Vyřeší spor o bankovní poplatky hodnotová analýza?

Podstata problému, hledání role ČOI a dalších správních orgánů

Česká obchodní inspekce (ČOI) se svou plánovanou aktivitou snaží vstoupit do výše zmíněného hledání kompromisu mezi klienty a bankovními ústavy právě především v oblasti poplatkových politik, neboť ze zákona je jejím předmětem zájmu oblast obchodu a služeb. Sama byla pro tento svůj krok motivována množícími se stížnostmi z řad běžných občanů, kteří nejsou spokojeni především s výší poplatků, jejich četností, některými druhy zpoplatnění a řadou dalších skutečností, s nimiž se při využívání bankovních služeb setkali.

Co chce sledovat kontrola ČOI v bankách

• ČOI oznámila, že v plánu je aktuálně ustavení týmu, jehož členy by měli být jednak nezávislí odborníci z řad ekonomů a dále také zástupci ČNB a MFČR. Společně by se měli zabývat analýzou a srovnáním toho, jak vypadá situace v případě poplatků v ostatních zemích EU a jaká existují legislativní opatření v těchto zemích. Výsledkem by tak mělo být především srovnání našich podmínek s podmínkami existujícími v EU.
• Dále se ČOI zaměří na analýzu odlišností mezi výší poplatků u jednotlivých bank. Neboli bude zkoumat, zda nejsou poplatky nastaveny tak, že se klient stává „rukojmím“ bank. Kdyby analýza došla k takovému závěru, není vyloučeno případné postoupení celé věci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který se obdobnými spory zabývá.

Stručně řečeno to zahrnuje akce jako

• Srovnat výši a množství poplatků za služby v Česku s podmínkami poskytování těchto služeb v EU.
• Provést analýzu právního prostředí, která by zmapovala možnosti účinnější ochrany spotřebitelů. Zvážit, zda nechybí mechanismus, který by zabránil situacím, kdy se spotřebitel cítí jako rukojmí bankovních ústavů.
• Upravit vztahy v této oblasti tak, aby byly srovnatelné co do úrovně poplatků s obdobnými službami v dalších zemích EU.

Jinými slovy řečeno, není vůbec jisté, že bude docházet k nějakým rozsáhlým kontrolám či sankcím tak, jak to ovšem bylo v mnoha médiích prezentováno. Nejprve musí ČOI vůbec analyzovat situaci a zjistit, zda má dostatek pravomocí k dalším možným krokům. Neboli zda je vůbec oprávněna případné sankce udělovat. Je také velmi pravděpodobné, že účelem je i podnítit veřejný tlak a diskusi, jež by mohly banky motivovat k případným vstřícným krokům vůči klientům na dobrovolné bázi.

Postoje bank

Banky se k celé záležitosti staví zdrženlivě. ČSOB celou věc vítá a chápe ji jako příspěvek ke zvýšení transparentnosti trhu. Její tiskový mluvčí Milan Tománek uvedl, že i samotné srovnávání českého bankovního trhu s trhy evropskými je velmi složité, neboť míra a způsoby využívání bankovních služeb se v ČR oproti Evropě značně liší.

Tisková mluvčí Komerční banky Marie Petrovová uvedla v souvislosti se srovnáváním českého bankovního trhu jako příklad Francii, kde mají sice občané vedení běžných účtů zdarma, ale jejich vklady, na rozdíl od obvyklého stavu u nás, nejsou vůbec úročeny. Vstřícnost banky ke klientům je pak dokazována tím, že byla zřízena zvláštní instituce v rámci KB, kterou je nezávislý ombudsman. Ten má řešit právě sporné případy řešených situací, které klienti banky nepovažují za spravedlivé.

Poznámka:

K této problematice je třeba připomenout, že pouhé řešení vlastní problematiky bankovních poplatků je dílčí problematikou maximalizace celkové atraktivnosti a konkurenceschop­nosti bank, protože tyto poplatky tvoří jen určitou část bankovního výnosu. Ten může být ve stávající výši i opodstatněn, bude-li splněna odpovídající kvalita služeb banky. Je zde proto nutnost komplexního pohledu, který poskytuje Hodnotová analýza. Je nutné poznamenat, že pro tento problém není stěžejní (ale spíše jen podpůrný) aparát finanční analýzy (ve smyslu analýzy finančních výkazů a poměrových ukazatelů).

