Jak jsem vybíral peníze z bankomatu na Filipínách

Barangay Didadungan je malá vesnice zastrčená v zátoce u pobřeží. Pláže bez turistů střídané skalisky se táhnou na sever k Palananu a na jih až kamsi do provincie Aurora, desítky kilometrů bez osídlení. Jen tu a tam nějaká chatrč nebo přístřešek mořských kočovníků zvaných Dumagat, nebo též Agta (čti Ajtas). Rybářské loďky zvaná „banka“ vyjíždí na moře, pokud to počasí dovolí. Ryby jsou hlavním zdrojem obživy. Ryby a rýže, která se pěstuje podél řeky Palanan, tedy pár hodin cesty buvolím spřežením. Vše ostatní se musí dovážet po moři, hlavně benzín. Ten je potřeba pro lodní motory a dieselagregáty, které jsou zdrojem elektrického proudu. Zapínají se, když je potřeba. Silné příbojové vlny, proudy a skaliska, veškerou dopravu prodraží. Vše, kromě ryb, je tu dražší než kdekoliv jinde.

Tady jsem pochopil, proč mi Gina kladla na srdce, abych opatřil dostatek peněz. Moje úvaha, že tam, kde není infrastruktura, nejsou potřeba ani peníze, se ukázala naprosto lichá. Představa při pohledu na Google Map byla romantická: Nádherná zátoka, zákruty řeky se proplétají mezi rýžovými poli, pastvinami a ostrůvky kokosových palem a rýžovými políčky. Kilometry pustých pláží a panenské prostředí bez osídlení. A na západě neprostupné lesy pohoří Sierra Madre, chránící zátoku a pobřeží před vlivy civilizace. Ve skutečnosti, ona zákruta řeky představovala 40 minut člunem k moři a 60 minut zpátky. Benzín na cestu tam, benzín na cestu spět, jídlo pro Filipínce co nás doprovázeli. Oblast je vhodná pro dobře vybavenou expedici. Ne pro osamělého cestovatele.

Barangay Didadungan je romantické místo. Pravda, koupání bylo možné, jen pokud jsme dosáhli nohama na dno, jinak by se příbojové vlny a proudy postaraly o náš odsun do Pacifiku. Telefonní signál zde není, stejně jako další infrastruktura obvyklá pro nás, zhýčkané Evropany. Ale peníze, ty jsou potřeba i tady. A docházejí. Což znamenalo přesunout se zpět do Planan, dostat peníze na Filipíny, a pak se přesunout do Cauayan, kde je možné peníze osobně vyzvednout. V Cauayan je banka, bankomat, i Western Union.

Cesta z Barangay Didadungan do Palananu je možná dvojím způsobem. Buď na člunu, pokud je klidné moře, nebo pěšky, případně buvolím spřežením. V obou případech to trvá několik hodin.  Absence mostů v oblasti brání jakékoliv jiné dopravě. Tuto etapu jsme zvládli bez potíží. Přesunuli jsme se do Palanan. Zde máme základnu.

Peníze

Možností, jak dostat peníze na Filipíny, je několik: Cestovní šeky jsou na Filipínách přijímány jen ve velkých městech, a to jen pokud jde o šeky American Expres denominovány v dolarech. Dále je možno si nechat poslat peníze prostřednictvím Western Union, tento způsob je velmi rozšířený, společnost má pobočky v každém větším městě. Převod přes Western Union je poněkud nákladný, což se projeví zvláště, pokud se jedná o větší částku.  V praxi se ukázala schůdná jen možnost jediná, totiž výběr z bankomatu. Ten má na Filipínách také svá specifika. Jak jsem si dříve ověřil, ne ze všech bankomatů se dá na naši kartu vybrat, a pokud ano, tak maximálně 10 tisíc peso, což je necelých 5 tisíc Kč. Navíc si místní banka strhává z každého výběru poplatek 200 peso (a ani naše domácí banky nezůstanou ve strhávání poplatků pozadu.) Filipínci mají, na rozdíl od turistů z České kotliny, výběr z bankomatu bez poplatků. Proto jsme se rozhodli, že Gina vyzvedne peníze ze svého účtu, které ji tam předem pošlou prostřednictvím internetového bankovnictví.

Posílání peněz z účtu na účet přes internetové bankovnictví je záležitost veskrze rutinní. Nicméně v oblasti, kde jsme pobývali, se i toto neobešlo bez problémů, a ne malých.

