Je správné, aby ten výdělečně schopnější rodič po rozvodu jen platil vyšší výživné na dítě, a přitom měl časově kratší a omezenější styk s dítětem, což v důsledku znamená, že si může potomka méně užít a méně se podílet na jeho výchově?
Má snad platit, že ten kdo chce dostat dítě do výhradní péče po rozvodu, má méně pracovat a méně vydělávat? A potřeby dítěte pak více platit druhý z rodičů, který více pracuje a více vydělává? Je možné, aby režim práce, třeba nepravidelné rozvržení pracovní doby, bránilo svěření dítěte do výchovy?
Položili jsme hodně otázek a mnohdy křiklavých. Nejde však o v poslední době jen teoretický, ale i ryze praktický střet rodinného a pracovního práva.
Je jasné, že vícesměnný provoz, nepravidelná pracovní doba, nikoliv běžný pětidenní pracovní týden, pracovní cesty komplikují péči o dítě. Je to však automatický důvod, aby rodič nedostal potomka do výhradní nebo střídavé péče, má-li pro to jinak podmínky, a to třeba i lepší, než druhý z expartnerů?
Střídavá péče o dítě je v současnosti ideálem
Střídavá péče je v současnosti u všech rodičů, kteří mají zájem o dítě a chtějí se o ně starat, ideálem. Pokud se ovšem na této formě společné péče o dítě dokážou dohodnout. Stejně tak je to ideál, ba někdy i mantra pro mnohé soudy, které rozhodují o tom, jak si rodiče rozdělí péči o společné dítě po rozvodu. Jenže mnohdy se zaleknou požadavků či návrhů pracovně vytíženého rodiče. A to není dobře.
Střídavá péče, tedy rovnocenná starost o potomka, jak muže-otce, tak ženy-matky, bez ohledu na krach jejich vztahu, manželství, má samozřejmě své výhody i nevýhody. Jenže některé soudy mají tendenci podceňovat možnost pečovat o dítě ze strany pracovně vytížených rodičů, a tak odmítají jejich návrh na střídavou péči. K tomu se vyjádřil opakovaně Ústavní soud, když se na základě jejich ústavní stížnosti zastal policisty a šéflékaře.
Proč musí po rozsudcích obecné justice zasahovat Ústavní soud?
Ještě než se budeme zabývat jejich případy, můžeme, pravda, zjednodušeně říci, že nižší soudy možná střídavou péči podceňují a Ústavní soud ji možná naopak i trochu přeceňuje. Háček je v tom, že proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci péče o dítě není možné dovolání k Nejvyššímu soudu, a tak nedostatečně dobře rozhodnuté spory končí u Ústavního soudu.
Ústavní soud tak supluje jakousi třetí, dovolací, soudní instanci. Podle současných procesních pravidel není možná náprava rozhodnutí odvolacího soudu (soudu druhého stupně, popř. obou soudů, pokud rozhodovaly souladně a odvolací soud potvrdil verdikt soudu prvního stupně) v rodinných věcech u Nejvyššího soudu, a tak se jí s nimi nesouhlasící dotčení lidé – rodiče – domáhají prostřednictvím ústavní stížnosti u Ústavního soudu.
Přitom tohle ale není typická úloha Ústavního soudu, ten by měl posuzovat souladnost soudních rozhodnutí s právními předpisy o lidských a občanských právech, nikoliv sjednocovat judikaturu (rozhodovací postupy obecných soudů).
Ovšem mnohdy mu v rodinných věcech nic jiného nezbývá. Můžeme zhodnotit, že judikatura Ústavního soudu ve věcech péče o dítě se do značné či určité míry snaží o rozbití stereotypního přístupu soudů k otázce svěřování dítěte do péče jednomu z rodičů, kdy má zásadně navrch žena-matka. Ústavní soud tak činí skrze konstatování diskriminace mužů-otců na jejich právech. Ústavní soud není 3. instance obecného soudnictví, je to strážce ústavnosti.
V poslední době nás zaujala dvě rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch otců, kterým předtím nepřály soudy obecné. Jak už jsme uvedli, šlo o policistu a lékaře.
Policista měl směny nepravidelné v krátkém časovém horizontu, jenže v delším byly plně předvídatelné
V prvním případě šlo o policistu, kterému byla upřena střídavá péče o dceru, kterou si přál. Přitom měl on, ale vlastně i dítě a celý případ jednu nezanedbatelnou a mimořádnou specifickou výhodu. Jak on – policista-otec, tak matka bydleli po rozvodu ve stejném domě, i když své soužití ukončili.