Hodnotová analýza a možnosti řešení problému

Je zřejmé, že se komise bude snažit hledat cesty k uchopení problému stanovení přiměřenosti dílčích položek kalkulace bankovních výnosů – poplatků za bankovní služby, které se současně stávají náklady pro klienty. Je evidentní, že z jedné strany (banka) panuje snaha o jejich zvýšení, z druhé (klient) logicky o snížení. Kde je správná hranice? Univerzální odpověď je ta, že je přece cena služeb určena trhem jako u všech obchodních smluvních vztahů, a je tedy výsledkem souhry tržních faktorů, zejména poptávky a nabídky, ale i dalších (např. mimoekonomických, kvality, šíře a dostupnosti služeb atd.). Toto je ovšem obecný rámec, pro konkrétní řešení problematických stanovení ceny není ale (jak je vidno) postačující.

Od čeho se ale odrazit při stanovení takové ceny za služby, která by byla v jistém smyslu přijatelná pro obě strany, banku i uživatele jejích služeb? Také uživatel realizuje z poskytnutých služeb svůj efekt, problém je ovšem v jeho stanovení. Samozřejmě přináší činnost bank prospěch jak jejím klientům, tak i jim samým. Na tomto základě je možné rozhodnout o stupni zhodnocení vložených prostředků a zdrojů banky i jejího zákazníka. Nelze pochopitelně zkoumat každého jednotlivého zákazníka, ale provést typový rozbor. K tomu je třeba jak na stranu banky, tak i uživatele jejích služeb zaměřit příslušná šetření. Je zřejmé, že taková šetření jdou za rámec pouhého vnějšího porovnání.

Komise navrhuje provést cenové srovnání na mezinárodní úrovni (tj. v EU), dalším možným krokem je porovnání odlišností úrovní poplatků mezi jednotlivými bankami. Zde se nabízí cesta porovnání hrušek s jablky, což nelze bez znalosti struktury nabízených produktů banky a jejích obchodních aktivit a ovšem i nákladů na tyto produkty (nebo služby) v celém rozsahu (a nejen na poplatky za služby) učinit. Čili schází komplexní rozbor „výrobních nákladů“ a ceny poskytovaných služeb, což jsou veličiny, které lze porovnat v jednom měřítku a stanovit jejich relevanci. Bez nich nelze udělat první fázi rozboru, totiž stanovení hodnotové základny.

Je zřejmé, že už tento krok bude problematický, neboť banky běžně rozpis svých nákladů neposkytují. I kdyby ho poskytly, toto je ovšem pouze jedna část pravdy. Kde je druhá? Druhá část klíče k řešení problému je v rukou uživatele bankovních služeb. Ten je druhým determinujícím činitelem, tím, v jehož zájmu musí působit určité korekční metody stanovení ceny služeb. Takové metody jsou buď neúčinné ve stávajícím tržním prostředí, nebo zcela absentují. Konkurence tuzemských bank není dost účinná, neboť banky cíleně uplatňují obdobnou cenovou politiku.

Tak tomu je i v případě poplatkové politiky bank (a jistě nejen té). Je evidentní, že při hledání řešení je celý proces třeba postavit na solidní hodnotovou základnu. Bez té nelze cokoli měřit, ani dolů či nahoru ovlivňovat. Tento zásadní krok nelze vyloučit. Nechceme ale sklouznout na dříve zhusta praktikované direktivní cenové řízení; bohudík nejsou tyto řídící mechanizmy nadále přístupné. Je ale jasné, že musejí být nahrazeny určitým způsobem, který je v souladu s tržními principy.

Stanovení poplatkové ceny – pokud je ovlivněno většími výkyvy – je takovým jasným případem. Jeho stanovení z pohledu banky je nadhodnocující, z hlediska uživatele nekorigované (ani není metoda jeho korekce). Kde je pravda? Ta jak známo z mnoha oborů je ….. uprostřed. Banky musí slevit nebo zvýšit atraktivnost svých služeb (ve vlastním zájmu), uživatel musí vysvětlit, co je pro něj přijatelná cena. Jak ji ale stanovit? On sám to zhusta ani neví… co nejnižší, ale co je nejnižší? Suma sumárum: co je přijatelné pro banku a současně i uživatele.

Co je k tomu zapotřebí z hlediska uživatele – měřit, nebo aspoň odhadovat efekt, úplně analogicky jako banka ve své rovině stanovuje svůj realizovaný efekt – zisk, ono je to totiž na stejné úrovni. A hodnotově, jinak to nelze poměřovat s bankovním ziskem, a jde to v koncích zcela mimo tuto základnu.

I rovina stanovení zisku na jedné straně a uživatelského efektu na straně druhé musí být časově shodná, neboť peníze mají svou časovou hodnotu. Jsou zřejmé některé vztahy, totiž že když zisk banky (z poplatků, ale ovšem i dalších produktů a služeb banky) stoupá, uživatelský efekt klesá. Tento efekt je dán relativně vzhledem ke konkurenčnímu produktu (když by klient šel do jiné banky) nebo jinému náhradnímu systému zajištění srovnatelné služby. Na své straně má klient užitek z poskytnuté služby, ten je tedy třeba ohodnotit. Jeho struktura může být složitá, též se na něm podílí řada mimoekonomických faktorů (např. komfort služeb po internetu nebo mobilní služby, apod.).

