Hlavní navigace

Je účtování úroku nemorální?

14. 9. 2010
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Máme-li přebytek peněz, můžeme vydělat na úroku, máme-li nedostatek, úrok musíme zaplatit. Dříve bývalo půjčování za úrok nemorální. Co se změnilo, že dnes už tomu tak není?

Žádáš-li úrok, je to nemorální

V dnešní době je úrok považován za běžnou součást života. V historii bylo ovšem účtování úroku pokládáno za prohřešek, půjčování a poskytování peněz za úrok bylo zakázáno a postihováno. Kritizována byla údajná skutečnost, že půjčující vydělával bez přičinění. Možná to byla právě solidarita v rámci komunity a „pomoc bližnímu svému“, která vedla k zakazování půjček na úrok.

Z náboženského pohledu tak mnohé výklady půjčování peněz na úrok považují za hřích a prohřešek. I když to bylo zakázáno, byly hledány způsoby k obcházení těchto zákazů. A tak vznikaly důmyslné poplatky  prodlení, náklady na zpracování, zkreslené stanovování částky určené ke splacení nebo fiktivní prodeje věcí se zpětným odkupem v době splacení půjčky. Čtěte také: Je plovoucí hypotéka skrytou pastí, nebo lze na ní vydělat?

K pozvolnému uvolňování zákazu úroku docházelo od patnáctého století. Od století sedmnáctého se již úrok v protestanských zemích, zejména v Anglii, stal zcela legálním. Díky instituci úroku tamní ekonomika rozkvetla a půjčování na úrok se začalo rozšiřovat. Půjčování peněz na úrok bylo tak většinou povoleno, ale jen při dodržení stanoveného limitu maximální úrokové sazby určené ustanoveními zabraňujícími lichvě.

Ve Francii omezení existovalo ještě ve třicátých letech minulého století, jak to popsal Charles Gide (1928): Je pozoruhodné, že je to jediná kategorie příjmů, jež je omezena, poněvadž ani nájem, ani činže, ani výtěžek tomuto omezení dodnes nepodléhaly. Po celé minulé století míra úroková byla omezena na 5 % pro všecky půjčky civilní a na 6 % pro obchodní. Zákon r. 1886 odstranil omezení pro smlouvy civilní, např. půjčky hypotekární, ale ponechal je pro půjčky obchodní. Lze tu rozeznati ještě stopu rozlišování kanonického: zákon připouští neomezenou míru úrokovou jedině v obchodě, neboť pokládá tam půjčku za skutečně produktivní a současně výnosnou. Avšak zákon z 20. dubna 1918 rozhodl, že omezování míry úrokové má býti zrušeno pro všechny půjčky.

Zatímco v minulosti byla jakákoli půjčka na úrok označována jako lichva, dnes označujeme jako lichvu půjčky poskytované s neúměrně vysokým úrokem. Nemalým sociálním problémem je, že lichva typicky postihuje slabší a handicapované společenské skupiny. Čtěte také: Proč vysoké vládní dluhy znamenají zdražení hypoték?

Lichva je upravena i v českém trestním zákoníku: Kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (…) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Trestní zákon § 218. Ke skutečnému postihování lichvy ovšem v praxi českého soudnictví nedochází, možná proto, že posuzování nemorálního využívání tíživé situaci dlužníka nebo účtování nepřiměřeně vysokého úroku z půjčky je značně subjektivní záležitostí. Kdo vlastně dokáže určit, jaká výše ceny peněz, výše úroku, a úroková míra si zaslouží označení lichva?

Má stát regulovat úrokové sazby z půjček?

Půjčíš-li peníze, náležití ti úrok

Úrok a úroková sazba je peněžní fenomén, který se naší peněženky a našich rozpočtů dotýká, ať už máme peněz nedostatek nebo přebytek. Ekonomové Samuelson a Nordhaus říkají, že úrok je výnos placený těm, kdo půjčují peníze.

Existují mnohá, velmi rozdílná vysvětlení vzniku, výše, oprávněnosti a hospodářského významu úroku. Prvorepublikový národohospodář Karel Engliš říká, že úrok je odměna za propůjčené užívání kapitálu, vyměřovaná v poměru ke kapitálu a k trvání jeho propůjčení. Ve svém výkladu úroku se Engliš odvolává na amerického ekonoma Henry George, který odůvodňoval úrok možností koupě pozemku, který poskytuje trvalý výnos (rentu). Možno říci, že ochota prodati takový pozemek je podmíněna existencí úroku. Hodnota pozemků je dána kapitalisací jeho výnosu podle běžné úrokové míry. Čtěte také: Může být skrblictví prospěšné?

