Ve třicátých letech minulého století měnové války podlamovaly mezinárodní obchod, podobně jako je tomu dnes. Řešením měl být systém, kde poměry mezi měnami by byly relativně stabilní, t.j. kde by nepodléhaly ani fluktuacím, ani soutěživým devalvacím.
Východiskem měly být mezinárodní dohody, uzavřené po druhé světové válce, komplikacím měl předejít brettonwoodský měnový systém. Jenže v sedmdesátých letech tento systém zkrachoval a dnes svět stojí před stejným problémem, před kterým stál před osmdesáti lety. Čtěte také: Co zabrání vypuštění inflačního džina z láhve?
Dnešní problémy Spojených států
Spojené státy dlouhodobě dovážejí více, než vyvážejí. Odborník by snad suše konstatoval, že zde vzniká deficit obchodní (výkonové) bilance, který je vyrovnán platební bilancí. Slovy lidového hrdiny Švejka by šlo situaci Spojených států možná komentovat nějak takto: to se jim to hodovalo, když jim Číňané půjčovali.
Čína se stala věřitelem, který byl ochoten Spojené státy úvěrovat, a dodávat jim zboží na dluh. K dobré pozici Spojených států jako dlužníka přispěla i pozice dolaru jakožto světové rezervní měny. V poslední dekádě tak mohli mít Američané vysokou spotřebu a žít si nad své možnosti. Přehnaná spotřeba, podporovaná levnými dovozy z Číny, mohla vytvářet zdání vysoké životní úrovně. Mnohé výrobní závody mohly být zavřeny, protože se výroba s ohledem na levné dovozy již nevyplatila. Čtěte také: Penze: Jsou vaše úspory hrbaté?
Jenže kouzlo života na dluh dříve či později končí, a americké ekonomice stimulované dluhem došel dech. Nezaměstnanost se pohybuje kolem deseti procent, lidé se obávají ztráty zaměstnání a tlačí je dříve přijaté dluhy. Úrokové sazby jsou na historických minimech, ale i tak se moc nepůjčuje. Růst zůstává nízký a vyhlídky nejsou růžové. Nepomohly přijaté stimulační balíčky, dřívější představy, že daňové škrty povedou k růstu produktivity, díky které se vše zaplatí a zamáznou se díry v rozpočtech, se nenaplnily.
Financování inflačními dolary
Úřad centrální banky Spojených států (FED) od jisté doby ve velkém nakupuje americké dluhopisy, což znamená to, že „tiskne“ nové peníze, a těmito jsou financovány vládní výdaje. Dříve se tomu říkalo monetizace dluhu, dnes se tomu eufemisticky říká kvantitativní uvolňování.
V první vlně kvantitativního uvolňování bylo takto do americké ekonomiky napumpováno 1,7 biliónu nových dolarů, ve druhé vlně to má být až 900 miliard nově vytvořených dolarů. Díky tomu, že dolar je světovou rezervní měnou, může být „tištěn“ jako na běžícím páse, a protože slouží k vyrovnání plateb v globálním měřítku, mohou tím USA vyřešit leckterý vnitřní ekonomický problém. Čtěte také: Je potřeba k udržení kapitalismu sociální stát?
Podle různých komentářů to má být snaha probudit ekonomiku ze spánku, ve skutečnosti je projev toho, že USA uměle znehodnocují svou měnu. Jenže tak, jak je ředěna kupní síla dolarových aktiv, americký dolar v porovnání s jinými měnami dlouhodobě ztrácí na hodnotě. Směnný kurz dolaru neustále klesá, a držitelé dolarových aktiv tímto ztrácejí. Americký dolar si nemůže nadále udržovat takový stupeň důvěryhodnosti, jakému se těšil dříve. Investoři se snaží utíkat k jiným, bezpečnějším aktivům.
Zvýšení objemu peněz v oběhu, popřípadě neochota dolary držet, snižuje jejich hodnotu, a díky slabé měně bude americká produkce pro cizince levnější. Má to být stimul k podpoření vlastní produkce a ochraně proti levným dovozům (které oslabením dolaru zdraží).
