolaru za zlato.

Ovšem také v USA vznikly mezi obyvatelstvem obavy, že země již nemá žádné zlaté rezervy. Proto byly do Fort Knoxu pozvány televizní štáby a natočily (a pak i odvysílaly) reportáže, že USA zlaté rezervy i v této době měly.

Jamajský měnový systém

Zrušením směnitelnosti dolaru za zlato a přechodem na systém volně pohyblivých měnových kurzů došlo k rozpadu bretton-woodského měnového systému v oblasti dosažení a udržení kurzové stability.

Tiply_tip_2019

Tato situace byla projednána v roce 1976 na zasedání členských zemí Mezinárodního měnové fondu v Kingstonu na Jamajce. V podstatě zde došlo k legalizaci existujícího stavu v kurzové oblasti. Byla také zavedena politika, směřující k omezení peněžních funkcí zlata, a dokonce bylo členským zemím Mezinárodního měnového fondu zakázáno vyjadřování měnových parit ve zlatě.

Tento nový měnový systém Mezinárodního měnového fondu vstoupil v platnost 1. dubna 1978 – nazývá se Jamajský měnový systém.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).