Druhý výklad úroku, který Engliš ve svém díle Národní hospodářství (1928) uvádí, vychází z rakouské školy, která odůvodňovala úrok tím, že hodnota přítomné koruny je vyšší, nežli bude hodnota koruny za rok, a má-li býti nynější koruna dána výměnou v zápůjčce za korunu za rok, musí býti rozšířena koruna budoucí o úrok. Vadou tohoto výkladu je, že neodůvodňuje též určitou výši úroku.

Charles Gide ve svém díle Zásady národního hospodářství (1932) konstatuje, že je-li kapitál v soukromém vlastnictví, nikdo nemůže být nucen podstoupit svůj statek bez jakékoli náhrady. Půjčitel prostě nechce postoupiti svůj statek zdarma, i když se jedná o pouhé užívání. Gide tyto souvislosti popsal takto: Podle jakých zásad lze nás nutiti, abychom dali bezplatně svým bližním k dispozici statky, jež nemůžeme nebo nechceme sami užíti? Musíme snad dovoliti cizím lidem, aby se uvelebili v našem bytě, jsme-li nuceni odejeti, či nechati je jísti z našeho talíře, nemáme-li sami hlad? Obhájit bylo by možno tuto větu jen tehdy, vycházeli-li bychom ze zásady, že každý má právo pouze k onomu množství bohatství, jehož potřebuje k osobní spotřebě a že přebytek náleží po právu celku, to jest, kdybychom se postavili na půdu ryzího komunismu.

Dnešní ekonomové hlavního proudu uznávají, že půjčka je způsob směny, stejně jako prodej, jako nájem, i když v historii tomu tak vždy nebylo. Úrok je cenou peněz a výnos za zapůjčení fondů, je to odměna za kapitálové vybavení (cena kapitálu).

S úrokem se setkáváme na každém kroku

Když si svou pětitisícovku schováme tak, že ji najdeme až po pěti letech, přišli jsme na úrocích o jistou sumu. Obětovali jsme příležitost uložit svou v pětitisícovku na úrok a získat tak úrokový výnos (tzv. náklady obětované nebo ušlé příležitosti). Samuelsona a Nordhaus říkají, že když se dnes vzdáme spotřeby, můžeme díky úroku v budoucnu spotřebovat více: Dejme tomu, že vzdáme-li se dnes spotřeby v hodnotě 100 dolarů – pro stavbu továrny, počítače nebo družice – získáme v každém budoucím roce 10 dolarů spotřeby navíc. Tento výnos ve výši 10 % za rok je výnosem kapitálu. Podle tohoto pohledu jsme se zřeknutím dnešní spotřeby získali kapitál, který může přinášet výnos a umožnit nám v budoucnu spotřebovávat více.

Oběživo, peníze v naší peněžence, v obálce pod matrací, peníze na běžném účtu přináší nulový úrok. Navíc je pravděpodobné, že takto ladem ležící peníze díky inflaci ztrácí reálnou hodnotu a kupní sílu (i když nominálně je hodnota stále stejná). Pokud si naopak peníze půjčujeme, budeme muset platit cenu půjčky, budeme muset zaplatit úrok (a pravděpodobně i další náklady). Čtěte také: Je půjčka dobrým sluhou nebo zlým pánem?

Úrok, a tedy cena zaplacená za vypůjčení peněz na určité časové období, se obvykle vyjadřuje jako procento z jistiny (půjčené částky) za rok. Je-li například úroková sazba 10 % ročně, neboli 10 % p.a. (z latinského per annum, což znamená roční, za rok), pak bude zaplaceno 100 korun za vypůjčení částky 1000 korun na jeden rok. Podobně jako se změnilo vnímání morálnosti účtování úroku, změnilo se v průběhu času i vyjádření úrokové sazby. Charles Gide uvádí, jak se úroková sazba vyjadřovala dříve:  hledalo se, jaký zlomek z kapitálu úrok představuje a říkalo se místo na 5 %, že půjčuje se na dvacetinu (poněvadž úrok byl tu dvacetinou kapitálu), místo na 4 % se říkalo na pětadvacetinu atd. Gide, 1928.

