Vydědění. Aby se nezdární potomci neradovali z vaší smrti

Ne vždy si potomci zaslouží, aby se těšili z majetku, o který se přičinili jejich předci. Nezdárného syna nebo dceru lze z majetkového nástupnictví – dědění vyloučit jednostranným právním úkonem – vyděděním. 

Vyděděním zůstavitel odnímá svému potomkovi jako neopomenutelnému dědici právo dědit, které by mu jinak ze zákona náleželo (potomek tedy na základě takového právního úkonu nemá dostat žádný dědický podíl ze zůstavitelem zanechaného majetku, popř. má dostat méně, než by mu náleželo). K vyděděnému potomku se v rozsahu jeho vydědění při rozdělování pozůstalosti nepřihlíží. 

Vydědit můžete ze čtyř důvodů

 Zůstavitel může vydědit potomka pouze ze 4 občanským zákoníkem uvedených důvodů (specifikovaných v jeho ust. § 469 a odst. 1 písm. a) až d), a to jestliže:

• A) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,
• B) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl,
• C) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně 1 roku,
• D) trvale vede nezřízený život.

Vydědění z jakýchkoliv jiných důvodů je neplatné. Důvody vydědění však zákon blíže nerozvádí. Je proto třeba vyjít zejména z judikatury. Čtěte více: Co je to judikatura aneb Poučné příběhy ze soudních síní

Neposkytnutí pomoci

Pokud jde o důvod k vydědění podle písm. a), potřeba pomoci se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zejména ke stupni neschopnosti zůstavitele ve stáří nebo nemoci pomoci si sám, k zaopatření zůstavitele jinými osobami (např. manželkou či dalšími potomky) nebo příslušnými zařízeními a institucemi (jako jsou zdravotnická zařízení, domovy seniorů, pečovatelská služba apod.)

Neprojevování zájmu

Pokud jde o důvod k vydědění podle písm. b), pak vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o blízký příbuzenský vztah s potomkem sám opravdu stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká a kde mu tento stav vadí. Jestliže potomek o zůstavitele neprojevoval zájem proto, že ani zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího objasňování konkrétních okolností jejich vztahu dospět k závěru, že by neprojevování takového zájmu ze strany potomka bylo důvodem k vydědění.

Odsouzení do vězení

Pokud jde o důvod k vydědění podle písm. c), pak naplnění podmínek vydědění lze bezpečně prokázat pravomocným rozsudkem o vině a trestu vyděděného potomka, resp. jeho kopií. Není přitom podstatné, jak dlouhou dobu potomek ve výkonu trestu odnětí svobody skutečně strávil, zda byl event. následně podmínečně propuštěn či amnestován nebo mu byla udělena milost. Rozhodující je, že výrokem o vině byl potomek odsouzen za úmyslný (nikoliv jen nedbalostní) trestný čin a výrokem o trestu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku.

Z judikatury

Zůstavitel smí svého potomka vydědit z důvodu uvedeného v ust. § 469a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, jen jestliže v době pořízení listiny o vydědění byl jeho potomek osobou odsouzenou pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku pravomocným rozhodnutím soudu. V případě, že v době pořízení listiny o vydědění odsuzující rozhodnutí soudu ještě nebylo vydáno nebo nebylo pravomocné, že v době pořízení listiny o vydědění nebyl trestný čin potomka kvalifikován jako úmyslný nebo že v době pořízení listiny o vydědění nebyl zůstavitelovu potomku uložen trest odnětí svobody nebo uložený trest odnětí svobody nepřesahoval dobu jednoho roku, není důvod vydědění podle ust, § 469a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku naplněn; není přitom vůbec významné, zda (a že) ke splnění předpokladů uvedených v ust. § 469a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku došlo dodatečně, popřípadě až v době smrti zůstavitele,

Ust. § 469a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku spojuje důvod, pro který zůstavitel může vydědit svého potomka, jenž by se jinak stal jeho dědicem – na rozdíl od ust. § 469 občanského zákoníku, podle něhož je dědicky nezpůsobilý ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, i když nebyl pravomocně odsouzen – s odsouzením pachatele pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Došlo-li však k zahlazení odsouzení a vznikla-li tím zákonná fikce neodsouzení pachatele, má to (mimo jiné) za následek, že na potomka zůstavitele nadále (po právní moci rozhodnutí, kterým bylo odsouzení zahlazeno) nelze hledět jako na „odsouzeného“ a že se proto důvod k vydědění podle ust. § 469a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku nemůže uplatnit.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1065/2011, ze dne 14. 3. 2013)