Internet

Internet je na Filipínách dostupný skoro všude. Dle mých zkušeností byly počítače v internetových kavárnách bez výjimky hodně zavirované, proto bez dodatečného zabezpečení je manipulace s penězi cestou k vyluxování účtu. Na potvrzovací SMS, která z ČR může dojít i z několikahodinových zpoždění, se nelze spolehnout, a proto je většina našich bankovních domů mimo hru. Svého času bývalá Ebanka zavedla osobní elektronický klíč, malou krabičku podobnou kalkulačce, který se dá použít k autorizaci i při komunikaci s bankou po telefonu. Jen díky této krabičce jsem s internetovým bankovnictvím na Filipínách dosud problémy neměl.

Ještě v Cauayan, než jsme jeli do Palananu, jsme byli ujištěni, že internet funguje. Zakoupili jsme si USB modul, prostřednictvím kterého společnost GLOBE, umožňuje internetovou komunikaci. Bohužel, ani při největší snaze se internetové spojení navázat nepodařilo. Tedy, spojení bylo navázáno, ale datový přenos byl pomalejší než v dobách telefonních modemů, jen v jednotkách bajtů za sekundu. Nepodařilo se načíst jedinou internetovou stránku, natož provést přes internet transakci.

Konkurenční operátor SMART nabízí, stejně jako GLOBE, internetovou komunikaci přes USB modul a sim kartu. Jelikož se jedná o předplacenou službu, nemohli jsme si jí koupit. Tak začalo pátrání po někom, kdo by mohl toto skvělé zařízení zapůjčit. V celé oblasti se našla jediná osoba, která má přístup na internet prostřednictvím SMART BRO, tak se onen předplacený program jmenuje. Oné osobě se říká Majora, což zní jako manželka soudruha majora, vojenská hodnost to však není. Majora je nejvyšší představitel oblasti. Museli jsme poprosit tu vůbec nejvýše postavenou osobu, která se v oblasti ze západu ohraničené pohořím Siera Madre, a z východu Tichým oceánem, vůbec vyskytuje!

Paní Majora byla velmi příjemná a vyšla nám vstříc. Vytáhla zaprášený notebook a snažila se ho uvést do provozu. Bohužel, síťový adapter nebylo možné žádným způsobem přimět k činnosti, a baterie notebooku byla již dávno vybitá. Můj adaptér se ukázal s jejím notebookem inkompatibilní. Nezbývalo, než si onu krabičku SMART BRO zapůjčit a pokusit se navázat spojení z mého stroje. Byli jsme ještě upozorněni, že spojení se nenaváže napoprvé, že je potřeba to zkoušet i několikrát.

Byla to pravda. Spojení se skutečně nenavázalo napoprvé. Ale ani napodruhé, napočtvrté, napodesáté. Spojení se nenavázalo vůbec, ať jsem dělal, co jsem dělal. Internet nebyl. Zbývalo využít pro převod peněz telefonu.

Telefon

S telefonováním oběma směry, jak na Filipíny, tak z Filipín, mám již bohaté zkušenosti. Spojení ne vždy funguje a zprávy SMS ne vždy dojdou. Proto mne vůbec nepřekvapilo, že dovolat do ČR nedařilo. Nicméně SMS odcházely bez problémů a kupodivu i včas, též příchozí hovory šlo přejímat. Naštěstí šlo telefonovat, pokud jsem použil sim kartu místního operátora. Cena hovoru do zahraničí odpovídá skutečnosti, že na Filipínách jsou jen dva „konkurenční“ operátoři. Na dlouhé hovory to není.

Volám své osobní bankovní poradkyni. Ví, že jsem na Filipínách. Dovolám se a ptám se, zda mi může zavolat zpět. Vyměňuji simkartu, a po chvíli můžu vysvětlit situaci. Potřebuji provést transakci, poslat peníze. Bohužel, interní předpisy banky to neumožňují. Je oprávněna jen pasivně nahlédnout na můj účet, nikoliv provádět transakce. Dostávám číslo zákaznické linky, na které mohu volat ze zahraničí.

Volám na zákaznickou linku, na speciální číslo pro hovory ze zahraničí. Nejprve si musím vyslechnout nesmyslné marketingové nabídky z hlasového automatu, (které poslouchám za nemalé peníze…), až poté jsem spojen s telefonním bankéřem. Autentizuji se, bankéř se přihlašuje na můj účet, provádíme transakci… Hovor je přerušen.

Volám znovu, a po chvíli se mi podaří navázat spojení. Při hlášce vyčkejte prosím, váš telefonní bankéř právě obsluhuje klienta, který se dovolal před vámi, mi už tečou nervy. Naštěstí to zvedne. Autentizuji se a provádím transakci. Vleče se to. Je mi jasné, že kredit nebude stačit. Ptám se, zda mi může zavolat zpětně, kdyby byl hovor přerušen. Diktuji telefonní číslo, na které má volat. Ještě stihnu říct, ať nevolá hned, ale až po 5 minutách, abych stihl vyměnit SIM v telefonu. Hovor je přerušen, už nemám kredit.

