Hlavní navigace

Úročení vkladů na inflaci nestačí, i když bude „přizabitá“

4. 9. 2019
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: Shutterstock
S nástupem nového tisíciletí došlo k čemusi, s čím nikdo jaksi moc nepočítal. Míry inflace spotřebitelských cen napříč ekonomikami poklesly. Jenže pokud má číšník dostat vyšší plat, musí na něj hospoda vydělat.

Jde o autorský komentář, nikoli redakční a redakce se s ním nemusí ztotožňovat.

Díky odstraňování bariér mezinárodního obchodu a nástupu „levné pracovní síly“ přirozená míra inflace, odvíjející se od strukturálních charakteristik dílčích ekonomik a jejích zapojování do mezinárodního obchodu, klesala. Trhy se otevíraly, překážky obchodu klesaly a konkurenční tlak si vynucoval růst produktivity.

Přizabitá inflace

Postěžoval si během prázdnin člen bankovní rady ČNB Aleš Michl, že inflace je „přizabitá“. Svět je stále více propojený a není problém zjistit, jaké jsou kde ceny. Snaha nakupovat levněji a ve slevách pak ceny stlačuje. Chcete něco koupit? Použijte internetový srovnávač, udělejte si přehled o cenách a v okamžiku víte, kolik byste měli zaplatit…

Chce-li Němec levnější plastickou operaci, díky internetu a překladači snadno zjistí, že je to v Česku levnější. Stačí, když sedne na vlak nebo letadlo, a ušetří asi třetinu toho, co by platil v Německu.

Teorie prý sice říká, že ceny služeb by na rozdíl od obchodovatelného zboží měla určovat zejména domácí kupní síla, jenže doby se s rostoucí informovaností a zvyšující se mobilitou jaksi proměnily. O tom, jestli má v takovém prostředí vůbec politika inflačního cílování smysl, se už Aleš Michl nezmiňuje.

Zjištění představitele ČNB o cenové láci. Němci do Česka rádi jezdí na plastiky, protože ceny jsou u nich dvojnásobné. Ústřední banka pečuje o cenovou stabilitu a otázky zdražování jsou v její kompetenci.
Autor: Radovan Novotný

Zjištění představitele ČNB o cenové láci. Němci do Česka rádi jezdí na plastiky, protože ceny jsou u nich dvojnásobné. Ústřední banka pečuje o cenovou stabilitu a otázky zdražování jsou v její kompetenci.

Světové ceny: Pokles nákladů a zlevňování

Říká se, že inflace je z dlouhodobého pohledu měnovým, peněžním jevem. Alespoň podle monetaristů a teoretického pohledu Miltona Friedmana. Inflaci ale předurčují dvě složky, jednou z nich je nákladová inflace (např. to, kolik stojí ropa, jak neúroda zvýší náklady zemědělských komodit, jak rostou mzdy) a druhou inflace poptávková (jak moc je inflačními penězi a poskytnutými úvěry povzbuzena kupní síla). Nákladová inflace se nutně pojí s vývojem mezd. Pokud má číšník dostat vyšší plat, musí na něj hospoda vydělat. Nelze se divit, že točené pivo musí být v zemi s vyšší mzdovou úrovní nutně dražší.

Další složkou nákladové inflace jsou ceny na světových trzích. Pokud na světových trzích ceny surovin, energie a obchodovatelného zboží klesají, nákladová složka inflace klesá a to ve svém důsledku přispívá k poklesu domácí inflace spotřebitelských cen.

Pokud dnes díky neúrodě a změně klimatu klesá množství produkce, dochází ke zdražování. Když v sedmdesátých letech došlo k ropným šokům a světové ceny ropy kvůli dolarové inflaci povyskočily, inflace vlivem nákladů na dovoz ropy povyskočila všude možně.

Obrázek 2: Když nastal inflační rozvrat 70. let, měnová politika kapitalistických zemí se proměnila. Ke slovu se dostal Friedmanův monetarismus, krocení dolarové inflace. Koncept cílování inflace ještě neexistoval, moderní se stalo cílování množství peněz (měnové zásoby).

Výsledek vyhledávání obrázků vyhledavačem duckduckgo.com. Vyhledávací dotaz „Za vším hledej peníze inflace Friedman“.
Autor: Radovan Novotný

Výsledek vyhledávání obrázků vyhledávačem duckduckgo.com. Vyhledávací dotaz „Za vším hledej peníze inflace Friedman“.

Pohled bankéřů: Nerušte, cílujeme inflaci!

Na straně druhé pak poptávkovou inflaci ovlivňuje množství peněz a bankovních úvěrů. To v soudobém finančním systému patří do gesce měnové politiky centrálních bank. Centrální banka ovlivňuje právě tuto složku inflace. Poklesne-li inflace, ústřední banka sníží úroky, nebo novodobě emituje další peníze, aby byl naplněn inflační cíl. Snižování úrokových sazeb znamená vstupování centrální banky na peněžní trh a jeho zasypávání nově emitovanými penězi.

