Občanský zákoník oproti předešlé právní úpravě (zrušenému občanskému zákoníku) s účinností od 1. ledna 2014 rozšířil okruh případů, ve kterých mají právo na odškodnění tzv. sekundární (česky: druhotné) oběti, o kategorii zvlášť závažného ublížení na zdraví.
Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní je škůdce, tedy pachatel trestného činu, viník dopravní nehody, povinen odškodnit duševní útrapy manželovi, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou, která plně vyvažuje jejich utrpení (ust. § 2959 občanského zákoníku). V případě zaviněné dopravní nehody může náhradu poskytnout pojišťovna, u níž má viník sjednáno pojištění z odpovědnosti provozu vozidla čili tzv. povinné ručení apod. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Proč jsou odškodňováni i rodinní příslušníci poškozeného
Vychází se z předpokladu, že významný zásah do zdraví samotného poškozeného může ve svém důsledku podstatným způsobem zasáhnout i do rodinného života jeho nejbližšího okolí a tím vést též ke vzniku nemajetkové újmy u těchto osob. Zákonem použité slovní spojení „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ není v právním předpise blíže definováno, jedná se proto tzv. o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, jejíž podmínky musí soud posoudit v každém jednotlivém případě, kdy projednává spor o odškodnění, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.
Soudní výklad je ustálen v tom, že východiskem při výkladu výše uvedeného paragrafu je zejména závažnost následků primární oběti. Podřadit sem lze zpravidla ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména komatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tj. následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity.
Jedná se pak o duševní útrapy, jako jsou smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach, spojené s vědomím, že tato osoba (primární poškozený) byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Nikoliv smrtelná újma musí být svou závažností zásadně srovnatelná s usmrcením blízké osoby.
I když blízkého se zlomenou nohou litujete, nemáte ještě nárok na odškodnění za spoluutrpení
Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít dále i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.
V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou.
Nárok na odškodnění nezakládají jen zranění připomínající smrt, jako třeba vegetativní stavy
Ve sporu o takové odškodnění sekundárních obětí, kterou řešil český Nejvyšší soud pod spis. zn. 25 Cdo 3539/2022, namítala žalovaná pojišťovna (viníka nehody), že zvlášť závažnou újmou na zdraví ve smyslu ust. § 2959 o. z. se rozumí pouze stavy odpovídající svojí závažností úmrtí osoby, že takový stav představuje jen jednu z množin případů, na které předmětné ustanovení občanského zákoníku dopadá.
Pod zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení však lze zařadit vedle trvalých stavů s omezenou či zcela ztracenou schopností sebeobsluhy primárního poškozeného rovněž i případy, kdy ho jeho velmi těžké zranění výrazně zatíží po delší dobu nepříznivým zdravotním stavem natolik, že to bude mít citelný dopad do osobnostní sféry sekundárních obětí (blízkých osob) a že jejich duševní útrapy budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že trvalé následky zranění nebudou patřit k těm úplně nejtěžším.
Ačkoliv je základním kritériem závažnost újmy na zdraví primárního poškozeného, nelze odhlédnout ani od újmy, která vzniká sekundárním poškozeným, neboť účelem úpravy obsažené tomto paragrafu je odčinění neoprávněného zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů mezi primární a sekundární obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka. Nejvyšší soud to už dříve vyložil v jiných rozsudcích, a to 25 Cdo 1887/2021 ze dne 17. 2. 2022 a 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. 9. 2018.
Míra poranění v posuzovaném případě
Nejvyšší soud v případě projednávání prvního zmíněného rozsudku (25 Cdo 3539/2022) zjistil, že velmi poraněná žena utrpěla zranění spočívající především v kompresní zlomenině těla dvanáctého hrudního a prvního bederního obratle a roztříštěné zlomenině druhého a čtvrtého bederního obratle, což si vyžádalo několik po sobě jdoucích operací a rozsáhlou a časově náročnou rehabilitaci.
Stav po fraktuře čtyř obratlů lze nepochybně označit za velmi těžké zranění páteře, které po dlouhou dobu zasáhlo do rodinných poměrů všech žalobců. Žena až na výjimky strávila dobu více než dva a čtvrt roku v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, tedy odloučena od členů rodiny, a i po ukončení léčení má celou řadu trvalých omezení, která sice již nemají povahu ztráty sebeobsluhy, avšak významně mění dosavadní způsob rodinného soužití.
