Zákoník práce zaručuje zaměstnancům odškodnění následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Obsahuje tak i úpravu povinnosti zaměstnavatele nahradit poškozenému zaměstnanci, nebo člověku pozůstalému po zemřelém zaměstnanci a odkázanému za jeho života na vyživovací povinnost zaměstnance, škodu vzniklou poklesem či absencí výdělku, pokud tento zaměstnanec ztratí schopnost vydělávat si prací zcela nebo jsou jeho výdělkové možnosti v důsledku poškozeného zdraví omezeny, sníženy.
Mezi druhy náhrad škody patří proto i dlouhodobě vyplácené renty, a to náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (pro poškozeného zaměstnance) a náhrada nákladů na výživu pozůstalých (po zesnulém zaměstnanci), tedy tzv. úrazová renta pro samotného poškozeného zaměstnance nebo pozůstalostní renta pro vdovy, vdovce a sirotky po zaměstnanci.
Kdo renty vyplácí?
Pro tyto případy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jsou zaměstnavatelé povinně přímo ze zákona pojištěni u tzv. úrazových pojišťoven, kterými jsou jednak Kooperativa pojišťovna a Vienna Insurance Group a jednak Generali Česká pojišťovna.
Od 1. ledna 1993 bylo zavedeno zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, podle něhož každý zaměstnavatel odvádí jedné z úrazových pojišťoven, a to dle současných názvů buď Generali České pojišťovně, nebo Kooperativě pojišťovně (Vienna Insurance Group), pojistné.
V případě, že zaměstnavateli vznikne povinnost poskytovat zaměstnanci nebo pozůstalému náhradu škody v podobě renty nebo i jiné odškodnění, pak mu náhradu takovéto škody příslušná pojišťovna, u které je pojištěn, refunduje.
Renty platí úrazové pojišťovny a někdy stát
Nároky poškozených nebo pozůstalých vzniklé před vznikem zákonného pojištění, za které převzal odpovědnost stát, uspokojuje namísto pojišťoven stát. Dále je tomu tak v případě, že se jedná o nárok zaměstnance organizační složky státu vzniklé před i po 1. lednu 1993, neboť organizační složky státu nejsou jako zaměstnavatelé ze zákona pojištěny.
K valorizaci částky renty ve skutečnosti fakticky nemusí dojít, ale nikdo by neměl tratit
Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se provádí tak, že se vychází z průměrného výdělku před vznikem škody a z výdělku dosahovaného po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu – tedy z jejich porovnání.
Je-li výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu nižší než jeho průměrný výdělek před vznikem škody, pak je zaměstnavatel povinen tento rozdíl dorovnat náhradou za ztrátu na výdělku. Dojde-li u poškozeného ke zvýšení dosahovaného výdělku nebo zvýšení invalidního důchodu, sníží se mu poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku. Vždy by však měla zvýšení životních nákladů dorovnat renta nebo důchod, to záleží na situaci konkrétního poškozeného.
Nároky vdov, vdovců a sirotků
Obdobnou úpravu odškodnění obsahuje zákoník práce i pro pozůstalé po zaměstnanci, který následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel.
Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí s tím, že pokud zemřelý před svou smrtí poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, pak náhrada nákladů na výživu pozůstalých činí 50 % uvedeného průměrného výdělku, pokud poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu více osobám, činí náhrada 80 % průměrného výdělku.
Ovšem ta musí být rozdělena právě mezi více pozůstalých, kteří byli (respektive by byli) závislí na vyživovací povinnosti zesnulého zaměstnance.
Jak se náhrady počítají?
Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se provádí tak, že se vychází z průměrného výdělku před vznikem škody a z výdělku dosahovaného po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu.
Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.
Dosahuje-li naopak zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.
Je-li stanovený výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu nižší než jeho průměrný výdělek před vznikem škody, pak je zaměstnavatel povinen tento rozdíl dorovnat náhradou za ztrátu na výdělku.
Dojde-li u poškozeného ke zvýšení dosahovaného výdělku nebo zvýšení invalidního důchodu, sníží se mu poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku. Nelze ale vyloučit případy, kdy se třeba dělník rekvalifikuje po úrazu na IT specialistu a jeho příjem je vyšší, než měl před úrazem.
Výše náhrady se tedy počítá podle této rovnice:
Renta = příjem před újmou na zdraví minus příjem po skončení pracovní neschopnosti nebo přiznání invalidního důchodu plus invalidní důchod.
Pokud se ale poškozený i s podlomeným zdravím snaží, a i přes handicap jeho výdělek dosahovaný po skončení pracovní neschopnosti nebo přiznání invalidního důchodu poklesl méně, ale jen proto, že vykazuje zvýšené pracovní úsilí (pracuje přesčas, přivydělává si atp.), k výdělku dosaženému právě takovým zvýšeným pracovním úsilím se nepřihlíží. Tento se mu do aktuálního výdělku nezapočítává.
Takový přístup vystihuje následující rovnice:
Renta = příjem před újmou na zdraví minus příjem po pracovní neschopnosti nebo přiznání invalidního důchodu minus výdělek ze zvýšeného pracovního úsilí plus invalidní důchod.
Jestliže ale zaměstnanec dosahuje svým zaviněním, tedy nikoliv v důsledku zdravotního omezení, nižšího výdělku než jiní zaměstnanci vykonávající srovnatelnou práci, pak se postupuje podle této rovnice:
Renta = příjem před újmou na zdraví minus (příjem srovnatelný plus invalidní důchod).