Vedení nezřízeného života

Využití důvodu k vydědění podle písm. d) je nejproblematičtější, je nepraktické a málo časté s ohledem na jeho nejasné vymezení. Každý si pod „trvalým vedením nezřízeného života“ zajisté představí něco jiného. Nezřízeným životem zřejmě budou různé kombinace negativních jevů v životním stylu potomka, např. závislost na alkoholu či jiných návykových látkách, vyhýbání se práci a jiné poctivé výdělečné činnosti, získávání prostředků nečestným způsobem, kupř. žebráním, páchání drobné trestné činnosti, za kterou nebude potomek odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu nejméně jednoho roku, nestarání se o svou rodinu, nepečování o dítě, neplacení výživného apod. Tyto negativní jevy v životním stylu potomka musejí mít trvalejší ráz, dle intenzity a závažnosti musejí trvat spíše léta než měsíce.

Z judikatury

Za vedení nezřízeného života ve smyslu důvodu vydědění podle ust. § 469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností. 

Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět – v souladu s právní teorií – zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 190/2010, ze dne 24. 11. 2011)

Čtěte také: Nezřízený život vás může připravit o dědictví

Vydědit jen děti, anebo i vnuky?

Vydědit lze pouze potomky, kteří jsou tzv. neopomenutelnými dědici, nikoliv jiné potenciální dědice (např. manželku, sourozence, další příbuzné atp.). Vyloučení ostatních dědiců lze dosáhnout snadno – pořízením závěti ve prospěch jiných osob. 

Důsledky vydědění se vztahují i na děti dětí, tedy vnučky a vnuky, a jejich potomky (pravnučky a pravnuky) jen, pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně uvede. Jinak nastupují na místo vyděděného právě oni, tedy nabývají rovným dílem uvolněný dědický podíl. 

Zůstavitel tak má buď jednodušší možnost vydědit svého potomka a výslovně v listině o vydědění stanovit, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, anebo složitějším způsobem vydědit potomka a samostatně vydědit rovněž jeho potomky s tím, že u každé z takto vyděděné osoby je m.j. povinen uvést některý z důvodů vydědění.

Vydědění může, ale nemusí být součástí závěti. Pak půjde o samostatnou listinu o vydědění. Ta musí splňovat stejné formální náležitosti jako platná závěť. Navíc musí být uveden a popsán konkrétní důvod vydědění. Čtěte také: Platnou závěť může zůstavitel napsat i nohou. Hlavně musí být živý

Jak napsat listinu?

Listinu o vydědění může zůstavitel napsat vlastní rukou nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků. Lze ji také vytvořit ve formě notářského zápisu. Musí v ní být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. 

Vlastnoruční listina o vydědění musí být skutečně celá vlastní rukou napsána i podepsána. Vyděďovací listina, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou (ale např. na psacím stroji nebo na počítači a posléze vytiskl na tiskárně nebo takovou listinu sepsala jiná osoba), musí vlastnoručně podepsat a před dvěma současně přítomnými svědky výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. 

Svědci (jimiž nemohou být samotní dědici a dále osoby hluché, němé nebo zrakově postižené a neznalé českého jazyka, resp. jazyka, ve kterém se projev vůle činí) se musí na listinu o vydědění také podepsat.

Vydědění nelze provést jako společný úkon více osob (např. obou rodičů). Stejně jako společná závěť více zůstavitelů je i společná listina několika zůstavitelů o vydědění neplatná. Chtějí-li tedy oba rodiče vydědit své děti, musí tak každý z nich učinit v samostatné listině.

Důvody vydědění musejí být konkretizovány vymezením skutkových okolností, nejlépe místně i časově s uvedením případných svědků či jiných důkazních prostředků tak, aby i po smrti zůstavitele bylo možno posoudit, jestli jde či nejde o platný důvod vydědění. 