V letech 2013–2017 pak naše ústřední banka za nově emitované koruny nakupovala cizoměnová aktiva (rozuměj například dluhopisy německé vlády), aby srazila kurz koruny. Spotřebitelé pak vše z dovozu při oslabení kurzu nakupovali dráže, domácí inflace mohla k radosti cílovačů inflace vyskočit.

Tak trochu nechtěným dítětem jsou korunové závazky centrální banky a pozice v cizoměnových aktivech – světlo světa spatřilo kolosální investiční portfolio ČNB, s jehož držbou, způsobem financování formou „natištění“ peněz i správou se pojí nejedno riziko.

Kromě toho to vypadá, že s tím, jak ČNB drží gigantické množství monetizovaného dluhu, se trend někdejšího posilování kurzu české koruny zlomil.

Zdroj: Výsledek vyhledávání obrázků vyhledavačem duckduckgo.com. Vyhledávací dotaz „inflace ČNB devizové intervence“.
Autor: Radovan Novotný

Zdroj: Výsledek vyhledávání obrázků vyhledávačem duckduckgo.com. Vyhledávací dotaz „inflace ČNB devizové intervence“.

Čeští střadatelé jásejte, úročení roste

Tomáš Holub jako jeden z nově jmenovaných českých centrálních bankéřů se loni v prosinci po nástupu do své funkce dal slyšet, že pokud lidé po bankách chtějí vyšší výnos, měli by úspory přesouvat do termínovaných nebo spořicích účtů: Na nich je průměrná výše úrokových sazeb někde 1,3−1,4 procenta a postupně se zvyšuje s tím, jak si banky začínají více konkurovat o vklady. Citujeme z Hospodářských novin, které přímo v titulku vyzdvihly reality rozdílu mezi nominálními a reálnými úrokovými sazbami: Ztrát způsobených inflací se ale běžní střadatelé nezbaví, říká Holub z ČNB. Vklady sice mohou být výše úročeny, ale inflaci nepokryjí.

Nad zvýšením úroků nicméně v rozhovoru pro Týden jásal i další člen bankovní rady Aleš Michl: Zvláště menší a střední banky začaly konečně zvyšovat úročení spořicích účtů. (…) Termínované vklady se dnes úročí v průměru kolem 1,4 procenta, před rokem byly sazby poloviční. Finanční poradci dobře ví, že ono průměrné úročení vkladů je pouhým statistickým číslem. Kdo chce dosáhnout na nějaký znatelný nominální výnos, musí hledat dlouho a přebírat.

Toho, že se zvýšení sazeb ze strany ČNB nepropisuje do úročení vkladů v obchodních bankách, se dotkl i Michlův komentář laděný do hávu normativní ekonomie: Je nemorální, aby si u ČNB ukládaly třetinu svých peněz za dvě procenta a klientům dávaly nulu… Své úvahy pak Michl doplnil tím, že úspory by měly vydělávat, klient by měl být sazbou motivován ke spoření, ne jenom k tomu vzít si kreditku.

V realitě pozitivní ekonomie se ovšem doby změnily, úspory nevydělávají, reálně prodělávají, a to nejenom v Česku… A může za to paradigma soudobé měnové politiky.

Reálně prodělávající úspory

Střadatelé, plačte, ztrát, které vám na úsporách způsobuje inflace, se už nezbavíte. Tak nějak by mohl znít verdikt, pokud se zamyslíme nad dosažitelnými reálnými výnosy. Inflace v řádu jednotek procent, znatelně nižší na vkladech dosažitelný výnos, to znamená reálné znehodnocování kupní síly. Nutno dodat, že to neplatí pouze pro české luhy a háje. Střadatelé dnes na růžích ustláno nemají nikde.

Úrokové míry nebývale vyklesaly. Akademici věnující se ekonomickému výzkumu konečně přišli i se zdůvodněním – protože dochází ke globálnímu poklesu přirozené úrokové míry, má to prý své důsledky pro měnovou politiku. S ohledem na to, že je přirozená úroková míra setrvale v nížinách, uplatňovaná úroková míra by měla být co nejnižší, nulová, anebo i nižší. Řešením má být nekonvenční měnová politika, cosi, co by dříve nebylo možné – to, že ústřední banky ve velkém poskytují obchodním bankám další a další peníze, půjčují a nafukují své bilance o nově natištěné peníze.

Zlé jazyky dodávají, že politika nízkých či záporných úrokových sazeb má prodloužit mejdan a kouzlo života na dluh. Jen takto jsou nahromaděné vládní dluhy udržitelné a obsluha dluhu zvládnutelná. Bez úvěrové expanze by nastalo zhroucení, dlužníky je nutné podporovat. Připomeňme, že s nulovou základní úrokovou sazbou před dvaceti lety jako první přišla Japonská centrální banka (BoJ).

