Skončit ve vazbě není zase až tak těžké. Vazba totiž není trest odnětí svobody. Kdo skončí ve vazbě, vůbec nemusí být pachatelem trestného činu, vůbec nemusí být posléze odsouzen. Stačí třeba křivé obvinění. Za nezákonnou vazbu lze žádat od státu odškodnění. Je tato náhrada dostatečná? Čtete také: Vazba není trest!
Z judikatury:
K odpovědnosti osoby, která podala nepravdivé trestní oznámení:
Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nevylučuje případnou odpovědnost jiné osoby za škodu, kterou vyvolalo trestní stíhání, jsou-li na její straně splněny podmínky odpovědnosti podle obecného předpisu (občanského zákoníku) či předpisu zvláštního.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 25 Cdo 297/2009, ze dne 31. 8. 2011)
Vazba není trest, ale prevence
Vazba je zajišťovací prostředek určený k tomu, aby ten, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu, nemohl uprchnout nebo se skrývat proto, aby se trestnímu stíhání vyhnul; nemohl působit na dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání; anebo aby nemohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Čtete také: Co s vaším zaměstnáním během vězení nebo výkonu trestu?
Naproti tomu k výkonu trestu odnětí svobody dochází až po dokončeném trestním řízení, na základě pravomocného (vykonatelného) odsuzujícího rozsudku soudu, jestliže pachateli trestného činu (odsouzenému) byla prokázána vina a uložen trest odnětí svobody.
Kdo má nárok na odškodnění
Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má člověk, na němž byla vykonána (na něhož byla uvalena) vazba, jestliže bylo proti němu trestní stíhání posléze zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu (tedy posouzena a vyřízena třeba jen jako pouhý přestupek).
Právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu zavinil sám. (Definovat, kdo si vazbu zavinil sám, není jednoduché. K otázce zavinění se vazby se vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu spis. zn. Pl.ÚS 11/10, ze dne 6. 9. 2011, na který zájemce o odpověď na tuto otázku odkazujeme.)
Z judikatury:
Soudy jsou při rozhodování o náhradě škody způsobené výkonem vazby povinny postupovat ve vztahu k jednotlivci (poškozenému) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Představuje-li totiž každé trestní stíhání významný zásah do soukromého a osobního života obviněného – např. z toho důvodu, že po dobu trestního stíhání je obviněný vyloučen ze společenského života v důsledku ztráty důvěry v jeho osobu, nebo proto, že je po dobu trvání trestního stíhání udržován ve stavu nejistoty ohledně svého budoucího životního uplatnění – je zřejmé, že psychická zátěž, která trestní stíhání doprovází, může vyvolat u některých osob trvalé zdravotní následky.
Uvedené platí zejména za situace, kdy je obviněný stíhán vazebně a je tak vystaven zátěži pramenící z omezení jeho osobní svobody navíc v zařízení, které jako institucionalizovaný prostředek státu slouží především k nápravě pachatelů trestné činnosti, tedy v zařízení pojmově spojeném s prvkem represe.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 28 Cdo 3545/2010, ze dne 29. 11. 2011)
Kolik za vazbu – vodítko dal Nejvyšší soud ČR
Nejvyšší soud ČR v zájmu jednoty rozhodování soudů zdůraznil ve sjednocujícím stanovisku rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2012, spis. zn. 30 Cdo 2357/2010, který naznačil výkladová pravidla v otázce odškodňování nemajetkové újmy za výkon vazby, jež se zřetelem k výsledku trestního řízení zakládá nárok na odškodnění.
Vyšel z toho, že soudy v České republice nejsou ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami a že je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při posouzení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění takto vzniklé nemajetkové újmy. NS vyšel z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který přihlíží k povaze trestní věci, k celkové délce omezení osobní svobody a k následkům v osobní sféře poškozené osoby. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody (trvání vazby) vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti vazby jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění.
Pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné – podobně jako ve většině evropských států – vycházet ze sazby stanovené za jeden den výkonu vazby. Judikatura Evropského soudu však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, vyjádřil, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.
NS doporučuje uvedené částky resp. jejich rozmezí k zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění. V konkrétním případě je třeba posoudit, jak závažně působí držení poškozené osoby ve vazbě z hlediska plynutí času. Neoprávněná vazba může totiž působit jinak bezprostředně po jejím uvalení (kdy u zadržené osoby dochází k prvotnímu šoku ze zatčení; jedná se zpravidla o nejintenzivněji pociťované období, kdy jsou náhle narušeny téměř veškeré složky každodenního života) a jinak při jejím delším plynutí.
Trvání vazby jen po několik dnů může působit stejně intenzivně jako vazba trvající několik týdnů. Z tohoto důvodu má Nejvyšší soud za to, že první dny vazby by měly být odškodňovány vyšší částkou než dny případně následující. S tím souvisí i to, že i když je vazba omezena jen na několik dní, může újma takto vzniklá (např. dosud bezúhonné osobě) být mnohem intenzivnější, než v jiném případě vazba trvající několik týdnů či měsíců (např. osobě v jiných případech trestním odsouzením kvalifikované jako recidivující); i to je však odvislé od okolností konkrétního případu.
Při hodnocení následků neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod.
Navíc je třeba přihlédnout k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve vazební věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a s okolím, s tím související porušení práva na rodinný život atd. Popřípadě je třeba zabývat se též dopadem uvalení vazby do profesního života jedince, do jeho společenské pověsti a cti; v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby a za jakých okolností byla šířena.
Poškození zdraví jako samostatná kapitola
Samostatným a odlišným nárokem zůstává případná újma na zdraví způsobená protiprávní vazbou. Důvodnost takto vzneseného nároku a výše odškodnění by měla být posuzována podle obecných občanskoprávních předpisů vztahujících se k náhradě škody na zdraví.
Zájemce o podrobnosti při řešení této otázky odkazujeme např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 28 Cdo 3545/2010, ze dne 29. 11. 2011. V předmětné věci žalobkyně, která se po státu domáhala odškodnění za vazbu, tvrdila, že v důsledku stresu prodělaného během jejího vazebního stíhání se podstatnou měrou zhoršil její zdravotní stav, a to s trvalými následky (např. částečná invalidita).
Za dané situace NS ČR jako dovolací soud uzavřel, že odvolací soud (jehož rozhodnutí přezkoumával) měl žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody na zdraví (v důsledku vazebního trestního stíhání) představující zhoršení jejího zdravotního stavu do té míry, že je jen obtížně schopná se o sebe postarat a trpí depresemi, čímž u ní došlo k podstatnému snížení kvality jejího života, po právní stránce posoudit jako nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (ust. § 444 občanského zákoníku), způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě. Pokud tak odvolací soud neučinil a naopak dospěl k závěru, že pro nárok žalobkyně neexistuje opora v právní úpravě, věc po právní stránce nesprávně posoudil.
Co je to ušlý zisk?
Je definován následovně:
Z judikatury:
Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě podle ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb. vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu (způsobenou rozhodnutím o vazbě), včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 28 Cdo 475/2010, ze dne 8. 7. 2011)
Použitá literatura: Sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu k otázce odškodnění za výkon vazby – tisková zpráva NS ČR ze dne 9. 2. 2012
