Detektivní příběhy ze světa financí: banky dobře uměly profitovat ze zločinu

Život ve finančním sektoru rozhodně není nudný a jednotvárný – naopak je velmi zajímavý a někdy také dosti dobrodružný nebo riskantní. A v některých případech si jej lze dokonce představit jako detektivní nebo špionážní román. Toto svoje tvrzení chci nyní ilustrovat na několika skutečných příbězích.

Švédsko a krach jeho centrální banky

Za zemi s nejstarší centrální bankou na světě je oprávněně považováno Švédsko. Již v roce 1656 vznikla na základě rozhodnutí švédského krále Karla X. Gustava tzv. Stockholm Banco (neboli Palmsturcha Banken). Jakkoliv se jednalo o soukromou banku, v jejímž čele stál Johann Palmsturch, měl král rozhodující vliv např. na jmenování jejích vedoucích úředníků. Tato banka plnila významné úkoly především ve finanční, resp. měnové politice země (emitovala papírové bankovky, nejstarší v Evropě) nebo v podpoře rozvoje švédské ekonomiky (bojovala např. proti lichvě poskytováním výhodných úvěrů).

Hospodaření této banky nebylo ovšem úspěšné. Problém spočíval v tom, že emitovala příliš mnoho nekrytých bankovek, které používala na poskytování úvěrů, z nichž mnoho bylo nekvalitních. To byl hlavní důvod, proč Stockholm Banco již v roce 1668 zkrachovala. Johann Palmsturch byl dokonce odsouzen za korupci.

Nástupkyní této neúspěšné banky se stala Ricket Standers Bank, ze které se postupně vyvinula Sveriges Riksbank, neboli současná centrální banka Švédského království.

Německá banka profitovala z majetku obětí nacismu

Německá centrální banka (tehdy nazvaná Deutsche Reichsbank) byla v době 2. světové války spojena s hrůznými krvavými zločiny. Profitovala totiž z majetku obětí nacistického režimu, např. z jejich šperků z drahých kovů nebo dokonce ze zlatých zubů lidí, zavražděných v koncentračních táborech.

Úplatky v centrální bance Austrálie

Také centrální banky či jejich úředníky je možné spojovat s úplatky. Jako konkrétní příklad mohu uvést úplatky, kterými centrální banka Austrálie v roce 2007 motivovala vysoce postavené úředníky z jiných zemí regionu (Malajsie, Indonésie nebo Vietnamu), aby Austrálie získala lukrativní zakázku na tisk bankovek těchto států.

Padělání peněz prováděné „s požehnáním“ nebo na přímý popud státu

Jak jistě víte, jedním ze základních úkolů centrálních bank je tisk a emise bankovek a mincí. S tím souvisí i to, že každý stát se od nepaměti brání padělání svojí měny. Samozřejmě se vždy najdou padělatelé peněz, a to nejenom soukromí, ale kupodivu také ti, kteří pracují se souhlasem, nebo dokonce na přímý pokyn představitelů svého státu. Smyslem této činnosti je rozvrátit měnu svého protivníka, resp. nepřítele.

S několika takovýmito případy vás chci nyní seznámit. Pokud je mi známo, nejstarším příkladem státního padělatelství platných peněz byly britské padělky francouzské měny (tzv. asignátů), jejichž prostřednictvím chtěl zničit Francouzskou republiku.

Jako příklad dalšího státního padělatele mohu uvést francouzského císaře Napoleona Bonaparte. Když v roce 1806 obsadila jeho vojska Vídeň, nechal okopírovat tiskařské desky rakouské měny a ponechal si rovněž originály těchto desek a potom nechal v Paříži i v Itálii tisknout velmi kvalitní padělky těchto peněz. Zároveň přikázal falšovat také ruské a anglické bankovky.

Po první světové válce se maďarští padělatelé zaměřili na padělání československých korun a francouzských franků. Jednalo se o jakousi odvetu za to, že se Slovensko odtrhlo od Uherska a stalo se součástí Československa. Francie pak byla vítězem války, která to umožnila. Jednalo se o dvě velké padělatelské akce, které proběhly v letech 1919 a 1925, kdy padělatelům byla dána k dispozici také tiskárna maďarských bankovek. V této souvislosti se můžeme setkat se jménem profesora Meszaroše a Ludvíka Windischgrätze (jednalo se o vnuka pana Windischgrätze, který potlačil červnové bouře v Praze v roce 1848).

Výsledkem těchto padělatelských akcí bylo uzavření Mezinárodní úmluvy pro potírání penězokazectví, která byla podepsána v dubnu 1929 v nizozemském Haagu. Mezi jejími zakládajícími členy bylo samozřejmě Československo a Francie, ale překvapivě také Madarsko (snad se v jeho představitelích hnulo svědomí).

Nejdůležitějším přínosem této úmluvy bylo jeho přiřazení do sféry kriminálních deliktů, což vyloučilo přisouzení politické motivace jednání pachatelů této trestné činnosti. Penězokazci tím mimo jiné ztratili právo politického azylu, které jim dříve bylo běžně poskytováno.

Dále se její signatáři zavázali trestně stíhat všechny padělatele zákonných peněz bez ohledu na jejich státní příslušnost, místo, kde byly peníze padělány a trestněprávní ochranu se signatáři zavázali nadále poskytovat také měnám jiných států, kteří nebyli signatáři této úmluvy. V právu se o souhrnu těchto zásad hovoří jako o zásadách univerzality a ochrany.

Jiným důsledkem penězokazeckých afér dvacátých let 20. století bylo založení Mezinárodní kriminálně policejní komise, původně pro potírání penězokazectví, později s působností rozšířenou na další oblasti zločinu, která je dnes známá jako Interpol.

Jako další příklad „státního padělání“ musím v každém případě uvést německé nacisty, kteří nechali v průběhu 2. světové války padělat zejména bankovky britských liber (tiskli je vězni v koncentračním táboře Sachsenhausen severně od Berlína).