Současně ale měl ve sporu o dítě otec jednu nevýhodu. Jako policista měl sice pevně stanovené směny, ale třeba i v nočních hodinách. Otec měl pravidelné rozvržení pracovní doby do směn opakujících se v šestidenním cyklu: 2 dny denní směna, 2 dny volno, 2 dny noční směna.
K návrhu pro soud proto připojil rozpis termínů do konce kalendářního roku, v němž se o péči rozhodovalo, v nichž by mohl péči o dceru realizovat. Přesto s návrhem na střídavou péči neuspěl. Soudu připadalo komplikované formulovat rozhodnutí s ohledem na jeho směny, ačkoliv byly sice v rámci určitého krátkého období nepravidelně rozvrženy, ale po skončení určité časové periody se vše zopakovalo. Z hlediska dlouhodobého tak byly jeho směny rozvrženy předvídatelně.
Soudní rozhodnutí o dítěti je tu proto, aby se předešlo neshodám rodičů
A to dokonce otec sám s pomocí právníka předložil formulaci časového styku se svým dítětem, soud ji mohl použít. Soud to však neuznal, nenamáhal se. Alibisticky řekl, že pokud o to rodiče projeví zájem a budou-li toho schopni, nic jim nebrání v tom, aby se na styku otce s nezletilou dohodli mimosoudně jinak, než je rozsudkem určeno
. Jakoby snad nebylo zřejmé, že rozvedení, rozhádaní expartneři mají někdy komplikované vztahy.
Otci se prostě nepodařilo prosadit to, co chtěl, a to střídavou péči o dceru, a tak případ skončil u Ústavního soudu. Přitom se otec snažil nalézt pevný rozvrh péče o dceru, který by soud mohl převzít do svého rozhodnutí. A proto mu jej navrhl, jak už jsme naznačili. Přitom nebyl chaotický, ale pevný, jen v delším časovém horizontu, ale co je 6 dnů?
Jen to prostě nebylo tak jednoduché v případě střídavé péče, jak by si soudy představovaly, totiž že týden bude dítě u otce, týden u matky nebo 2 týdny u otce a 2 týdny u matky a tak dále.
Specifika zaměstnání je třeba zohlednit, vždyť to není tak těžké
A tak byl otec, který má zájem o svou dceru, donucen podat ústavní stížnost. Ústavní soud kreativita otce a jím navržené možnosti úpravy jeho styku s dítětem, které předestřel pro soudní rozhodnutí, zaujaly. Proto Ústavní soud rozhodnutí nižšího soudu zrušil s tím, že nebylo přesvědčivě a srozumitelně zdůvodněno, proč není v nejlepším zájmu nezletilé dívky, o který má soud usilovat, být ve střídavé péči obou rodičů.
Stejně tak soud nevysvětlil, proč není možné úpravu styku stěžovatele s nezletilou přizpůsobit jeho specifické pracovní vytíženosti. Milenku, partnerku, družku, matku rodiče je také třeba brát v potaz, i ona se může postarat o dítě, když to zaneprázdněnému rodiči zrovna nevyjde.
I šéflékař musel až k Ústavnímu soudu
V dalším sporu, který se též dostal až k Ústavnímu soudu, bylo znovu komplikací vysoké pracovní vytížení otce, tentokrát vedoucího lékaře. A to přesto, že soudu doložil potvrzení zaměstnavatele, který mu umožnil přizpůsobit rozvržení pracovních směn péči o syna (nález spis. zn. I. ÚS 3065/21, ze dne 3. 5. 2023).
Současně otec upozornil, že i kdyby mu snad směny nevyšly a přišel třeba domů pozdě, postará se o dítě v době, kdy má nárok na to, aby bylo u něj, jiná osoba s ním žijící.
Soudům to však nestačilo. Ovšem Ústavní soud to zase viděl jinak než nižší obecné soudy. Nepovažoval to za problém a situaci vyhodnotil ve prospěch prací zaneprázdněného rodiče. Ústavní soud konstatoval, že pokud dítě chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost rodiče může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamionu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.).
Má snad vysoký výdělek představovat překážku v péči o dítě? Není to absurdní?