Zejména u nezletilých dětí není důvodu pochybovat, že takováto ztráta denního osobního kontaktu s matkou po dobu léčení a podstatná trvalá změna matčina zapojení do dalších rodinných aktivit zejména v oblasti sportu a volného času představuje citelný zásah do jejich práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů,
zhodnotil Nejvyšší soud.
Proč rodina uspěla s požadavkem na odškodnění
Odvíjí-li se náhrada garantovaná ust. § 2959 o. z. především právě od zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů, pak popsané poranění páteře spojené s více než dvouletou prakticky nepřetržitou absencí poškozené doma následovanou dalšími trvalými omezeními, pak je správná kvalifikace jako zvlášť závažné ublížení na zdraví zakládající jejím rodinným příslušníkům nárok na peněžitou náhradu.
V důsledku dlouhodobého odloučení poškozené od členů rodiny bylo citelně zasaženo do rodinného života jejích nejbližších příbuzných, kteří s ní sdíleli domácnost a kteří se tomuto stavu museli přizpůsobit, a to jistě nad rámec toho, co lze označit za běžnou rodinnou solidaritu, na kterou poukazovala žalovaná pojišťovna. Tento zásah má navíc trvalý charakter, když řadu dosud běžně vykonávaných aktivit už primární poškozená nebude schopná provozovat vůbec nebo jen v podstatně zúženém rozsahu, čímž je společný život celé rodiny též ztížen.
Nejvyšší soud tedy přijal hodnocení nižšího soudu, že zranění primární poškozené právě v důsledku svých delší dobu trvajících následků zároveň představovalo citelný zásah do osobnostní sféry žalobců.
Rozmohl se nám tu takový nešvar: Mrtví a zranění mají větší cenu než živí a zdraví
S hodnocením Nejvyššího soudu v daném případě se ztotožňuji, jde o moudré rozhodnutí ve věci oprávněných požadavků, přesto si neodpustím kritickou poznámku k problematice obecně. Nemusí jít hned o tak křiklavý případ, kdy chce v kauze, kterou aktuálně Nejvyšší soud řeší (ale nebudu ji zde uvádět, jen ji obecně zmiňuji), rodina odškodnění za smrt narkomanky od člověka, který jen z nedbalosti zavinil její smrt (došlo ke zneužití jím jako pacienta užívaných léčiv). Téměř se o její problémy nezajímali, nepomáhali jí, nepodporovali ji třeba v odvykací léčbě, ale peníze za její smrt by chtěli.
Někomu jde jen o peníze
Jsou jiné případy, kdy se soudy nedokážou postavit nehorázným požadavkům příbuzných, kteří prostě chtějí z nešťastné události jen vytřískat peníze. Asi i soudci si říkají, že pojišťovny mají peněz dost. Možná mají, jejich rozpočet to unese, ale mělo by jít i o mravní principy.
Nebo další podobný případ, pochopím, že za chybu nemocnice, která vyústila ve smrt jen několik hodin žijícího miminka (i když to nebylo skutkově i z hlediska zavinění zcela jednoznačné), musela být patřičně vysokou částkou odškodněna matka a otec, ale nesouhlasím s milionovými požadavky dalších příbuzných (opět nebudeme případ blíže specifikovat). Vždyť nejspíš to miminko ani v životě neviděli, možná se na něj opravdu těšili, ale nikdy ho nezažili, nikdy ho neviděli ani se smát, ani plakat. Jejich újma proto nemohla být tak velká, aby byla vyčíslena požadovanými částkami. A že se přihlásilo hodně příbuzných o nemalé peníze.
Přijde mi, nechť čtenář laskavě omluví drsnou upřímnost autora článku (proto není třeba diplomatem, ale právníkem), že v některých případech se prostě lidi z utrpení a bolesti bližního, ačkoliv ve skutečnosti na nich účastni nejsou, snaží jen těžit, doslova vytřískat peníze, které by za celý život ani nedokázali vydělat, natož dokonce naspořit.
Opravdu si nemyslím, že si širší rodina má za smrt nebo zranění bližního postavit či koupit dům. Ale jsou tu samozřejmě mnohé důvodné případy nároku na odškodnění spolutrpících obětí, protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Snad jsme jim trochu osvětlili, na jaké odškodnění, které může zmírnit jejich smutek, mají nárok.