Levné dovozy z Číny
Když má někdo deficit, musí mít někdo jiný přebytek. Obrovským obchodním přebytkem se může pyšnit Čína, která se stala světovou továrnou na spotřební zboží. Na pozadí tohoto nestojí pouze komparativní výhody čínské ekonomiky, projevuje se i čínská politika levného jüanu, zlevňující importy z Číny. Čtěte také: Je účtování úroku nemorální?
Prostřednictvím zásahů čínské centrální banky Čína drží svou měnu slabou, zejména tím, že ve velkém nakupuje americké dluhopisy. Čas od času se ve Spojených státech (ale i v jiných vyspělých zemích) objeví komentář, že se Číně podařilo zaplavit místní trhy levným zbožím, a zabít tak místní průmysl a zaměstnanost. Některé komentáře jdou i dále a říkají, že extrémně nízké ceny všeho možného jsou ve svém důsledku přesunem zaměstnanosti právě do Číny. Do Číny byl z vyspělých zemí vyvezen mnohý kapitál, byly tam přesunuty mnohé výrobní kapacity, zdroje i know-how.
Evropská unie i Spojené státy Čínu opakovaně obviňují, že čínská měna je držena uměle podhodnocená, čímž je čínské zboží na zahraničních trzích levnější a Čína tímto způsobem podporuje své exporty. Čína skutečně s mnoha obchodními partnery dosahovala přebytků a hromadila devizové rezervy. Získané devizy ovšem nebyly použity na nákupy zboží a služeb v zahraničí, ale k vytváření a hromadění rezerv v zahraniční měně. Objem devizových rezerv Číny se pohybuje okolo 2,5 bilionu dolarů.
Po celá léta Čína udržuje hodnotu své měny uměle nízkou, podle odhadu Mezinárodní měnový fond má být jüan podhodnocen až o 40 %. V červnu 2010 se Čína zavázala, že nechá svou měnu více reagovat na vývoj na trhu, jüan však od té doby posílil jen o zanedbatelná dvě procenta. Takový přístup je logický, rapidní posílení čínské měny by znamenalo obětování zahraničního trhu, čínské podniky by ztratily odbyt, lidé by neměli práci a motor čínského růstu by se zastavil. Čtěte také: Je důchodový systém pyramidovou hrou?
Jde o nerovnováhu ve světovém obchodu
Vysoký čínský obchodní přebytek je zdrojem napětí ve světovém obchodu, situace vytváří ve světové ekonomice silnou nerovnováhu. Na jedné straně existuje velký a dlouhodobý přebytek čínského zahraničního obchodu, na straně druhé velký a dlouhodobý schodek Spojených států. Z logického pohledu je tato nerovnováha řešitelná růstem vnitřní spotřeby Číny a růstem amerického exportu.
Čína si musí od svých dlužníků začít ve zboží a službách vybírat, co jí tito dluží, a dlužníci musí začít splácet svými vývozy. K tomuto ale nedochází, a dochází spíše k tomu, co je nazýváno „měnovou válkou“. Amerika kritizuje Čínu z manipulace se směnným kurzem, a sama uměle stlačuje kurz dolaru pomocí tisku nových dolarů, vzletně označovaného jako kvantitativní uvolňování.
Kupní síla dolaru klesá, a tím klesá i reálná hodnota dluhu, který Spojené státy vůči Číně mají. Peking na takovou měnovou politiku znehodnocování dolaru odpovídá kritikou. Skutečností je, že oba státy naložily se svou měnou tak, jak jim to nejlépe vyhovovalo. Čtěte také: Malthus: Nepomáhejme chudým, jinak nastoupí hladomor
Měnová válka, která nikomu nepomůže
Díky manipulaci se směnným kurzem může získat země konkurenční výhodu. Oslabením své měny může konkrétní země podpořit konkurenceschopnost domácích firem na mezinárodních trzích, na což ovšem jiné země nutně doplácejí. Pokud jedna země konkurenčně devalvuje svou měnu, podaří se jí lépe vyvážet, a dosáhnout třeba i obchodního přebytku. Jenže tento přebytek je na úkor někoho jiného, někdo jiný musí vykázat deficit a další může ztratit odbytiště.
Logickým důsledkem je, že země, které by na svých bedrech měly nést tíhu deficitu nebo poklesu svého odbytu, se budou snažit nějak zareagovat. Mohou také uměle oslabovat svou měnu nebo hledat jiná ochranářská opatření v podobě dovozních cel, kvót a jiných administrativních protekcionistických nástrojů.