Po 10 minutách mi bankéř volá. Tentokrát to je bez marketingového balastu. Autentizuji se, provádíme transakci. Operátorka zjevně provádí zahraniční transakci poprvé. Formulář mám předpřipravený, i když nevidím obrazovku, pamatuji se, co se má kde napsat.  Snad je vše v pořádku. Autentizoval jsem transakci, vypadá to dobře.

Druhý den, posílám SMS své bankovní poradkyni, ať zkontroluje, zda transakce odešla. Dostávám kladnou odpověď. Peníze jsou na Filipínách, ještě se k nim dostat…

Doprava

Lidé na Filipínách moc necestují. Cestování je vnímáno jako drahý a neužitečný luxus. Filipínci cestují, jen když potřebují. Na Palananu cestují co nejméně.

Možnosti, jak se dostat z Palanan do Cauayan, jsou hned tři. Pěšky přes hory, to trvá 3 dny, pokud je člověk trénovaný, a pokud ho doprovází někdo z lidí kmene Agta, kteří znají cestu a umí najít způsob, jak se dostat přes řeku, pokud zaprší. Další možnost je kombinace lodi a autobusu, která trvá dva dny. Poslední možnost je letadlo Cesna společnosti Sky Pasada. To trvá zhruba 40 minut.  Jen sehnat lístky…

Peníze už opravdu docházely. Gina byla stále nervóznější. Nebylo jisté, kdy se podaří odletět. Do shánění lístků na letadlo se zapojila celá rodina, u které jsme bydleli (ostatně, už za jejich prostředky, naše došly…). A jelikož paní domácí také chtěla letět (měla v Cauayan nějaké vyřizování), tak se lístky nakonec sehnaly.

Uvědomil jsem si, že všechno bude přece jen dražší, než jsme plánovali, a že ty peníze, co jsem poslal na její účet, možná nebudou stačit. Tak jsme se rozhodli, že Gina vybere ještě i z mé karty nějakých 30 000 peso.

Jedna věc je sehnat lístky, a druhá věc je skutečně odletět. Letadélka létala jen za pěkného počasí, a několikadenní déšť stačil, aby v rezervaci lístků vznikl naprostý chaos. Naštěstí se podařilo, a obě ženy odjely. Gina úspěšně vybrala peníze ze svého účtu. Na mou kartu vybrala jen 10 tisíc peso. Další peníze již karta nevydala. Věděl jsem, co se asi stalo. Destinace výběru byla pro karetní oddělení banky natolik exotická, že kartu z bezpečnostních důvodů zablokovali. Podobně jako vloni, přestože jsem na tuto situaci předem upozorňoval, přestože jsem předem ještě v ČR informoval zákaznickou linku, znovu mi zablokovali kartu!

Dostávám zprávu, že Gina je na cestě zpět, že už sedí v letadle. Má radost byla předčasná. Po několika hodinách dostávám zprávu, že Gina nepoletí. Letadlo se ještě na startovní dráze porouchalo. Je třeba jej opravit.

Další den létalo jen jedno letadlo. Lístky sehnat, respektive zařídit, aby Gina letěla, se nezdařilo. Bylo třeba počkat na další den, až letadlo opraví.

Gina byla stále v Cauayan, tak jsem se pokusil odblokovat kartu. Opět volám na zákaznickou linku. Autentizuji se. Pokouším se vysvětlit situaci. Operátorka nechápe nic. Proč nemám kartu u sebe, proč k bankomatu letadlem…   Ještě stihnu říct, ať mi zavolá zpět. Bohužel však už nestihnu dodat, ať nevolá hned, ale až po pár minutách, než vyměním sim kartu v telefonu. Vyměnil jsem kartu. Vidím nepřijatý hovor…

Posílám SMS své bankovní poradkyni. Žádám o odblokování karty, a nevybíravě se vyjadřuji o telefonních operátorech.  Zabralo to. Další den už karta funguje. Gina vybírá peníze i z mé karty, a kupodivu tentýž den přilétá.

Cesta z barangay Didadungan, kde nám peníze začaly docházet, za účelem výběru peněz do Palanan, a pak do Cyuayan, to celé trvalo téměř 2 týdny. Náklady na výběr z bankomatu (to jest 2 cesty letadlem + 2 noci v levném hotelu) činily kolem 6000 Kč. Opět byly peníze na jídlo a benzín do člunu.