Má jít o zajištění a nesnížení životní úrovně, ale tentokrát je mimořádná valorizace úsporná
Renty je nutno zvyšovat, protože při každém zvýšení invalidního (nebo pozůstalostního) důchodu nebo výdělku poškozeného zaměstnance dochází ke snížení poskytované náhrady.
Valorizace probíhá v kompetenci vlády jejím nařízením (právním předpisem vyhlašovaným ve Sbírce zákonů) v souladu se zmocněním pro vládu dle ust. § 271 u odst. 2 zákoníku práce a současně v souladu s usnesením vlády č. 302 z 16. března 2005 (to není obecně závazný právní předpis, zavazuje jen vládu a její podřízené orgány) tak, aby ke zvýšení náhrad docházelo ve stejné výši a ve stejných termínech jako u procentní výměry důchodů podle zákona o důchodovém pojištění.
Dříve se zvyšování provádělo v závislosti na zvýšení průměrné mzdy v národním hospodářství. V průměrné mzdě v národním hospodářství tak ovšem byly zohledňovány i vysokopříjmové kategorie zaměstnanců, což nebylo pro zaměstnavatele a pojišťovny, potažmo stát a jeho rozpočtové možnosti únosné, a tak bylo nově zvoleno zvýšení podle procentní výměry důchodů.
K čemu se vláda zavázala na základě povinnosti renty valorizovat?
Dochází-li k valorizaci důchodů, je vláda, vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, povinna, jak jí ukládá zákoník práce, upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku, která přísluší zaměstnancům z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku.
Totéž platí i pro náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
Aktuální valorizace je mimořádná, ale skutečnou inflaci nezohledňuje
Nepříznivý inflační vývoj si však vyžaduje zvyšování důchodů, a tedy i rent rovněž v průběhu kalendářního roku. Od 1. června 2023 dochází proto ke zvýšení procentní výměry důchodů o 2,3 % a o pevnou částku 400 Kč, a tak od 1. června 2023 dochází i ke zvýšení průměrných výdělků, od kterých jsou renty odvozovány, a to také o 2,3 % a 400 Kč.
Důchody však nejsou v nynějším termínu zvyšovány plnohodnotně, jak by měly být valorizovány.
Podle ust. § 67c a zákona o důchodovém pojištění, které přinesla do zákona č. 155/1995 Sb. (mimořádně, urychleně a ve stavu tzv. legislativní nouze přijatá) novela zákona č. 71/2023 Sb., se při zvýšení důchodů v mimořádném termínu v červnu 2023 nepoužije dosavadní valorizační mechanismus dle ust. § 67 odst. 10 a 16 zákona o důchodovém pojištění.
Při tomto mimořádném zvýšení se procentní výměry vyplácených důchodů zvýší jen o 2,3 % a pevnou částku 400 Kč.
Princip valorizace rent navázaný na zvyšování důchodů, jak se k němu vláda sama zavázala, je tedy formálně dodržen, avšak valorizace fakticky je nižší, než by odpovídalo inflačnímu vývoji a než by odpovídalo dosavadním pravidlům.
Zhruba lze říci, že průměrný důchod je valorizován o 1000 Kč méně, než by měl být valorizován. A tak i odškodnění zaměstnanců poškozených pracovním úrazem nebo nemocí z povolání je nově nižší cca o 1000 Kč a bude se proporcionálně projevovat i v budoucnu. A také bude rozdíl postupně narůstat.
Jak dále vysvětlujeme, každoroční valorizace k začátku nového kalendářního roku či případně i mimořádné valorizace v průběhu roku na sebe navazují. A tak i každá další valorizace bude vycházet z v minulosti méně valorizovaného výdělku, tudíž vždy bude celkový výsledek, výsledná výše renty nižší, než by podle dosavadních pravidel být měla.
Jak se valorizace, tedy navýšení rent, počítá?
V mnoha, ba většině případů se při valorizaci renty už nepočítá s původním skutečným výdělkem, ale jakýmsi fiktivním, teoretickým výdělkem, tedy původním průměrným výdělkem, který už však byl v minulosti mnohokrát valorizován. Hovoří se proto o rozhodném výdělku. Aby renta byla správně vypočtena, musí se zohlednit všechny na sebe navazující valorizace od okamžiku, ke kterému byla prvotní výše renty spočítána.
Jednotlivé valorizace tak na sebe navazují. Když dochází k valorizaci, tak se nezvyšuje o dané procento nebo danou pevnou částku samotná renta, ale původní průměrný výdělek. Kdyby se valorizovala jenom přímo renta a ne průměrný výdělek, tak by na tom poškozený zaměstnanec tratil.
Jednoduchý ilustrativní příklad:
Průměrný výdělek poškozeného před jeho pracovním úrazem činil 29 000 Kč.
Po úrazu, kdy pracuje v jiné práci, kde nevadí jeho zdravotní postižení, činí jeho výdělek 17 000 Kč. Pro zjednodušení uvažujeme, že jeho mzda zůstává na stejné úrovni, že mu zaměstnavatel nepřidal.
Náhrada za ztrátu na výdělku proto činí 12 000 Kč. Jestliže je předepsána valorizace náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 2,3 % + 300 Kč, pak se (fiktivní) průměrný výdělek 29 000 Kč zvýší na 29 967 Kč, a proto i vyplácená náhrada na 12 967 Kč. Kdyby se předepsaným procentem valorizace a pevnou částkou navyšovala přímo náhrada, zvýšila by se jen na 12 576 Kč, ale to není správný postup.
Kdo valorizaci stihne a kdo ne?
Náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých je valorizována jen tehdy, pokud na ni vznikl nárok do 31. května 2023. Zvýšení náhrad se provede i bez žádosti zaměstnance nebo pozůstalých.