Touto oblastí se zabývá Hodnotová analýza, která zkoumá náklady (banky) a užitnost (vyplývající z funkčnosti a celkového uspokojování potřeb uživatele). Rozdíl mezi oběma hodnotami je celkový efekt, který je třeba maximalizovat.

Pokud se uzavře systém poskytování služeb bankou jejímu spotřebiteli na hodnotovém základě, teprve potom je možno mluvit o narovnání vztahů mezi poskytovatele a spotřebitelem bankovních, ale i jiných služeb. Tato platnost je univerzální, má ale zvláštní význam při neproporcionálním vývoji jeho složek.

V kybernetice a teorii řízení je po léta známý princip, že bez uzavřené zpětné vazby se systém snadno dostane do nerovnováhy (a je nutno ho korigovat), která může vyústit v mezním případě do jeho dysfunkce. Výjimkou není ani systém ekonomický, tržní nevyjímaje. Jakkoli porovnávaný se svým okolím (domácím i zahraničním), ani způsob kalkulace bankovních poplatků, pokud není korigován dostatečně stávajícím trhem (a to evidentně není, o tom svědčí stovky stížností klientů adresovaných ČOI), není výjimkou při hledání nekonfliktních, korektních a také dlouhodobě stabilních vztahů dodavatel – konzument. A to by mělo být vůdčím motivem podnikání. Mimořádný zisk je pro akcionáře vítaným ukazatelem, ale ve svém důsledku může vypovídat o pokřiveném vztahu dodavatele a konzumenta, vyplývajícím z toho, že jeden ze subjektů je cenovou politikou poškozen.

Bohužel není v současném systému jiný způsob, jak tento morální aspekt vynutit. Mnoho nepomohou porovnávací studie, neboť nemají dost podkladů ani z našich a zejména z cizích bank. Mnoho rovněž nepomohou ani studie nivelizace cen v oboru. Tyto metody nemohou zajistit trvalý soulad tržních vztahů.

Nezbývá než poučit veřejnost o možnosti vlastní ochrany před cenovými praktikami bank a o rozvíjení metod, které by jí ve vlastním zájmu mohly v tomto cíli napomoci. Dále posílení pravomocí v uvedeném směru ČOI, Úřadu pro hospodářskou soutěž a ČNB, zlepšení kooperace mezi těmito subjekty (nebo ještě lépe, vznik nového subjektu např. Úřadu pro ochranu spotřebitele, který by toto měl ve vínku).

Spíše než právní, je třeba položit obecný hodnotový základ pro tento proces a na znalost jeho funkce. To nebude snadná a ani krátkodobá záležitost. Ovoce je ale zrovna tak dlouhodobé jako jeho příprava – znamená to ve výsledku, že klient nebude vydán na milost a nemilost působení pseudotržních sil, ale že si uvědomí své vlastní potřeby (v hodnotovém měřítku) a bude lépe chápat i potřeby banky.

Zapojení poznatků Hodnotové analýzy do řešené problematiky

V podstatě jde o uvědomění si zákonitostí hodnotové analýzy, která pracuje s třemi kategoriemi hodnot:

1. náklady na nabízený produkt (nebo službu banky),
2. prodejní cena produktu a
3. užitnost produktu, kterou je nutno finančně vyčíslit. To je samostatný, dosud ne zcela vžitý a objasněný pojem, nicméně zásadní pojem.

Rozdíly mezi těmito hodnotami tvoří efekt u poskytovatele a u uživatele. Ve stabilizovaném hospodářském systému by se měly podíly z těchto efektů vztažené na vložené prostředky u obou stran pohybovat na srovnatelné výši. Tato skutečnost spolu s přítomnou konkurencí nutí poskytovatele co nejvíce hospodařit a produkovat pomocí maximální péče pro uživatele co nejužitnější nabídku.

V našich podmínkách, kdy je ekonomika ještě nedostatečně stabilizovaná, jsou určité direktivní zásahy do cenové tvorby zřejmě opodstatněné a nutné. Je ale třeba dbát na to, aby vycházely z výše uvedených zásad hodnotové analýzy a prosazovaly její zákonitosti.

Tak je třeba chápat i roli kontrolních orgánů, která by měla prokázat opodstatněnost ziskovosti našich bank splněním podmínek na ekonomický přínos pro klienty, vyplývající z jim prokazovaných služeb v porovnání s dosahovaným stavem v zahraničí.