Převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit mírnějším a méně omezujícím opatřením. (§ 104 odst. 1 věty první OZ)
Kdy lze člověka donutit k hospitalizaci
Pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže
a) mu 1. bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo ochranné léčení formou lůžkové péče, 2. je nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví, 3. je podle trestního řádu nebo zákona o zvláštních řízeních soudních nařízeno vyšetření zdravotního stavu,
b) ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak, nebo
c) jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas. (§ 38 odst. 1 tzv. zdravotního zákona)
Soud musí rozhodnout do 7 dnů o zákonnosti hospitalizace, jenže tím řízení nemusí skončit
Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí poskytovatel zdravotních služeb do 24 hodin soudu; to platí i v případě, je-li člověk v takovém zařízení zadržen. Soud o učiněném opatření rozhodne do sedmi dnů. Může se tak stát, že někdo skončí typicky na psychiatrii, ale třeba i v jiném zdravotnickém zařízení, třeba zařízení pro léčení nebo izolaci infekčně nemocných, neoprávněně, protiprávně. (§ 105 odst. 2 OZ)
Rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo.
Zákon pravidla pro odškodnění neurčuje, musí je vyložit soudy
Občanský zákoník nestanoví žádné pravidlo, jak stanovit výši náhrady, která osobě, jež byla nezákonně převzata do ústavní péče, náleží proti provozovateli zdravotnického zařízení či poskytovateli zdravotních služeb.
Uplatní se jen zcela obecný požadavek na přiměřenost náhrady (§ 2951 odst. 2 OZ), jejíž výše může být modifikována (zvyšována) při splnění podmínek (příkladmo vyjmenovaných v § 2957 OZ). Soudy však musely řešit případ žaloby na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné převzetí do zdravotního ústavu.
Vazba není totéž co nucené umístění do zdravotnického zařízení
Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 25 Cdo 3402/2019, ze dne 15. 7. 2021) zhodnotil, že odvolací soud v zásadě správně odmítl srovnání povahy uplatněného nároku s nárokem na náhradu újmy za omezení osobní svobody výkonem vazby či trestu odnětí svobody v případě odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci (podle zákona č. 82/1998 Sb.).
O výši odškodnění v těchto případech jsme vás informovali v článku 500 až 1500 Kč za každý den ve vazbě. Tak vypadá odškodnění
Naopak soud prvního stupně chtěl využít dosti bohaté judikatorní zkušenosti z této relativně příbuzné sféry. Nejvyšší soud ČR proto podal návod, jak uvedené situace řešit.
Držení ve zdravotnickém zařízení obvykle není tak dlouhé jako vazba v trestním řízení, ale…
Zásah do práva na osobní svobodu ve specifických případech osob, u nichž vzhledem k problematickému duševnímu stavu zpravidla vyvstává potřeba podrobit je lékařské psychiatrické péči (to se dosti často odbývá při nedostatečném uvědomění si vlastního stavu, či dokonce při odmítavém postoji pacienta), je třeba zařadit do určité hierarchie hodnot, od jejichž dotčení se náhrada nemajetkové újmy odvíjí.
I když nejde o nároky proti státu, lze využít zkušeností v této oblasti. Použití pravidla pro stanovení denní částky násobené počtem dní pobytu po nezákonném převzetí pacienta do ústavu, jak je využívá soudní praxe u vazby či výkonu trestu, však není zcela přiléhavé, neboť na rozdíl od trestněprávních důvodů omezení osobní svobody, které může být poměrně dlouhodobé, trvá medicínsky odůvodněné omezení osobní svobody zpravidla jen několik dní, jsou-li dodržena pravidla soudního přezkumu.
Obvykle tedy půjde o zásah pouze několikadenní (do sedmi dnů, pokud tak rozhodne soud prvního stupně), tedy svým způsobem jednorázový. Ani případ, kdy ve stanovené lhůtě učiní závěr o nezákonnosti převzetí až odvolací soud, není natolik dlouhodobý, aby mělo význam zakládat systém výše náhrad na denních sazbách.
Východiskem je dvojnásobek průměrné mzdy
Pro stanovení náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou pacientovi jeho nezákonným převzetím do zařízení poskytujícího zdravotní péči je nejpřijatelnější využít jako základní východisko (tzv. „odrazový můstek“) jednorázovou částku odpovídající dvojnásobku hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž újma nastala, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku.
Soud, který o odškodnění rozhoduje, ovšem musí k výsledné výši náhrady dospět úpravou výchozí částky s přihlédnutím k řadě okolností, mezi nimiž může být např. délka omezení osobní svobody či opakování zásahu.
U výjimečných okolností případu zahrnujících úmyslné protiprávní jednání dává zákon v § 2957 OZ jednoznačný pokyn ke zvýšení náhrady, o nějž lze úvahu soudu spolehlivě opřít, zejména proto, že výčet v něm uvedených okolností je demonstrativní.
Když nejde o něčí schválnost nebo pomstu, ale jen třeba špatnou diagnózu
Na druhé straně stojí případy spíše sporné, kdy poskytovatel zdravotní péče nesleduje žádný zavrženíhodný cíl, nýbrž skutečně zájem na ochraně zdraví či jiných hodnot, avšak učiní nesprávný závěr.
Důvody opět mohou být rozličné – od hrubé nedbalosti či nerespektování zákonných požadavků přes prostou chybu v úsudku až po situaci, kdy vzhledem k údajům, kterými disponoval, neměl rozhodující subjekt možnost dobrat se správného výsledku (přesto jej podle přísné zákonné úpravy tíží povinnost k náhradě).
Začasté to totiž není jen aktuální a medicínsky hodnotitelný zdravotní stav pacienta, nýbrž i zprostředkovaně dovozované okolnosti (informace získané od orgánu policie, sousedů či příbuzných) o počínání pacienta, na jejichž základě bez patřičné možnosti ověření je třeba v krátké době učinit závěr, zda tu je hrozba pro okolí a zda není k dispozici subsidiární (podpůrné náhradní) řešení.
Tady nelze přehlédnout ani případnou odpovědnost za naopak nedostatečné zhodnocení rizik, která hrozí nepřijetím skutečně nebezpečné osoby. Je tedy zřejmé, že v řadě případů jde o kolizi práva na osobní svobodu člověka stiženého duševní poruchou s jeho vlastním zájmem na ochraně jeho zdraví a zájmem společnosti a jiných osob na zdraví či bezpečnosti.
Doporučená základní částka (jak shora uvedeno – dvojnásobek průměrné měsíční mzdy) by proto měla být použitelná v nejobvyklejších případech běžného pochybení, zatímco v závažnějších případech náleží náhrada vyšší a tam, kde jde o posledně zmiňovaný hraniční případ, lze ji i přiměřeně snížit. Důvodem ke zvýšení náhrady pak je případně i přistupující zásah do rodinného života či do autonomie pacienta.
