Existuje poněkud děsivé (protože neustále opakované) klišé o tom, že hladovému člověku lze pomoci ne tím, že mu dáte rybu, ale když ho naučíte ryby chytat udicí; kdyby v tom slovním spojení figuroval alkohol, láhev a destilační přístroj, bylo to alespoň zábavnější. Základní myšlenka je ovšem samozřejmě logická – a konec konců, kdo dává, obvykle rozhoduje o podobě daru, s čímž mají bezprostřední zkušenost všichni, kdo pod vánočním stromečkem nacházejí ponožky.
Značné vášně také vzbudilo vyplácení dávek přes sKartu.
Christopher Blattman z Columbia University ale nyní na základě výzkumu v severní Ugandě dospěl k tomu, že překvapivě účinná může být i přímá finanční pomoc, tj. hotovost. Na příjemcích samotných se pak nechá, jak přesně budou investovat do svého vzdělání a rozvoje vlastních podnikatelských aktivit (ve smyslu „živností“). Blattman byl pochopitelně původně skeptický a domníval se, že peníze v hotovosti budou rychle projedeny za spotřebu bez jakéhokoliv dopadu. Příjemci dotace s nimi však prý vesměs zacházeli zodpovědně. Data ukázala, že po 4 letech zvýšili svou ekonomickou aktivitu, obrat svých obchodů a zisk o řádově 50 % apod. Konkrétní čísla samozřejmě nejsou důležitá, když stejně přesně nevíme, jak se vše počítalo. („Štempl“ na čísla daly instituce Nathan Fiala of the German Institute for Economic Research a Sebastian Martinez of the Inter-American Development Bank.)
Program pod záštitou Světové banky byl navržen tak, aby asi po 20 letech nestability v této oblasti pomohl oživit ugandskou ekonomiku. Mladí lidé (16–35 let) zde mohli dostat částku asi 400 dolarů, pokud přejdou od zemědělství k vlastnímu podnikání. 400 dolarů přitom zhruba představovalo ekvivalent ročního příjmu.
Žadatelé o podporu museli předložit konkrétní projekt, popsat, jací další lidé na něm budou participovat apod. To působí dojmem, že jsme opět u té „udice namísto ryby“. Změnou však bylo, že peníze byly uvolněny najednou, nikdo nekontroloval, k čemu budou dále využity, nehrozilo se jejich vrácením. Nebylo třeba provádět žádné „zpětné vyúčtování využití grantu“. Samozřejmě pak zase vyvstává otázka, jak mohl Blattman přesně zjistit, jak lidé peníze využili. Rámcově byla nicméně metodika taková, že aby se srovnávalo srovnatelné, z žádostí byly vybrány ty životaschopné a ty pak následně náhodně rozděleny na dvě poloviny. Druhá polovina dotaci nedostala a skončila jako kontrolní skupina.
Jak to dopadlo?
Lidé se s pomocí dotací snažili získávat hlavně řemeslné dovednosti. Část peněz dali za „vyučení“ tesařině, krejčovině nebo zpracování kovů, a to jak u místních řemeslníků, tak i v oficiálnějších školách. Nejvíce prostředků ale šlo na nákup surovin a základního strojního vybavení; to, co zde prý scházelo, byl hlavně vstupní kapitál umožňující rozjezd podnikání (i když zde by se dalo namítnout, že v celkově chudé oblasti mohla být ještě větší překážkou místní poptávka).
Lidé, kteří získali „dotaci“, se vesměs stejně nestačí vlastním řemeslem uživit a dále pracují i jako zemědělci. Zde jsou ovšem asi podstatná místní specifika: při způsobu obdělávání půdy (a podnebí, struktury vlastnictví půdy i pěstovaných plodin…) tato aktivita ve skutečnosti nezabere moc času. Problém není v dřině od slunka do slunka, ale spíše v tom, jak využít produktivně zbylý čas.
Blatmann cituje ještě jiný výzkum z Ugandy, kde se ukázalo, že v rámci podpůrného projektu bylo mnohem efektivnější poskytnout lidem finanční částku a nechat je být, než po nich chtít procházet systémem kontroly humanitárních organizací (kdy se z vynaložených peněz podstatná část spotřebuje na samotnou proceduru a k příjemcům dorazí až zlomek).
Tolik závěry původního zdroje. Blatmann dodává, že dotace v hotovosti mají smysl tam, kde i přes ekonomickou zaostalost existuje stabilní politické prostředí, co ale chybí, je přístup k úvěrům.
Zhodnocení
Samozřejmě, že názory na celou záležitost se budou lišit podle toho, zda vůbec pokládáme podobné projekty za přínosné a zda humanitární pomoc a celá ta organizovaná mašinerie lidí posedlých činěním dobra nemá mnohdy spíše opačný účinek. Z druhé strany: Jakkoliv dotace nejsou tržní nástroj, je vlastně tržnější nechat příjemce s nimi nakládat s maximální volností? (I když v popsaném projektu Světové banky se nerozhazovaly peníze z vrtulníku, stále bylo třeba předložit nějaký rozumně vyhlížející podnikatelský záměr.) Problematičnost pomoci rozvojovým zemích výborně popisuje např. Matt Ridley ve své nedávno česky vyšlé knize Racionální optimista.
Dalším aspektem je role byrokracie a kontrolních mechanismů. Sice se tak brání zneužívání prostředků pro osobní obohacení, ale třeba jich to odčerpá ještě víc. Zde by k tomu asi měli co říct třeba vědci, kteří většinu času nebádají, ale píší žádosti o granty a zpětně své projekty vykazují. Rigidní kontrola je tedy asi vhodná „jak kdy a jak kde“, což je závěr sice možná neideologický, ale také bezobsažný.
Otázkou pak pochopitelně je i to, zda popsaný projekt má nějaký vztah k situaci u nás. Existuje zde cílení dotací či sociálních dávek a jejich podmiňováním určitým účelem (zateplování, S-karta apod.). Faktem je, že v Ugandě se prostředky neposkytovaly plošně, dostali je jen ti, kdo dokázali projít určitým sítem – a tedy i ti, řekněme, zodpovědnější…
Objektivní závěr z toho všeho nejspíš žádný neplyne, ostatně jde o věci, které každý vidí jinak. Alespoň ale víme, že ani klišé o rybě a udici není nezpochybnitelné.
ČLÁNKY DO MAILU