Na druhou stranu ovšem standardní pracovní poměr dle zákoníku práce, byť by byl i z různých hledisek náročný (např. onen vedoucí lékař), k takovým výjimkám nepatří, a to ani pokud má zaměstnanec i další (v daném případě velmi nízké) pracovní úvazky mimo hlavní pracovní poměr. Opak by znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Osoby v náročných profesích by byly znevýhodněny oproti rodičům v „běžných“ zaměstnáních.
Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema: buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale mimochodem většinou vyústilo ve snížení mzdy nebo platu (při podnikání pak zisku), a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku, takže by došlo ke sporu o výši výživného.
Chcete střídavou nebo širokou péči o dítě, i když jste pracovně zaneprázdněni?
Další nález Ústavního soudu by vás měl zajímat. Výše zmíněný nález Ústavního soudu se šířeji zabývá otázkou svěřování dítěte do péče. Můžete v něm najít řešení a argumentaci pro svou situaci, váš případ. Stojí za pozornost.
V řešeném případě obecné soudy zamítly návrh otce na střídavou péči s odvoláním na následující často opatrovnickými soudy hodnocená kritéria:
- nízký věk dítěte,
- vysoké pracovní vytížení otce,
- špatná komunikace rodičů,
- špatná adaptace nezletilého na změny,
- malý respekt otce k rodičovské roli matky,
- odmítavý postoj psychologů,
- náročnost střídavé péče a
- nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky.
Tato kritéria, která jsou často stereotypně přijímána bez bližšího posouzení jako překážky střídavé péče, Ústavní soud rozebral v daných souvislostech. V něčem budete se soudem souhlasit, ať už jste otec, nebo matka, v něčem ne.
Zajímavou a zdarma dostupnou polemiku s rozhodnutím Ústavního soudu, aniž byste museli shánět odborné časopisy nebo platit advokáta za rozbor, pak nabízí advokátka Daniela Holá na právnickém serveru epravo.cz.
Advokátka Holá kupříkladu kriticky poznamenává, že Ústavní soud ponechává bez odpovědi otázku, kdo v případě časové vytíženosti rodiče v důsledku jeho zaměstnání bude reálně o dítě pečovat. To, jakým způsobem je daný rodič schopen a ochoten uzpůsobit své pracovní vytížení péči o dítě, je a jednoznačně by měl být jeden z faktorů při zvažovaném modelu péče.
Domníváme se, že toto je jedna z jednodušších otázek. Půjde-li li o otce-muže, patrně bude mít novou partnerku či manželku. Vypomoci může též jeho matka (babička dítěte), ale i otec (dědeček dítěte), přinejhorším a v krajních případech, jestliže by byl třeba otec-lékař odvolán k operaci, může pomoci chůva, i když to jistě není ideální.
Advokátka Holá však nevede nějakou povrchní polemiku s rozhodnutím Ústavního soudu. Za přečtení stojí jak nález Ústavního soudu, tak jeho kritický rozbor magistrou Holou.
Střídavá, nebo jen široká péče? Hlavně dobrá vůle rodičů a profesionalita soudů
Nejsme server, který by se zabýval rodinným právem, jen jsme vybrali a zdůraznili v daných souvislostech péče o děti, co se týká rozvedených partnerů, otázky ekonomické, finanční a pracovní.
Uvědomujeme si však, že střídavá péče není vždy ideální řešení, i když je spravedlivá vůči rodičům, musí však jít o blaho dítěte. A tak jen poznamenáváme na závěr, že Ústavní soud se koncem svého rozhodnutí zamýšlí i nad terminologickým rozdílem mezi střídavou péčí, rozšířeným a standardním stykem.
Charakteristika, definice těchto pojmů skutečně v právní úpravě chybí. Ústavní soud zdůrazňuje, že i výlučná péče, tedy když je dítě svěřeno do výchovy zásadně jednomu z rodičů, by měla být stanovena ve vztahu k péči ze strany druhého z rodičů takovým způsobem, aby zaručovala druhému rodiči skutečně široký styk.
Naopak střídavá péče může být stanovena jako nerovnoměrná (viz zmíněný případ policisty), tudíž se modely péče mohou v praxi protínat, a není tak vyloučeno, aby na základě výlučné péče byl stanoven širší styk než v režimu střídavé péče. Kreativitě v zájmu rodičů a hlavně dítěte se meze nekladou, jen k tomu musejí být soudy ochotny. A samozřejmě to chce dobrou vůli rodičů, kteří spolu již sice žít nechtějí, ale mají společné dítě.
ČLÁNKY DO MAILU