Hlavní navigace

Bankovní zajímavosti: Zlato v bankách nenese žádné výnosy

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Kde vznikly nejstarší papírové peníze a za co dostal obchodní bankéř Nobelovu cenu? Věděli jste, že více než 1500 let bylo základním měnových kovem stříbro? Zlaté a měděné mince plnily pouze doplňující úlohu. Zajímavosti z bankovního světa.

Doba čtení: 4 minuty

Odkud jsou nejstarší papírové peníze?

V polovině 17. století se švédská ekonomika potýkala s vážnými problémy. Jako nejdůležitější platební prostředky v zemi byly tehdy používány měděné peníze. Z důvodu snížení hodnoty švédské měny však dokonce došlo k tomu, že hodnota mincovního kovu (tedy mědi) byla vyšší než nominální hodnota mincí, a proto měděné peníze mizely z oběhu.

Vyvstala proto urgentní potřeba vytvořit alternativní metody placení – a již v roce 1652 jednu doporučil Johann Palmsturch, Nizozemec narozený v Rize. Švédská vláda mu totiž udělila povolení k založení první švédské banky, která byla nazvaná Stockholm Banco (někdy byla také označovaná jako Palmsturcha Banken). Jakkoli se jednalo o soukromou banku, dne 16. června 1661 emitovala svoje první papírové úvěrové peníze (tzv. kreditivsedler), jejichž hodnota zcela závisela na úrovni důvěry veřejnosti v emitující banku.

Uvedené švédské peníze je proto nutné považovat za první papírové peníze, používané v Evropě. O něco dříve italskými bankami vydávané certifikáty sice již nesly některé rysy bankovek, ovšem bankovky Stockholm Banco se od nich odlišovaly v několika velmi důležitých ohledech. Konkrétně se jednalo o následující oblasti:

  • nebyly emitovány proti vložení hotovosti do banky,
  • jejich hodnoty byly emitovány v „zaokrouhlených“ hodnotách, které byly na bankovkách vytištěny,
  • nebyly vydávány určité konkrétní osobě, ale byly platné v rukách kteréhokoli jejich držitele bez nutnosti jejich žirování (tj. bez nutnosti písemných převodů těchto papírových peněz),
  • nepřinášely svým držitelům žádný úrok.

Pro pořádek je na tomto místě nutné konstatovat, že nejstarší papírové peníze na celém světě vznikly v Číně již v desátém století.

Zlato jako základní měnový kov

Po více než 1500 let bylo základním měnových kovem stříbro, zlaté a měděné mince plnily pouze doplňující úlohu. Teprve v roce 1816 bylo zlato ve Velké Británii zákonem ustanoveno jako jediná míra hodnot. Pro placení částek vyšších než 2 libry byly legálním platidlem zlaté mince. V návaznosti na to bylo v roce 1817 započato s ražbou zlatých mincí zvaných sovereign. Tento platební systém se nazývá zlatý monometalismus.

Pro pořádek musím uvést, že ve stejné době existoval rovněž

  • stříbrný monometalismus, využívaný např. ve Švýcarsku, kdy základní roli hrálo stříbro,
  • bimetalismus, využívaný např. ve Francii, kdy jako „základ měny“ sloužilo současně zlato i stříbro. Zlaté i stříbrné mince byly ze zákona rovnocenné. Tento ideální stav ovšem nikdy netrval dlouho, protože poměr ceny zlata a stříbra nikdy nebyl stálý a v závislosti na něm se také měnily hodnotové vztahy obou druhů mincí.

Teprve do roku 1870 přešly veškeré průmyslové země ke zlatému standardu, tj. vznikl tzv. mezinárodní zlatý standard. Jeho udržování však bylo ekonomicky neúnosné, a proto role zlata v měnové oblasti je dnes prakticky nevýznamná.

Většina centrálních bank sice drží zlato, ale jeho objem v jejich bilancích klesá (např. centrální banka Kanady dnes nedrží žádné zlato). Za zmínku možná stojí také skutečnost, že zlato je v bilanci každé centrální banky účtováno v aktivech, tj. jako využití zdrojů banky, které ale nenese žádný výnos.

Centrální banka Švédska vyplácí Nobelovu cenu

Jakkoli se Vám to bude zdát nepravděpodobné, tak také činnost centrální banky Švédska má velmi úzkou souvislost s udělováním Nobelových cen. V roce 1968 totiž Sveriges Riksbank (neboli centrální banka Švédského království) vyhlásila Nobelovu cenu za ekonomii – Alfred Nobel si totiž nepřál, aby jeho cenu dostávali pouzí účetní.

Peněžní odměna laureátovi Nobelovy ceny za ekonomii není vyplácena přímo z Nobelova fondu, ale v naprosto stejné výši ji vyplácí právě Sveriges Riksbank.

Obchodní bankéř získal Nobelovu cenu

V roce 2006 získal Muhamand Junus, vlastník bangladéšské obchodní banky Geameen, Nobelovu cenu. Ovšem nikoli za ekonomii, ale překvapivě za mír, a to za svoje úsilí o ekonomický a sociální rozvoj země s použitím inovativních ekonomických programů.

Jeho obchodní koncept byl postaven na do té doby nevídané důvěře mezi obchodní bankou a jejím klientem, nejčastěji chudým vesničanem, který dostane tzv. mikroúvěr. Ekonomicky byla návratnost poskytnutých úvěrů pojištěna tím, že úvěrující obchodní banka požadovala, aby se její dlužníci spojovali do společenství, které ručí hromadně za splacení poskytnutého bankovního úvěru.

Klient si obvykle vypůjčil malou částku (např. v hodnotě 35 amerických dolarů), za kterou si zakoupil krávu nebo tkalcovský stav nebo si pronajal rýžové pole. Jakmile potom dosáhl zisku a splatil alespoň část dluhu, mohl si vypůjčit další finanční prostředky na rozvoj svojí živnosti.

diners_2.3.

Takovéto mikroúvěry mohly být poskytovány na stejném principu rovněž i žebrákům. Na základě zkušeností s poskytováním takovýchto mikroúvěrů mohl Muhamand Junus sdělit, že ženy měly lepší platební morálku při splácení úvěrů než muži.

Pomocí mikroúvěrů je tedy možné bojovat proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Zajímavé je, že i takto pojaté poskytování bankovních úvěrů může být ziskové. V současnosti se takto pojatého obchodního modelu chápou rovněž některé evropské obchodní banky, resp. jejich dceřiné (nebo dokonce „vnuččí“) instituce.

Našli jste v článku chybu?