Hlavní navigace

Vězni si stěžovali: jeden u soudu nebyl osprchovaný, druhý musel močit před zdravotní sestrou

Autor: isifa.com
Richard W. Fetter

Vězni se mohli osprchovat teplou vodou jen jednou týdně, a to zrovna v pátek nejspíš odpoledne či večer. Jenže to přelíčení neprobíhají. A tak se vězeň cítil poškozený tím, že nechodil k soudu čistý. Jiný zase tím, že se měl vymočit před zdravotní sestrou.

Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Kdekdo se v současnosti domáhá odškodnění za kdeco. Když to přeženu a dovolím si trochu exprese, je přece Silvestra, za chvíli bude občanskoprávním deliktem hodným peněžitého odškodnění i nepříjemný pohled. Jistý pán požadoval několik desítek tisíc korun za útrapy spojené s tím, že se zavčasu, jak by podle dikce zákona měl, z Hradu nedozvěděl, kolik činí plat hlavních reprezentantů prezidenta republiky a jeho Kanceláře prezidenta republiky… My jsme informovali zase o případu, kdy nepozvete příbuzenstvo na pohřeb a budete mu platit.

Vězeň, který se musel i během výkonu trestu odnětí svobody účastnit soudních přelíčení, požadoval po státu 200 000 Kč (polovinu po Ministerstvu spravedlnosti a polovinu pro Ministerstvu zdravotnictví), protože mu nebylo umožněno se před cestou k soudu osprchovat.

O lidských osudech nerozhodují jen paragrafy, ale i pocity

Prosím, než někdo, aniž by dočetl, začne reagovat tím, že vězeň má především trpět a vykonávat trest, a ne si vyskakovat a klást požadavky, že jsou chudí lidé, kteří takovou možnost třeba také nemají, kupříkladu bezdomovci, tak uvažte, že nejen šaty dělají člověka. (A také nechť čtenáři dočtou i k dalšímu případu jiného vězně, obě soudně projednávané kauzy porovnávám.)

Že ne třeba o výroku o vině, ale o výši trestu může rozhodovat (a ne že nerozhoduje, soudci jsou také jenom lidé a ne stroje bez emocí, sympatií a antipatií, jak třeba k obžalovanému, tak třeba naopak k protistraně – ke státnímu zástupci) dojem, který člověk před nimi vzbuzuje. A když třeba zapáchá, tak budí pochopitelný odpor. A když je někdo někomu odporný, tak mu to obvykle dá najevo, a to může nejen napřímo, explicitně, ale i uložením vyššího trestu, to je pohodlnější.

Takže žalující vězeň argumentoval tím, že mu nebylo ve výkonu trestu umožněno dodržet základní hygienické zásady v důsledku omezení možnosti osprchovat se v teplé vodě před tím, než byl předveden před soud k ústním jednáním.

Sprchování probíhalo ve věznici jen jednou týdně a zrovna v pátek, nejspíš odpoledne či večer, a pak opravdu žádná soudní přelíčení neprobíhají. Z právního hlediska to kvalifikoval (či spíše jeho advokát) jako porušení zákazu ponižujícího zacházení zaručeného mezinárodní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále bude uvedeno jenom slovo úmluva) v jejím čl. 3 a současně jako porušení zákonné povinnosti justičních a vězeňských orgánů nepřipustit vznik bezdůvodné újmy.

Dále tvrdil, že při pocitu nedostatečné tělesné čistoty nemůže dotčená osoba zastupovat své zájmy s dostatečnou sebejistotou, není tak v rovném postavení (když si strany řízení mají být rovny) a nedostatek hygieny může mít vliv na výsledek jeho sporu. To je také pozoruhodný subjektivní argument, vedle spíše objektivně působícího argumentu, o kterém shora přemýšlím, a to o pozitivním, shovívavějším, nebo naopak negativním vztahu lidí rozhodujících o osudu obžalovaného vězně k němu na základě jeho vzhledu, vůně, či naopak zápachu atp.

Do umývadla se prostě nevejdete

Požadavek na osprchování v teplé vodě vícekrát než jednou týdně je od vězně poněkud přepjatý, i když hygienické předpisy jej zaručují, ale požadavek na osprchování jako takové, třeba ve studené vodě, nikoliv.

Žalované státní orgány se bránily tím, že vězeň měl možnost se kdykoliv umýt v umývadle se studenou vodou. Studená voda by měla skutečně dostačovat. Vždyť to zase není tak dlouho v historii, kdy teplá voda byla luxusem jen pro bohaté. Ale kvalitně celé tělo za pomoci žínky, a to je otázka, zda byla vězni k dispozici, mýdla a studené vody v umývadle se prostě neumyjete.

Jistěže v minulosti lidé neměli do svých obydlí přivedenu ani studenou vodu, jenomže tehdy se hodně pohybovali na čerstvém vzduchu, živili se zdravou, jednoduchou, chemicky nevyráběnou a neupravovanou potravou bez různých přídavných látek – stabilizátorů, konzervantů – nenosili oděvy z umělých vláken, a tohle všechno, co dnes používáme nebo konzumujeme, zvyšuje zápach lidského těla. Když k tomu přidáte třeba užívání léků, tak toto všechno je zátěží pro organismus, které se snaží přirozenou cestou – kupř. potem – zbavit, a člověk pak opravdu zapáchá. Jen si vzpomeňte, jak je náročné cestovat s lidmi, kteří se dostatečně nevěnují své hygieně, v létě v hromadných dopravních prostředcích…