V souvislosti s probíhající měnovou válkou můžeme slyšet, že Spojené státy kvantitativně uvolňují (oslabují svou měnu), Švýcarsko brzdí posilování švýcarského franku intervencemi na trhu, podobně jako Japonsko, Kolumbie nebo Korea. Brazílie se brání rapidnímu zhodnocování brazilského reálu omezováním přílivu zahraničního kapitálu zdvojnásobenou daní pro zahraniční investory. Jsou slyšet hlasy poukazující na to, že česká koruna velmi rychle posiluje, a podkopává pozice českých exportérů, nebo že euro je zapotřebí oslabit s cílem pomoci evropským vývozcům.
Měnové manipulace, které už tu byly
Deset let před vypuknutím druhé světové války hledal svět cestu z hospodářských nesnází, v mnohém podobných nesnázím soudobým. Bylo to v době, kdy byl po první světové válce opuštěn automatismus vyrovnávání platebních bilancí v systému zlatého standardu.
Když fungoval zlatý standard, musela země vážit obsah své měnové jednotky na zlato. Množství peněz v zemi tak bylo v přímé závislosti na množství zlata v zemi. K vyrovnání platebních bilancí sloužil pohyb zlata ze země do země. Pokud některá země více vyvážela, než dovážela, byla nucena vyrovnat schodek placením do ciziny. Platba proběhla ve zlatě, ze země odtékalo zlato a zmenšoval se objem zde dostupných peněz. Protože v této zemi ubylo peněz, vzrostla úroková míra, a ceny klesly. Produkce zde vyráběná se stala přístupnější a levnější pro zahraniční kupce, vývoz narostl a bilance se vyrovnala. Tato souhra, ve které probíhal mezinárodní obchod, byla narušena první světovou válkou.
Mezi první a druhou světovou válkou začaly ekonomiky zažívat tendenci k chronické nezaměstnanosti. Politici se snažili chránit domácí produkci před produkcí z dovozu. Byla to politika co nejaktivnější obchodní (výkonové) bilance, úsilí dosáhnout stavu, kdy jsou vývozy větší než dovozy. Zásadní překážkou na cestě k světové rovnováze se měla tehdy stát obchodní politika Spojených států, zejména politika celní. Nedostupnost a nákladnost dolarových úvěrů komplikovalo situaci evropských zemí, které měly plnit své závazky plynoucí z válečných dluhů i výpůjček pro mírové potřeby.
A tak se „ukázalo, že vzájemný poměr některých měn, mezi nimi měn světové důležitosti, byl určen nesprávně a působil pak jako stálá tendence k bilanční nerovnováze.“ Původní pravidla, zajišťující automatické vyrovnání v systému zlatého standardu nebyla dodržována. Při odtoku rezerv nedocházelo k úvěrové kontrakci a při vstupu rezerv do země nedocházelo k úvěrové expanzi.
Dr. J. Mládek o tomto v roce 1946 napsal: Země se bránily deflačním procesům stejně tak jako vlivům inflačním, o nichž se anticipovalo, že se zlomí v krisi, podlomí vývoz a tudíž zaměstnanost anebo povedou ke zhroucení měn. Jinými slovy byla tu všeobecná snaha různými methodami neutralisovat vliv pohybu reserv na vnitřní měnovou situaci. V důsledku toho se nemohl uskutečnit proces přizpůsobení, vyrovnání hladin cenových a nákladových, jak by tomu mělo být podle předpokládaného mechanismu zlatého standartu, a příčiny působící k nerovnováze bilanční, pokud vyvěraly z nadhodnocení resp. podhodnocení měn, nebyly odstraňovány, nýbrž zesilovány." Mládek měnovou válku, kterou tehdejší svět zažil, komentuje takto: "Řada států v té době obětovala parity svých měn a uchýlila se k devalvaci, druhé země shledávajíce, že jejich vývozní zboží pojednou relativně zdražilo, byly přinuceny použít téhož prostředku s výsledkem, že jedna země předháněla druhou v devalvačním dumpingu.
Použitá literatura: Mládek, J.: Mezinárodní finanční instituce Breton-Woodské. Nákladem Ministerstva financí, Praha 1946
