Dnešní výklad zákona si budeme ilustrovat na případu, kdy dědictví po jisté paní M. S. získal závětí ze dne 25. 2. 1999 pan P. S., což bylo stvrzeno usnesením soudu ze dne 20. 4. 2016.
Především přitom šlo o polovinu spoluvlastnického podílu na pozemku, jehož součástí je stavba, tedy o nemovitosti. To byla nejpodstatnější část dědictví.
Prý se našla další závěť, dědička si ji schovávala na lepší časy
Ovšem dopisem soudu ze dne 24. 7. 2018 se o dědictví přihlásila jistá J. S. Požádala o znovuotevření dědického řízení po zesnulé, a to z důvodu „objevení další závěti“. K dopisu přiložila tuto závěť ze dne 21. 3. 2005, která zněla ve prospěch pisatelky. Pozdější závěť přitom ruší tu starší, pokud vedle té novější nemůže obstát. Pisatelka by tak opravdu mohla dědictví získat.
O jaké pravidlo dědického práva jde
Soud pisatelce sdělil, že „z důvodu objevení další závěti“ se může domáhat svých nároků žalobou, má-li „za to, že splňuje podmínky“ § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.), a že „záležitost není možno řešit v rámci pozůstalostního řízení“, protože už dědictví nabyl jiný dědic.
Podle zmíněného § 189 odst. 2 z. ř. s. platí, že tomu, kdo nebyl účastníkem soudního dědického řízení jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.
Dědické řízení skončilo, tak vznikl spor o vlastnictví nemovitosti
A tak se pisatelka J. S. stala žalobkyní a pan P. S., který dědil, žalovaným. Žalobkyně se pak domáhala určení, že je „spoluvlastníkem nemovitostí z ½“, což byla nejvýznamnější část dědictví.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nemovitosti sice byly potvrzeny jako dědictví žalovanému, že však dne 4. 6. 2018 „byla nalezena“ závěť zůstavitelky ze dne 21. 3. 2005, podle níž k předmětným nemovitostem (a dalšímu svému majetku) povolala jako dědičku žalobkyni. A tak je stav zapsaný v katastru nemovitostí chybný.
Nižší soudy víceméně považovaly pozdržení závěti za účelové
Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dovodil, že žalobkyně byla účastníkem řízení o pozůstalosti, a tak není oprávněna k žalobě dle zmíněného § 189 odst. 2 z. ř. s.
Soud také zhodnotil, že žalobkyně nepředložila závěť v pozůstalostním řízení „účelově ve snaze zmařit uspokojení svých věřitelů“, když v té době byla v insolvenčním řízení.
Soud prvního stupně považoval jednání žalobkyně za „nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy“, jestliže předložila závěť „až s odstupem více než 2 let a věc nechala dojít k tomu, že majetek zdědil žalovaný“.
Dodal, že „podání žaloby lze hodnotit jako snahu těžit ze stavu vyvolaného žalobkyní samou, která jednala způsobem zjevně zneužívajícím právo, tedy způsobem, jemuž nelze poskytnout soudní ochranu“.
Odvolací soud potvrdil rozsudek prvostupňového soudu. Soud konstatoval, že „u žalobkyně není splněna podmínka, že nebyla účastníkem předmětného dědického řízení (vyžadovaná právě oním klíčovým § 189 odst. 2 z. ř. s.), a nic na tom nemění ani skutečnost, že z pozůstalosti, která byla vypořádána na základě závěti pořízené přede dnem 21. 3. 2005, nenabyla ničeho“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu. Nevzdala to a udělala dobře. Získala přece jenom šanci získat dědictví.
Kdo je oprávněný čili pravý dědic a kdo je dědic nepravý?
Oprávněným (pravým) dědicem se rozumí ten, komu svědčí na základě platného dědického titulu (závěť, dědická smlouva nebo zákon) dědické právo, které je silnější než dědické právo toho, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví.
Neoprávněným (nepravým) dědicem je pak ten, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví, ačkoliv jeho dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je ve skutečnosti slabší než dědické právo pravého dědice.
Ochrana oprávněného dědice
Dědické právo se nepromlčuje a pravý dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a též podle pravidel o bezdůvodném obohacení.
Nepravý dědic je v postavení držitele, a to buď poctivého (a pak může nabýt vlastnictví vydržením podle § 1089 a násl. o. z.), nebo nepoctivého (a pak se může pravý dědic domáhat vydání pozůstalosti bez omezení).
