Spočítejte si...

Zavřít

Vzala si hypotéku na splacení dluhu, ale věřitel ji dál šikanoval. Zneužil právo

Pro vyplacení dědictví si vzala od banky úvěr. Peníze se ale zdržely o pár dnů. Toho věřitel využil a poslal na ni exekutora. Prohrál, soudy to označily za šikanu.

Nejvyšší soud ČR dlouhodobě zastával názor, že proti podání návrhu na nařízení exekuce – tedy zejména na nucené vymáhání dlužné částky přiznané pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu – nelze úspěšně namítat, že jde o zneužití práva, jinak řečeno, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Při návrhu na exekuci věřitel pouze využívá možnosti vykonat nuceně tzv. exekuční titul (např. rozsudek soudu přisuzující mu určitou částku, kterou má dlužník zaplatit) pro případ, že povinnost uložená dlužníkovi nebyla splněna dobrovolně.

Proto nelze podle Nejvyššího soudu ČR v exekučním řízení rozpor s dobrými mravy úspěšně namítat. (Jako dlužník se musíte bránit včas – již v tzv. nalézacím řízení, kdy soud rozhoduje o právech vašich i věřitele, tedy o tom, zda jste povinni věřiteli zaplatit. Tam musíte vznášet své námitky. Takže – žádné nepřebírání zásilek, žádné vyhýbání se soudnímu řízení!)

Po prohlášení exekuce je pozdě

Ústavní soud s názorem Nejvyššího soudu souhlasí potud, pokud mají vaše námitky tzv. hmotněprávní charakter. Typicky půjde o tvrzení, že exekučním titulem (např. rozsudkem) uložená povinnost představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Tento přístup k vašim námitkám je odůvodněn tím, že přezkum, zda výkon práva (požadavek žalujícího věřitele) je s dobrými mravy, proběhl v tzv. řízení nalézacím (tedy v řízení, jehož výsledkem je, nebo není uložení určité povinnosti vám – např. zaplacení určité částky), není proto nutné jej opakovat v řízení vykonávacím (exekučním).

Ústavní soud však ve svém nálezu dospěl k tomu, že námitkami vážícími se k exekučnímu titulu se okruh možného dotčení vašich práv nevyčerpává. Zásada zákazu zneužití práva se totiž neuplatňuje pouze v hmotném právu, ale, jak výslovně stanoví § 2 občanského soudního řádu, též v právu procesním (to je právo, které upravuje postup soudu a účastníků soudního řízení při uplatňování svých práv podle práva tzv. hmotného, tedy např. při vymáhání dluhu). Jednotlivé procesní úkony účastníků (např. žaloby, návrhy, námitky) je proto třeba podrobit i přezkumu z hlediska jejich souladu s účelem procesní normy či procesního institutu.

Námitky proti dluhu uplatněte, než soud rozhodne, že máte platit. Jakmile je prohlášena exekuce, je pozdě.

Smysl exekuce musí být zachován

Zvláštní případ zneužití procesního práva představují tzv. šikanózní návrhy či postupy, které se vyznačují úmyslem účastníka způsobit protistraně škodu.
Smyslem exekučního řízení je vymožení plnění, jež bylo věřiteli přiznáno vykonatelným exekučním titulem a které jako dlužník odmítáte oprávněnému dobrovolně uhradit. Vymáhání plnění cestou exekuce představuje poměrně komplikovaný proces, jehož délka se pohybuje v řádech měsíců, nebo dokonce let.

Proto například za situace, kdy má věřitel prakticky jistotu, že v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splníte, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit vás náhradou nákladů exekuce. Ústavní soud již v minulosti taková jednání posuzoval a souhlasil potom se soudy obecnými, když nepřiznaly věřiteli právo na náhradu nákladů řízení.

Kvůli dluhu si vzala hypotéku

Na Ústavní soud se s ústavní stížností proti rozhodnutím obecných soudů povolujícím exekuci obrátila dlužnice, která se marně domáhala zastavení nebo odkladu exekuce s odůvodněním, že se stala terčem šikany ze strany povinného věřitele, který záměrně zmařil zaplacení dluhu. Šlo o vypořádání dědického podílu ve výši 183 761 Kč, který měla zaplatit.

