Vydědění: Musí se dědici bát svých nových prohřešků a musí zůstavitelé přepisovat vydědění?

Soud v dědickém řízení uložil pánovi, aby ve lhůtě dvou měsíců podal proti zákonnému dědici (tomu, kdo dědí podle zákonné posloupnosti) žalobu na určení, že je dědicem. Žalobu byl povinen podat proto, že v průběhu pozůstalostního řízení došlo ke sporu mezi jeho účastníky o to, zda byly dány důvody vydědění syna zůstavitele (onoho pána), nebo ne.

Tohle samotný dědický soud nebo notář vyřizující dědictví řešit nebude, to musí běžný civilní soud. To je standardní procesní postup, když nelze dědické řízení uzavřít jednoduše, když vznikne spor o dědictví (např. o platnost závěti nebo listiny o vydědění). Už jste se s tím třeba setkali sami v praxi, nebo to znáte z našich článků, když na pozadí významných rozhodnutí soudů vysvětlujeme nuance dědického práva podle nového občanského zákoníku.

Proč vznikl spor o dědictví

V této souvislosti soud rovněž odkázal na ust. § 1673 odst. 2 (nového) občanského zákoníku (o. z.), podle kterého, když zůstavitel (ten, po němž se dědí – kdo sepsal listinu o vydědění nebo si ji dal sepsat) uvede důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem.

Vydědění syna, o němž měl otec pochybnosti, zda je opravdu jeho vlastní

Pán to měl se svým otcem poněkud těžké. Otec jako důvod vydědění uvedl, že mu neprokazoval dostatečnou pozornost a zájem a neposkytl mu potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří a v jiných závažných případech.

Vyděděný syn naopak žalobu zdůvodnil zejména tím, že „s důvody vydědění nesouhlasí, protože nejsou pravdivé“. Podle vyděděného se k němu otec choval vždy odtažitě a své city směřoval hlavně k mladšímu bratrovi (žalovanému). Žalobce dále uvedl, že se z rodného listu a zdravotní dokumentace dozvěděl, že se narodil svobodné matce, které ale brzy tehdejší sociálka dítě odebrala a umístila do ústavu, kde bylo do svých dvou a půl let.

Jeho otec si podle vlastních slov vzal jeho matku později, až v jeho cca 3 letech, a právě tato skutečnost (otcova svatba se svobodnou matkou) později utvářela jeho celoživotní vztah k němu. Otec se k žalobci měl chovat negativně i v období dospívání, často ho měl vyhazoval z domu a „v posledních cca 15 letech se situace vystupňovala natolik, že měl otcem bez jakéhokoliv odůvodnění zakázané k nim jezdit“. Otec se vyděděnému vyhýbal a odmítal s ním komunikovat s tím, že vysvětlitelným důvodem, který otce vedl k takovému jednání, byla podle žalobce jeho až chorobně utkvělá představa, že není jeho syn. Tato představa pak měla vyústit až „v naléhání na vyhotovení krevní zkoušky“, kterou jeho matka nikdy nepřipustila s odůvodněním, že „je to jen otcova nepochopitelná představa“.

Nižší soudy negovaly vydědění, jenže syn vůbec nemá vyhráno

Soud prvního stupně určil, že žalobce – onen původně vyděděný pán (syn) je dědicem zůstavitele (otce). A odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Takže se synovi podařilo dosáhnout popření vydědění. Jenomže to se pochopitelně nelíbilo druhému synovi a ten si úspěšně podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Spor o dědictví tak před soudy bude pokračovat (pokud to jedna z jeho stran nevzdá, nebo nedojde třeba ke smíru).

Klíčové v dané věci je, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou notářským zápisem dne 1. 4. 2008, v níž vydědil svého syna (žalujícího pána), a to z důvodu uvedeného v ust. § 469a odst. 1 písm. a) a b) zrušeného občanského zákoníku, který platil do 31. 12. 2012.

Důsledky vydědění přitom byly přísně vztaženy i na další potomky syna, tedy vnuky a vnučky. Důvody vydědění už jsme shora uvedli, podrobnosti najdete v příslušném věc řešícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2021 (spis. zn. 24 Cdo 1820/2020). Jenže otec zemřel až 9. 3. 2016.

Má se soud zabývat i tím, co nastalo po vydědění?

Dále bylo klíčové, že žalovaný, tedy druhý syn, vytýkal v předcházejícím řízení před odvolacím soudem soudu prvního stupně i to že „by měl zohlednit nejen pořízení samotné listiny o vydědění a okolnosti mu předcházející, ale i skutečnost, že zůstavitel (otec) měl dostatečný časový prostor změnit své rozhodnutí, přičemž žalobce měl současně možnost změnit své postoje a chování vůči svému otci“. (A ani k jednomu nedošlo.)

Dále argumentoval, že po smrti manželky otce byla péče o nemocného zůstavitele pouze na něm a jeho rodině. (Z dokazování dále vyplynulo, že po sepsání listiny o vydědění byly dne 5. 5. 2008 zůstaviteli amputovány prsty pravé dolní končetiny a následně pravá dolní končetina.)

Co se musí ještě zhodnotit

Nejvyšší soud ve svém rozsudku (spis. zn. 24 Cdo 1820/2020) ze dne 28. 1. 2021 odkázal především na pravidla dle ust. § 3028, § 3070 a § 3072 o. z. (přechodná ustanovení) a konstatoval, že soudy nezohlednily chování vyděděného syna vůči otci po smrti jeho manželky.

Bez zohlednění chování syna, ale na druhou stranu i otce (zůstavitele) vůči němu, a případné potřeby pomoci na straně zůstavitele i v době po sepsání listiny o vydědění, jsou závěry o nedůvodnosti vydědění předčasné, resp. neumožňují posouzení, zda byly naplněny předpoklady pro vydědění spočívající v neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele a neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří, a tak i určení, zda je žalobce dědicem zůstavitele, či není.

Nejvyšší soud tak zrušil předchozí rozhodnutí nižších soudů, které žalujícímu vyděděnému synovi vyhověly, když určily, že je dědicem. Může tomu tak být, ale nemusí. Proces bude pokračovat, ale my si můžeme shrnout zobecňující judikatorní závěry Nejvyššího soudu z jeho rozsudku ze dne 28. 1. 2021 (spis. zn. 24 Cdo 1820/2020).

Zjišťování existence důvodů vydědění potomka po 31. 12. 2013

Za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění za účinnosti zrušeného občanského zákoníku (tj. do 31. 12. 2013), je soud v řízení zahájeném žalobou podle ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních povinen zabývat se i takovými skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, které nastaly i po jejím sepsání, vyložil Nejvyšší soud.

Jestliže v projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle zrušeného občanského zákoníku, avšak zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku, je soud povinen zabývat se i okolnostmi směřujícími k naplnění důvodů vydědění, které nastaly až po sepsání listiny o vydědění do smrti zůstavitele, dále určil při řešení případu Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021 (spis. zn. 24 Cdo 1820/2020).

Pokud totiž jsou platná ta pořízení pro případ smrti a vydědění, která v době pořízení (do 31. 12.  2013) platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyla (ať již z hlediska formy, nebo obsahu), a byla tak postavena na roveň právním jednáním učiněným podle nového občanského zákoníku (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ust. § 873 zrušeného občanského zákoníku), vysvětluje a argumentuje Nejvyšší soud, nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté.

Nejvyšší soud ČR tak ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2021 (spis. zn. 24 Cdo 1820/2020) vlastně navázal na to, o čem jsme vás již informovali v článku O dědictví můžete přijít, i když se neprokázal důvod vydědění.