Přitom drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
Shrnuto, podle současné právní úpravy dle nového občanského zákoníku se může pravý dědic domáhat svého dědického práva obdobnými právními prostředky, jaké se jinak poskytují vlastníku.
Pro náš případ to znamená, že žalobkyně musela podat svou žalobu do 10 let od právní moci usnesení, kterým se končí dědické řízení. A to stihla. (Pak už by měla smůlu, protože žalovaný je poctivým držitelem dědictví. Resp. není na základě informací, které můžeme my získat, důvod předpokládat, že by jím nebyl.)
Další pravidla občanského zákoníku chránící pravého dědice
Neuplatnil-li dědic své dědické právo před soudem, nezaniká dědici jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (§ 1671 odst. 1 věty první o. z.).
Tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (§ 189 odst. 2 z. ř. s.).
Může se dědička, která chtěla pozdržet finální rozhodnutí o dědictví, majetku domáhat?
Z hlediska aplikace § 1671 odst. 1 věty první o. z. a § 189 odst. 2 z. ř. s. není významné, u koho měl soud v průběhu řízení o pozůstalosti (v jeho jednotlivých fázích) důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, konstatuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 24 Cdo 1477/2024, ze dne 1. 8. 2024.
Rozhodující je až závěrečná doba vydání rozhodnutí o dědictví
Rozhodné je právě a jen to, u koho měl soud důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, až v závěrečné fázi řízení o pozůstalosti, a to v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti podle § 185 z. ř. s.
Není proto podstatné, zda a případně kdo byl pokládán za účastníka řízení v postavení dědice v předchozích fázích pozůstalostního řízení, jestliže s ním soud v době vydání rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s. nejednal a své rozhodnutí o dědictví k němu nesměřoval.
Prozatímní řešení případu
Nejvyšší soud hodnotí, že v projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobkyně byla účastníkem řízení o pozůstalosti po M. S., a že tudíž u žalobkyně není splněna podmínka uvedená v § 189 odst. 2 z. ř. s. spočívající v tom, že „nebyla účastníkem předmětného dědického řízení“. S tímto závěrem ovšem nelze souhlasit.
Žalobkyně se dostavila k projednání pozůstalosti po M. S. dne 30. 3. 2016, při němž byla (jako i další účastníci jednání) vyrozuměna o svém dědickém právu ze zákonné dědické posloupnosti (jako sourozenec zůstavitelky), při němž prohlásila, že dědictví neodmítá, a při němž nikdo netvrdil dědickou nezpůsobilost žádného z dědiců.
Proč je dovoleno vést dále spor o dědictví
Žalobkyně v době vydání usnesení soudu o dědictví již nebyla účastnicí řízení o projednání pozůstalosti po M. S. v postavení dědičky. Pravomocné usnesení soudu ze dne 20. 4. 2016 jí tedy nebrání v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhala žalobou, včetně žaloby o vydání pozůstalosti, obdobným způsobem, jaký zákon poskytuje při ochraně vlastnického práva.
Dočká se vychytralá nebo dobrým právníkem poučená paní dědictví?
Prokáže-li žalobkyně, že je vskutku dědičkou ze závěti zůstavitelky ze dne 21. 3. 2005, pak jí náleží výše popsaná právní ochrana jejího dědického práva, ledaže by žalovaný tvrdil a prokázal, že předmětný spoluvlastnický podíl nabyl (jako poctivý držitel) do vlastnictví (zejména vydržením) nebo že mu svědčí (jiný) dědický titul, který je silnější, než jaký vyplývá pro žalobkyni. A to nejspíš neprokáže.
Poskytnutí soudní ochrany přitom nelze žalobkyni odpírat jen proto, že (snad) nepředložila tuto závěť v řízení o pozůstalosti, ačkoliv ji v té době měla (měla mít) k dispozici, neboť bylo na její úvaze, kdy se svého práva dovolá.
Pokud měla žalobkyně skutečně zneužít pozdním předložením závěti uspokojení svých věřitelů v předchozím insolvenčním řízení z majetku patřícího do pozůstalosti, bylo potřebné vzít rovněž v úvahu, že taková okolnost nemůže být důvodně užita ve prospěch žalovaného.
Prozatím platí, že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně. Spor o dědictví tak bude pokračovat. A je velká šance, že žalobkyně nakonec majetek z dědictví získá.
ČLÁNKY DO MAILU