Setrvale nízké úrokové sazby

Nulové či nízké úrokové sazby, stagnující ekonomika a deflace Japonsko trápí (dopují) již více než dvě dekády. Pesimisté při pohledu na tuto ekonomiku hovoří o japonském scénáři doprovázeném dlouhodobou ekonomickou stagnací. Teoretici přicházejí s teorií setrvalé stagnace anebo deflačním scénářem vývoje.

Japonská centrální banka vlastně ukazuje, kam by to vše mohlo směřovat, vždyť její bilance odrážející množství monetizovaného dluhu (objem emitované likvidity) je už větší než celý japonský HDP.

Ze strany BoJ bylo emitováno a do bankovního systému napumpováno tolik japonských jenů, respektive profinancováno tolik dluhu, že by na to celá japonská ekonomika musela vydělávat déle než jeden rok. Mechanismus se opírá o další a další kola levného půjčování (označované eufemisticky třebas jako programy nákupu aktiv nebo kvantitativní uvolňování), nekonvenční měnovou politiku plnou inovativních nástrojů. V realitě jde o kouzlo monetizovaného dluhu ukrytého za oponou nezávislé centrální banky maskované spletitou terminologií i akademickými teoriemi.

Mantra inflačního cílování, možnost sterilizovat nadměrnou likviditu, monetizovat dluh gigantických rozměrů je prazvláštní stav přitahující pozornost akademiků, bankéřů, technokratů i tvůrců politik. Jakkoli vyvstává mnohem víc otázek než odpovědí, v realitě dokáže expanzivní monetární politika na delší dobu zúčtování odkládat – třebas jednu, dvě, tři i více dekád. A v dlouhém období? To už stejně budeme všichni mrtví…

Konec posilující koruny?

Donedávna bylo v českých luzích a hájích slibováno, jak bude česká ekonomika růst rychleji než průměr eurozóny (tzv. „konvergovat“) a kurz koruny bude posilovat. Pokud by tomu tak bylo, korunové úspory by nabývaly na kupní síle a v případě vstupu do eurozóny pak byly přepočteny vyšším přepočítacím kurzem. Několik let uplynulo a všechno je jinak – posilování koruny bylo odsunuto do pozadí, apreciační trend byl zdárně zlomen, eurozóna je v rekonstrukci.

Přijetí eura se odložilo a je možné, že rychlejší český hospodářský růst, třebas i podpořený dalším měnovým uvolňováním, se bude v budoucnu projevovat ve vyšší domácí inflaci (vztaženo k průměru eurozóny). Držitelé korunových úspor pak třebas trochu více pocítí ztrátu kupní síly úspor – bude-li se jednou přijímat euro, přepočítací kurz bude z pohledu českého střádala nuznější.

Vývoj základní úrokové sazby České národní banky za poslední dekádu. S technickou nulou, základní sazbou ve výši 0,05 %, se v roce 2012 vyrukovala i Česká národní banka (ČNB). V roce 2013 pak nastoupilo oslabování kurzu a devizové intervence.
Autor: Tradingeconomics.com

Vývoj základní úrokové sazby České národní banky za poslední dekádu. S technickou nulou, základní sazbou ve výši 0,05 %, v roce 2012 vyrukovala i Česká národní banka (ČNB). V roce 2013 pak nastoupilo oslabování kurzu a devizové intervence.

Roky oslabování koruny (eufemisticky se hovoří o období tzv. „kurzového závazku“) ukázaly, že měnový kurz je proměnnou, se kterou lze z moci ústřední banky manipulovat – tedy dokud nebude kurz přijetím eura nebo sledováním kurzového mechanismu ESM zafixován. Svým způsobem mechanismus eura zabraňuje konkurenčním devalvacím a účasti v měnových válkách. Česko stojí mimo společnou měnu a může díky vlastní měně v případě potřeby realizací politiky vyšší inflace ožebračovat své sousedy. To, že při takové reakci na šoky tak trochu ožebračuje korunové střadatele, je nevyhnutelným postranním efektem.

skoleni_15_4

Jednou vyzkoušený způsob oslabování koruny ukazuje cestu. Když se nebude dařit, pak koruna devalvuje. V malé otevřené ekonomice se změny měnového kurzu dosažené devizovými intervencemi odráží v poptávkové inflaci. V realitě ale nic není zadarmo, výnosy z cizoměnových aktiv v investičním portfoliu České národní banky jsou nejisté a sterilizace nadměrné likvidity něco stojí.

Uvidíme v budoucím hospodaření ústřední banky, ale výnosy plynoucí z ražebného ve formě příjmů do státního rozpočtu mohou ministři financí očekávat jen stěží. Navíc spekulativní kapitál je těkavý a nevyzpytatelný, zahraniční investoři také asi nebudou korunová aktiva držet dlouhodobě jen tak pro strýčka Příhodu…

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se věnuje šíření poznání, uplatňování procesního i finančního řízení podniků, optimalizaci investic, strategickému a manažerskému poradenství včetně lektorské činnosti.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).