Zůstavitel by měl při rozhodování, zda potomka vydědit, pečlivě zvážit všechny okolnosti provázející jejich vzájemný vztah a nejlépe po poradě s právníkem posoudit, zda jsou důvody vydědění, pro které zamýšlí potomka vydědit, skutečně natolik relevantní a prokazatelné, že listina o vydědění obstojí i po jeho smrti, tedy v okamžiku, kdy on sám, tedy ten, kdo by nejsnáze mohl tvrdit rozhodující skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy, již není mezi živými. 

Ostatně často jsou k dispozici i jiné právní úkony, které lze využít k dosažení kýženého cíle, aniž by zůstavitel musel svého potomka vydědit, může kupř. již za života určitý majetek darovat jinému nebo jej pro případ své smrti jinému odkázat apod. Čtěte také: Jak napsat závěť?

Jen částečné vydědění je také možné

Právní systém umožňuje i částečné vydědění. Potomek zůstavitele tak může být vyloučen z dědění části svého dědického podílu, např. bude vyděděn z poloviny svého podílu, a tak místo např. jedné poloviny dědictví, na kterou by jako neopomenutelný dědic měl nárok, bude dědit jen jednu čtvrtinu majetku. Nebo může být částečným vyděděním vyloučen z dědění majetku určitého druhu, např. nemovitostí. Podmíněné vydědění přípustné není.

Zůstavitel může mít mnohdy zájem nebýt tak přísný a podíl na majetku toliko zkrátit, aniž by chtěl či mohl přistoupit k úplnému nebo částečnému vydědění potomka v souladu se zákonem. Proti neplatnému vydědění poskytuje totiž zákon obranu – v řízení o projednání dědictví lze vydědění popřít a to co do důvodu i formální platnosti. 

Např. nenechá-li si potomek vydědění líbit a dojde ke sporu, bude se zkoumat, zda tento potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda vůbec zůstavitel sám měl zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. 

Vydědění totiž dle rozhodnutí Nejvyššího soudu přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí. Nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. 

Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.

Připomeňme, že zůstavitelovy děti a manžel (resp. event. registrovaný partner stejného pohlaví) dědí v tzv. první (zákonné) dědické skupině, každý z nich rovným dílem. Nezletilým potomkům se musí, nedojde-li k platnému vydědění, dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona. Zletilým aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Dědický podíl zletilého potomka je možno zmenšit bez vydědění na polovinu tak, že zůstavitel určí závětí za svého testamentárního dědice jinou osobu.

Příklad

Zůstavitel po sobě zanechal manželku, zletilého syna a nezletilou dceru. Pokud nepořídil závěť, zdědí každý z nich 1/3 majetku. Pokud některého z potomků (řekněme zletilého a bezdětného syna) platně vydědil, zdědí pozůstalá manželka a nezletilá dcera každá 1/2. Zůstavitel by však mohl pořídit závěť, rodinu zcela opomenout a pamatovat třeba na svou přítelkyni (přítele) a odkázat jí veškerý majetek v závěti. Podíl nezletilé dcery nemůže být zkrácen, dostane tedy 1/3. Podíl zletilého syna se zkrátí na polovinu, dostane tedy 1/6. Manželka vyjde naprázdno, jelikož nepatří mezi neopomenutelné dědice. Testamentárnímu dědici (přítelkyni) připadne podíl, který by jinak připadl manželce (1/3) a polovina podílu, jenž by náležel zletilému synovi (1/6), dohromady tedy 3/6 neboli 1/2.

Kde nic není, ani dědici neberou

Dodejme ještě, že na rozdíl od pořízení pro případ smrti může právním jednáním mezi živými zůstavitel nakládat se svým majetkem libovolně. Jeho pořizovací vůli nelimituje ochrana neopomenutelných dědiců. Převede-li ještě během života veškerý majetek na jiné osoby, nemusí neoblíbené potomky vydědit, jelikož na ně jednoduše nic nezbude. 

Zrušení vydědění

A co když se nezvedený potomek polepší a dočká zůstavitelova odpuštění? Listina o vydědění se pak zrušuje odvoláním vydědění, které musí mít stejnou formu jaké je třeba k sepsání platné vyděďovací listiny. Nejpraktičtější však bude listinu o vydědění fyzicky zlikvidovat, neboť zůstavitel zruší akt vydědění také tím, že zničí listinu, na níž byl napsán. Samotná skutečnost odpuštění bez písemného dokladu odvolání anebo zničení listiny nepostačí.