Takže požadavek na to, aby měl vězeň možnost se před cestou k soudu osprchovat ve studené vodě, neshledávám vůbec přehnaným. A ani si nemyslím, že by to vězeňské orgány, kdyby chtěly, nemohly zajistit. I v oné minulosti si mohli lidé nanosit vodu ze studny do škopku, do necek…

Co vězni toužícímu po větší hygieně a odškodnění za její absenci řekl Nejvyšší soud

Vězeň však se svým žalobním požadavkem neuspěl. Jedna z nižších soudních instancí navíc v odůvodnění zamítavého rozhodnutí podotkla, že odsouzený se k soudnímu jednání dostavil ve vyhovujícím hygienickém stavu, byl čistý a nikterak nezapáchal, což samozřejmě může být pravda, ale nemusí, může to být účelové odmítnutí na základě subjektivního pocitu, každý máme jiné hranice a jinou citlivost vnímání zápachu. Jak se cítil sám, těžko soud zhodnotí.

Stát žalující vězeň neuspěl ani u Nejvyššího soudu. Proč? V rozsudku spis. zn. 30 Cdo 3784/2016, ze dne 27. 9. 2018, NS ČR konstatoval, že při hodnocení námitky žalujícího vězně, že se nemohl vykoupat či osprchovat před soudními jednáními, neboť pravidla nastavená ve věznici umožňovala žalobci sprchování v teplé vodě pouze jednou týdně, a z toho vězněm dovozovaného porušení zákazu ponižujícího či nelidského zacházení, je třeba odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který řešil mimo jiné, a to svým rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, stížnost č. 8968/08, jiného vězně.

ESLP vyhodnotil jeho stížnost takto: Cela byla po celou dobu vybavena umyvadlem s tekoucí studenou vodou. Je pravda, že stěžovatel neměl možnost kdykoli se osprchovat teplou vodou, avšak nezdá se, že by mu to bránilo provádět hygienu do takové míry, která by byla neslučitelná s čl. 3 úmluvy.

Nejvyšší soud neopomněl, že ESLP ve své judikatuře při řešení jiných stížností, vězňů z jiných zemí, sice dospěl k závěru, že s ohledem na nedostatečné hygienické podmínky ve věznicích, kdy bylo vězňům umožněno se osprchovat teplou vodou jedenkrát týdně, došlo k porušení čl. 3 úmluvy, avšak podmínky v místě zbavení svobody posuzoval v jejich souhrnu, tedy k závěru o porušení čl. 3 úmluvy vedly i jiné aspekty (hodnotí se třeba velikost cel a jejich obsazení počtem lidí, vzdálenost záchodu od jídelního stolu, možnost větrání, přístup denního světla atp.).

Z judikatury ESLP nelze dovodit, že by k porušení čl. 3 úmluvy došlo jen pro omezení sprchování či koupání v teplé vodě na jednou týdně, uzavřel ve vztahu k požadavku vězně v zamítavém rozhodnutí NS ČR.

Svět je trochu bláznivý – také jste nikdy nemočili před osobou stejného pohlaví?

Přijde vám, že mám moc pochopení pro onoho vězně? Asi proto, že mám rád na straně jedné čistotu, hygienu, a přitom se na straně druhé bez problémů osprchuji nebo třeba i vymočím před svou ženou. Přijde vám má předchozí věta nevhodná, mimo souvislosti? Říkáte si, že se autor článku zbláznil a už neví, co plácá? Ale vůbec ne, jen předesílám další případ, který soudy řešily. Takže teď vážněji, proč hodnotím popsaný případ právě tak, jak činím. Jsem právník, a proto mám povědomí o jiných případech, o judikatuře, musím tedy hodnotit v širších souvislostech.

Zatímco sprchování chtivý vězeň se žalobou neuspěl, tak se totiž naopak Ústavní soud zastal jiného vězně, který odmítl za účelem kontroly, zda nepožívá návykové látky (drogy), poskytnout vzorek své moči pod dohledem zdravotní sestry. Vězňův opakovaný nesouhlas se způsobem odběru vedl k jeho odsouzení za maření výkonu úředního rozhodnutí.

Jenže Ústavní soud, u něhož si vězeň stěžoval, došel ve svém nálezu III. ÚS 309/16, ze dne 9. 10. 2018, k tomu, že byla ponížena jeho lidská důstojnost a právo na ochranu soukromí, když měl močit před osobou stejného pohlaví – on jako muž – vězeň před ženou – zdravotní sestrou.

Promiňte, ale tohle mi ve srovnání s tím, jak to chodí v nemocnici, nebo i ambulantně u lékaře, v rodině, přijde mnohem bláznivější, paradoxnější, než případ neosprchovaného vězně.

Cituji z rozhodnutí Ústavního soudu: „Stěžovatel tvrdil, že odběr moči odmítl proto, že jej prováděla paní staršího věku a on se před ní styděl obnažit (svléknout donaha) a ukázat přirození. Je Rom a je vychován v jiné kultuře, která mu v tom brání, doma se nesvlékne ani před svou družkou.“

Jeho sexuální partnerka tedy prý nikdy neviděla jeho penis, stejně tak zřejmě jeho maminka či babička, když o něj pečovaly jako chlapce. Soud, který vězně potrestal, se s jeho argumenty nepáral, když shledal, že mu nic nebránilo v tom, aby se při poskytnutí vzorku moči otočil ke zdravotní sestře zády či bokem. Vidím to stejně. Ovšem Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, které muže potrestaly, zrušil, protože porušily jeho lidská ústavně zaručená práva.

Autorský text byl redakčně upraven.