Kolik skutečně platíme za půjčky

V hospodářských dějinách je vývoj úrokových sazeb charakterizován čárou klikatou, pohybující se nahoru i dolů. Charles Gide nepředpověditelný vývoj úrokových sazeb v 19.století charakterizoval tímto popisem: Pokles úrokové míry v druhé polovici XIX. století překvapil, z 5 % v polovici století, klesla v posledních letech století na 3 % – co však je padesát let v dějinách? Za panství římského nebyla úroková míra o nic vyšší než dnes a v XVIII. století klesla v Holandsku právě tak nízko jako na konci minulého století. Od konce minulého století, od roku 1897, stoupá. 

Tento vzestup úrokové míry byl již zřejmý před válkou a samozřejmě, že tato ho jen velmi zvětšila. Úrok 8 % až 10 % byl běžný za války a za několika let poválečných. Mnoho význačných národohospodářů předpovídalo, že tento vzestup bude velmi dlouho trvati, a tato předpověď zdála se býti velmi oprávněná, jelikož válkou bylo promrháno velmi mnoho kapitálů a protože všechny válčící státy potřebovaly peníze. Přece však tento vzestup netrval déle než 10 let, a počínaje r. 1929 ocitl se úrok opět na výši předválečné.

Vývoj úrokových sazeb ve stoletím dvacátém z pohledu vývoje ve Spojených státech komentoval Samuelson a Nordhaus: Nahlédnete-li do novin z konce sedmdesátých let či počátku osmdesátých let, setkáte se s nominálními úrokovými sazbami ve výši 8, 15 či dokonce 18 % za rok. Pro srovnání – počátkem šedesátých let dosahovaly úrokové sazby 3 nebo 4 i 5 %. (…) Na počátku osmdesátých let úrokové sazby vzrostly do úrovně nezaznamenané od občanské války. Krátkodobé úrokové sazby vzrostly téměř na 20 %, kdežto v polovině sedmdesátých let byly nižší než 5 % a na počátku šedesátých let byly dokonce ještě nižší. Samuelson a Nordhaus dodávají, že vysoké peněžní úrokové sazby byly doprovázeny mimořádně vysokými mírami inflace. Mají-li ceny tendenci růst a míra cenové inflace je vysoká, rostou i úrokové sazby.

Protože inflace zmenšuje množství skutečných statků a služeb, které lze za inflačně znehodnocené koruny, dolary nebo eura koupit, vrácené peníze mohou být relativně znehodnoceny. Samuelson s Nordausem konstatují: Řekněme, že dnes půjčujete 100 dolarů na pětiprocentní roční úrok. Na konci roku zřejmě dostanete 105 dolarů. Ale protože se ceny během roku změnily, nebudete moci dostat stejné množství statků, které byste si mohli koupit na začátku roku s původní částkou 100 dolarů.

skoleni_15_4

Reálná cena, kterou musíme v případě půjčky zaplatit, tedy závisí na výši inflace. Reálnou úrokovou sazbu zjistíme tak, že nominální úrokovou sazbu, tedy číslo uváděné ve smlouvě o půjčce, zkorigujeme o míru inflace. Bude-li nominální úroková sazba 10 % ročně a míra inflace 3 % ročně, pak se reálná úroková míra bude pohybovat někde kolem 7 % ročně (vypočteno jako 10 – 3 = 7 %).

Pokud je inflace vysoká, pak může být skutečná cena zaplacená za půjčku záporná, úroková sazba bude negativní. Negativní úrokové sazby spočívají v rozdílu nominálního úroku, který je sjednán s bankou (např. 8 %) a inflací, která je větší než nominální úrok (např. 10 %). Je-li inflace větší než nominální úrok, pak banka nebo věřitel utrpěl ztrátu. Na straně druhé vydělal dlužník. V takové situaci sice může být pravda, že dlužník musel zaplatit hodně, aby si mohl půjčit, jenže díky tomu, že půjčku splácel ve znehodnocených korunách, byl úrok ve skutečnosti nízký nebo i záporný. A tak pokud banky a jiní vypůjčovatelé očekávají, že celková cenová hladina poroste, budou si k úroku účtovat přirážku, která bude sloužit jako pojistka proti snižování reálné kupní síly budoucích splátek.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se věnuje šíření poznání, uplatňování procesního i finančního řízení podniků, optimalizaci investic, strategickému a manažerskému poradenství včetně lektorské činnosti.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).