Za účelem uhrazení závazku si vyřídila dne 4. července 2011 hypoteční úvěr a prostřednictvím své finanční poradkyně požádala věřitele o sdělení čísla bankovního účtu, kam budou zaslány finanční prostředky, a to ve formě čestného prohlášení.

Dne 7. července 2011 finanční poradkyně odpověděla věřiteli na jeho výtky, týkající se vhodnosti výběru pobočky úvěrující banky, a opět jej požádala o spolupráci ohledně čestného prohlášení. Věřitel si nato vymínil předložení čestného prohlášení na hlavičkovém papíru banky, čemuž finanční poradkyně vyhověla a dne 14. července 2011 mu čestné prohlášení v požadované podobě zaslala. Na výslovné přání oprávněného účastníka bylo na tomto čestném prohlášení zaznačeno, že k převodu finančních prostředků dojde nejpozději do 31. července 2011, a nikoliv do 31. srpna 2011, jak původně žádala dlužnice, finanční poradkyně i banka.

Dne 22. července 2011 stěžovatelka uzavřela úvěrovou smlouvu a dne 25. července 2011 doručila příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad zástavního práva. V důsledku pochybení pracovnice, která ověřovala podpisy na smlouvě, bylo však nutné návrh opravit a znovu jej podat, což povinná dlužnice učinila dne 28. července 2011.

Protože za daných okolností nebylo možno stihnout výplatu peněžních prostředků do data uvedeného v čestném prohlášení, byl oprávněný věřitel požádán o zaslání nového čestného prohlášení, v němž by vyslovil souhlas s převodem peněžních prostředků nejpozději do 7. srpna 2011.

Na tuto výzvu, ani na následné opakované výzvy, věřitel nereagoval a dne 16. srpna 2011 podal návrh na nařízení exekuce. Dle názoru dlužnice se věřitel nacházel v důsledku neposkytnutí součinnosti v prodlení, což znamenalo, že dlužnice v prodlení být nemohla a exekuce je tedy vedena neoprávněně. Nadto v ústavní stížnosti uvedla, že již déle než rok za poplatek prodlužuje možnost čerpání hypotečního úvěru, aby banka mohla věřiteli finanční prostředky převést ihned, jakmile poskytne potřebnou součinnost.

Dlužnice prý měla času dost

Když byl věřitel soudem požádán o stanovisko, ve svém vyjádření připustil, že po něm bylo požadováno, aby podepsal čestné prohlášení obsahující údaj, že souhlasí s vyplacením předmětné částky nejpozději do 31. srpna 2011. Jsa proti odložení termínu splatnosti, zaslal dne 18. července 2011 bance čestné prohlášení, v němž uvedl své číslo účtu s tím, že finanční prostředky na něj mají být zaslány nejpozději do 31. července 2011.

Dne 28. července 2011 oprávněný věřitel obdržel e-mail od pracovnice banky, v němž mu tato sdělovala, že z důvodu administrativní chyby není možné stihnout termín do 31. července 2011 a žádala jej, aby souhlasil s výplatou částky ve lhůtě do 7. srpna 2011. Oprávněný věřitel se ovšem v době, kdy mu byl e-mail doručen, nenacházel na území České republiky, a navíc s prodloužením termínu splatnosti zásadně nesouhlasil.

Dle svého mínění poskytl stěžovatelce ke splnění dluhu maximální možnou součinnost navzdory tomu, že nepatřilo k jeho povinnostem sdělovat číslo účtu či podepisovat čestné prohlášení pro úvěrující banku. Doba šesti měsíců, kterou měla původně dlužnice na zaplacení (tuto lhůtu jí určil exekuční titul), plně dostačovala k tomu, aby si mohla zařídit úvěr řádně a včas. Jemu prý nelze přičítat k tíži, že v tomto směru začala vyvíjet aktivitu až počátkem července 2011 a úvěrovou smlouvu uzavřela 22. července 2011, tedy na poslední chvíli, deset dní před splatností dluhu. (Splatnost dluhu byla stanovena rozhodnutím vypořádávajícím dědictví na 1. srpna 2011.)

