Pracovněprávní institut zaručené mzdy (respektive nejnižších úrovní zaručené mzdy), který spolu s minimální mzdou zajišťuje ochranu zaměstnanců před nepřiměřeně nízkým oceněním jejich práce, je zakotven v § 112 zákoníku práce. Cílem právní úpravy různých úrovní nejnižší zaručené mzdy je, aby všichni zaměstnanci, kteří vykonávají pracovní činnosti téže složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, byli odměňováni alespoň shodnou nejnižší přípustnou částkou.
Už jsme si přiblížili pravidla pro uplatňování zaručené mzdy v praxi. Vysvětlili jsme si zejména, že existuje 8 skupin (první až osmá skupina) prací odlišených a odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce. Čím vyšší skupina, tím vyšší úroveň zaručené mzdy, na kterou má zaměstnanec nárok.
Tentokrát se zaměříme na klíčový problém, podle jakých kriterií mají být zařazováni zaměstnanci do jednotlivých skupin prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy.
Skupiny prací odlišené katalogem v nařízení vlády
Příloha nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí) v čl. I uvádí obecné charakteristiky jednotlivých skupin prací a v čl. II uvádí příklady prací, náležících do jednotlivých skupin, rozdělené podle oborů.
Obecným kritériem pro podřazení zaměstnanců pod jednotlivé úrovně nejnižší zaručené mzdy (slovy nařízení vlády: pro jejich zařazení do jednotlivých skupin vykonávaných prací) je složitost, odpovědnost a namáhavost zaměstnancem vykonávané práce, tedy složitost, odpovědnost a namáhavost pracovních činností, které tvoří zaměstnancovu pracovní náplň.
Zařazení prodavaček do 2., nebo 3. skupiny prací?
Nejvyšší správní soud se (pod spis. zn. 3 Ads 273/2019) zabýval případem zaměstnavatele, kterému byla orgánem inspekce práce uložena pokuta (ve výši 15 000 Kč) za to, že několika zaměstnankyním-prodavačkám neposkytl mzdu alespoň ve výši nejnižší úrovně zaručené mzdy (podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb.).
Zaměstnavatel řadil prodavačky do 2. skupiny prací, zatímco inspekce práce a následně i krajský soud došly k závěru, že se jedná o skupinu 3., pro kterou je stanovena vyšší zaručená mzda.
Pro zařazení prodavaček do příslušné skupiny prací byla pro oba orgány inspekce práce i soud rozhodující pracovní náplň prodavaček. Byla odmítnuta argumentace zaměstnavatele, který měl za to, že je při zařazení zaměstnanců do jednotlivých skupin (prací) za účelem stanovení nejnižších úrovní zaručené mzdy nutné (či možné) přihlížet k tomu, v jak velké provozovně (například zda v hypermarketu, supermarketu, či menší samoobsluze) zaměstnanec práci vykonává a jak je příslušná provozovna ekonomicky úspěšná (tj. jaký je její obrat, jaké částky inkasuje od svých zákazníků apod.).
Tato kritéria se podle názoru, který zastával zaměstnavatel, promítají do odlišného zatížení zaměstnanců, respektive tempa a objemu jimi vykonávané práce, a proto by se měla, resp. mohou při tržním určení mezd projevit, což se také běžně děje.
Uvedené okolnosti (faktory), jako např. tempo a objem práce v závislosti na velikosti provozovny a jejího obratu (a třeba částek hotovosti, které kupř. prodavačky a prodavači inkasují) určující tržní cenu práce, resp. ovlivňující tržní výši mzdy, je třeba v praxi zohlednit jinak.
Nejnižší úroveň zaručené mzdy je minimální mzdový standard pro zaměstnance vykonávající stejnou práci
Všichni zaměstnanci s totožnou pracovní náplní (pracovní náplní téže odpovědnosti, namáhavosti a složitosti) však mají zaručeno, že bez ohledu na další faktory, které utváří výši mezd, budou odměněni přinejmenším určitou „paušálně“ stanovenou částkou, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku (spis. zn. 3 Ads 273/2019), ze dne 14. ledna 2021.
Jednoduše řečeno to znamená, že například zaměstnanec vykonávající určitou práci v menší samoobsluze s malým obratem má právo na shodnou minimální odměnu jako zaměstnanec vykonávající zcela totožnou práci (totožné pracovní úkoly) ve velkém supermarketu s velkým obratem.
Zaměstnavatel může navýšit příjmy (mzdy) zaměstnanců se shodnou pracovní náplní v prodejně, která mu přináší vyšší ekonomický profit – zisk, u nichž má za to, že pracují ve větším pracovním tempu, a vykonávají tak větší objem práce. Zaměstnavatel však musí vyplácet i zaměstnancům prodejny, jež mu přináší nižší profit, mzdu ve výši odpovídající nejméně příslušné úrovni zaručené mzdy, i když má subjektivně za to, že vykonávají méně práce v nižším tempu.
Nejdříve dle obecné charakteristiky, pak dle příkladů prací
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že primárně je třeba vyjít z toho, zda náplň práce určitého zaměstnance koresponduje s obecnou charakteristikou určité skupiny prací, jak jsou obsaženy v první části nařízení vlády.
Jinak řečeno při zařazování zaměstnanců do konkrétní skupiny prací je třeba nejdříve posoudit obecnou charakteristiku jednotlivých skupin prací (dle části první přílohy k nařízení), a teprve pak jednotlivé příklady prací (dle části druhé přílohy k nařízení).
V 1. části jsme si připomenuli základy právní úpravy nejnižších úrovní zaručené mzdy v zákoníku práce. Tentokrát pak závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu, z něhož vyplývá, že např. zaměstnanec vykonávající určitou práci v menší samoobsluze s malým obratem má právo na shodnou minimální odměnu (nejnižší úroveň zaručené mzdy) jako zaměstnanec vykonávající totožnou práci (totožné pracovní úkoly) ve velkém supermarketu s velkým obratem.
