Soudy mají 1 rok na to, aby rozhodly o případném prodloužení omezení svéprávnosti. O automatickém navrácení svéprávnosti, pokud se prodloužení svéprávnosti ve lhůtě nestihne, a právu znovu nakládat se svým majetkem tak mohou rozhodovat dny. Jinak to vidí omezený člověk, jinak ti, kdo jeho majetek spravují. Od kdy se lhůta 1 roku počítá?
Podívejme se na problematiku omezení, resp. omezování svéprávnosti, tedy způsobilosti k právním úkonům, která se v současnosti provádí jen na dobu určitou. Něco takového se vůbec nemusí týkat jen osob mentálně postižených nebo trvale vážně duševně nemocných lidí, ale třeba i někoho jen dočasně stiženého vážnou duševní poruchou, případně někoho, kdo je velmi závislý na alkoholu a omamných látkách či trpí jinou závislostí (typicky např. gamblerstvím).
Omezení svéprávnosti má být vždy v zájmu toho, koho svéprávnost je omezována, ovšem někdy mohou mít na omezení svéprávnosti zájem i jiné, třetí osoby, pro které je důležité, aby omezená osoba nemohla nakládat se svým majetkem.
Jaká jsou tedy pravidla pro omezování svéprávnosti a její prodlužování?
Co přinesl nový občanský zákoník od 1. ledna 2014
Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 obsažené v novém občanském zákoníku (o. z.) má každý člověk již od okamžiku narození právní osobnost, tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (ust. § 15 odst 1, ust. § 23 o. z.), zatímco plně svéprávným, tj. způsobilým nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, se člověk stává až nabytím zletilosti, tj. dovršením osmnáctého roku věku (ust. § 15 odst. 2, ust. § 30 odst. 1 o. z.).
Kdy lze získat plnou svéprávnost čili způsobilost k právním úkonům před 18. rokem věku?
Dříve než před 18. narozeninami může člověk nabýt plné svéprávnosti jen uzavřením manželství nebo přiznáním svéprávnosti podle ust. § 37 o. z. Takto může být přiznána plná způsobilost k právním úkonům 16letému člověku.
Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku 16 let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.
Postup může být z hlediska návrhu i opačný. Nezletilému může být přiznána svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí. Tohoto postupu může využít třeba mladý nezletilý člověk, který chce podnikat, což jinak vzhledem ke svému věku nemůže.
S výjimkou těchto dvou případů (získání plné svéprávnosti prostřednictvím uzavření manželství nebo jejím přiznáním soudem) tedy dochází k nabytí plné svéprávnosti přímo ze zákona, dosažením obecně stanovené věkové hranice 18 let.
Platí přitom tato pravidla:
- Omezení svéprávnosti čili způsobilosti k právním úkonům jen rozhodnutím soudu. K omezení svéprávnosti naopak může dojít jen pravomocným soudním rozhodnutím, vydaným za podmínek uvedených v ust. § 55 a násl. o. z. a jen na určitou dobu.
- Omezení svéprávnosti má být vždy ku prospěchu omezovaného člověka. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
- Omezení jen na dobu určitou 3 let, není-li prognóza zlepšení duševního zdraví, pak na 5 let. Podle ust. § 59 odst. 1 o. z. soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na 3 roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle však na pět let.
Roční lhůta na prodloužení omezení svéprávnosti
Právní účinky omezení zanikají uplynutím doby. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však 1 rok. Ust. § 59 o. z. je odrazem koncepce, resp. konstrukce, podle níž omezení svéprávnosti může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud existují důvody, které vedly k omezení svéprávnosti.
Tomuto imperativu odpovídá i časové omezení účinnosti rozhodnutí omezujícího svéprávnost dobou maximálně 3, případně 5 let. Doba omezení svéprávnosti přitom běží od právní moci rozhodnutí, jímž k omezení svéprávnosti došlo. S jejím uplynutím dochází k obnově svéprávnosti v plném rozsahu, ledaže je v této době zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti dotčeného člověka. Je-li takové řízení včas zahájeno, právní účinky původního rozhodnutí zůstávají ještě po dobu jednoho roku zachovány.