Marně před obecnými soudy namítala dlužnice, že částka, kterou měla vyplatit oprávněnému věřiteli, pro ni představovala natolik velkou sumu peněz, že byla nucena si zajistit financování prostřednictvím hypotečního úvěru. Proces sjednávání úvěru přitom zahájila několik měsíců před termínem splatnosti pohledávky a teprve, když bylo vše připraveno, požádala o součinnost věřitele. Vyřizovala hypoteční úvěr poprvé a neznala požadavky banky, nepředpokládala též odmítavý postoj věřitele ani vznik takového zdržení.

Soudy vyšly z názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného mj. v usnesení spis. zn. 20 Cdo 689/2003, ze dne 25. března 2004, dle nějž se vztahuje povinnost součinnosti věřitele dlužníkovi na dobu stanovenou ke splnění, nikoliv na dobu, kdy už je splatná pohledávka přisouzena a kdy je prováděna exekuce.

Měl jí vyjít vstříc, a ne zahájit exekuci

Ústavní soud zhodnotil situaci tak, že věřitel měl na výběr mezi tím, zda zašle úvěrující bance nové čestné prohlášení, k jehož podpisu byl vyzván prostřednictvím e-mailu od pracovnice banky dne 28. července 2011 a v němž by vyslovil souhlas s převodem peněžních prostředků na svůj bankovní účet nejpozději do 7. srpna 2011, nebo zda součinnost neposkytne a podá návrh na nařízení exekuce.

Je zcela očividné, že pokud by věřitel měl zájem plnění od dlužnice obdržet v co nejkratším možném termínu, pak by čestné prohlášení podepsal, a to i v případě zpoždění výplaty dlužné částky o několik dní po splatnosti pohledávky. Podepsání čestného prohlášení a jeho zaslání na adresu banky nepředstavovalo časově ani administrativně náročný úkon. Věřitel ostatně v celém průběhu řízení neuvedl žádný důvod, proč k němu nemohl přistoupit. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 16. srpna 2011, tedy v době, kdy by v případě poskytnutí požadované součinnosti již finanční prostředky s největší pravděpodobností obdržel.

O tom, že by k úhradě pohledávky skutečně došlo, svědčí i okolnost, že s věřitelem komunikovala přímo pracovnice úvěrující banky. Věřitel tedy neměl objektivní důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení dlužnice, že je připravena závazek uhradit. Ústavní soud na podkladě uvedeného nabyl přesvědčení, že věřitel podáním návrhu na nařízení exekuce nesledoval co nejrychlejší a nejefektivnější uspokojení svého majetkového nároku, ale naopak úmyslně zvolil cestu zdlouhavější a nákladnější s cílem stěžovatelce uškodit, zatížit jí důsledky nařízené exekuce a placením nákladů, které si takový postup vyžádá. Podaný návrh na nařízení exekuce bylo za dané situace možno považovat za formálně právně důvodný, eticky však neobhajitelný.

Soudy daly za pravdu dlužnici

Soudy, jež rozhodovaly o povolení exekuce, posoudily případ ryze formalisticky, bez zohlednění klíčových skutkových okolností, vážících se k době před podáním exekučního návrhu. Jejich rozhodnutí svým charakterem představovala pouze sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že postupem obecných soudů, spočívajícím v zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.

cestovko

Ústavní soud tedy rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. A to i když si byl vědom, že exekuční řízení mezitím, než Ústavní soud případ posoudil a rozhodl, skončilo vymožením pohledávky, nicméně dle jeho názoru tato okolnost nebrání tomu, aby bylo o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nově rozhodnuto, a to v souladu s právním názorem vyjádřeným nálezu Ústavní soudu, jež by měl nalézt svůj odraz též v rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Šlo tedy o to, aby oprávněnému věřiteli sice zůstal vymožený dluh, ale aby musel vrátit přiznané náklady exekuce, protože jeho postup byl šikanózní.

Nejvyšší soud ČR již názory Ústavního soudu plně akceptuje a např. v obdobném případě, který posuzoval pod spis. zn. 20 Cdo 366/2016 a rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2016, zrušil rozhodnutí nižších soudů povolujících exekuci a uložil jim, aby se zabývaly tím, zda samotný exekuční návrh (včetně okolností jeho podání a otázky odepření poskytnutí nezbytné součinnosti věřitelky ke včasnému splnění závazku dlužnice) má charakter zneužití práva, přičemž dospěl-li by nižší soud k závěru, že se o zneužití práva jedná, je to důvod pro zastavení exekuce.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 26. 2. 2017 12:13