Když je navrhnuto prodloužení omezení svéprávnosti v době jejího omezení, přičítá se další rok omezení
Doba, o niž bylo omezení svéprávnosti prodlouženo, pak nahrazuje původně určenou, maximálně 3letou (5letou) dobu. Jak o omezení svéprávnosti, tak o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhoduje soud vždy rozsudkem (ust. § 40 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 24 Cdo 2160/2023 ze dne 12. prosince 2023 řeší výklad zmíněného ust. § 59 odst. 2 o. z. z hlediska určení počátku a nejzazšího konce doby, do níž musí být soudem (novým rozhodnutím) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzovaného člověka tak, aby mezitím nezanikly právní účinky původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti. Nejvyšší soud odmítl názor, že od zahájení tohoto řízení „je zapotřebí počítat 1 rok“, v rámci něhož je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku.
Není-li včas rozhodnuto o prodloužení nesvéprávnosti, získává omezená osoba znovu plnou svéprávnost
Jakmile uplyne v soudním rozsudku vymezená doba (nejdéle 3, případně 5 let), na kterou byla svéprávnost omezena, právní účinky omezení zanikají a dotčená osoba se stává opět plně svéprávnou. Je-li však v rámci této vymezené doby zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, zákon předpokládá, že právní účinky původního rozsudku nepominou, ale budou dále trvat až do nového rozhodnutí, nejdéle však 1 rok. Jenže od kdy se tato jednoroční lhůta počítá?
Od kdy počítat lhůtu prodloužení nesvéprávnosti? Roli při prodloužení omezení, nebo naopak získání svéprávnosti mohou hrát dny
Zde ovšem soudní praxe ani odborná právnická literatura není jednotná ve výkladu, od jakého okamžiku je třeba počítat zmíněnou dobu 1 roku, zda ji odvíjet již od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, nebo až od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně 3, případně 5 let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.
Nejvyšší soud k tomu říká, že je třeba si především uvědomit, že podstatou institutu omezení svéprávnosti je v první řadě ochrana práv a oprávněných zájmů dotčeného člověka, kterému by jinak hrozila závažná újma a jehož situaci nelze řešit jinými, méně omezujícími prostředky.
Nejvyšší soud ČR ve výše uvedeném rozsudku hodnotí, že účelem a smyslem dikce ust. § 59 odst. 2 věty druhé o. z. se jednoznačně jeví dosažení kontinuity stavu ochraňujícího osobu omezenou ve svéprávnosti tak, aby se předčasně (z důvodu zániku právních účinků původního rozsudku) neocitla bez adekvátní ochrany, ačkoli tuto ochranu ve formě omezení svéprávnosti nadále z důvodu svého trvajícího nepříznivého duševního stavu potřebuje.
Extrémní příklad, kterým Nejvyšší soud podpořil svůj výklad
Výklad, který odvíjí dobu 1 roku již od zahájení řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, z procesního hlediska klade na soudy přísnější nároky ohledně doby, do kdy musí o prodloužení doby omezení svéprávnosti rozhodnout, a zároveň opomíjí, že v krajním případě (kdyby soud zahájil řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti více než rok před uplynutím původně vymezené doby) by mohla nastat situace, že by doba jednoho roku skončila ještě předtím, než by uplynula původně vymezená doba.
Jak a od kdy počítat lhůtu pro rozhodnutí o dalším omezení svéprávnosti
Dobu 1 roku, v jejímž rámci je soud povinen rozhodnout o prodloužení doby omezení svéprávnosti tak, aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku, je třeba odvíjet (až) od následujícího dne po uplynutí vymezené doby maximálně 3, případně 5 let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena.
Je-li včas zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti, musí být – aby mezitím nepominuly právní účinky původního rozsudku o omezení svéprávnosti – ve lhůtě 1 roku (počítané od následujícího dne po uplynutí doby 3, případně 5 let, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena) rozhodnuto o prodloužení doby omezení svéprávnosti pravomocným rozsudkem. Jinak právní účinky původního rozsudku pominou nejpozději do 1 roku po uplynutí vymezené doby, na kterou byla svéprávnost dotčené osoby podle původního rozsudku omezena, a tato osoba se stane opět plně svéprávnou.
Případný rozsudek o prodloužení doby omezení svéprávnosti, který nabude právní moci až po uplynutí této doby, již nemůže do svéprávnosti této osoby jakkoli zasáhnout a nemá vůči ní žádné právní účinky. Bude-li však zde i nadále potřeba svéprávnost dotčené osoby v určitém rozsahu omezit, musí tak soud učinit v novém řízení, novým rozsudkem, kterým (nově) rozhodne o omezení svéprávnosti, vymezí rozsah tohoto omezení a stanoví dobu, po kterou účinky omezení trvají (ust. § 40 odst. 2 z. ř. s.).
