Staňte se šéfem vlastních peněz: Proměňte plán na skutečnost

Minule jsme si začali vést finanční deník. Začali jsme psát naše příjmy a výdaje a pravděpodobně jsme zjistili, že dokážeme ušetřit víc, než jsme si mysleli. Teď se ale podíváme na to, jak takový deník využít k tomu, co opravdu chceme, a to je zajistit, aby se náš majetek neztenčoval a nemizel z účtu jako pára nad hrncem, ale naopak rostl a zvyšoval tak naše finanční zdraví.

Další pomocník: finanční plán

K tomu nám pomůže finanční plán. Doposud jsme pouze zapisovali své aktuální výdaje a případně jednoduše statisticky zjistili, kolik zhruba utrácíme v každé výdajové kategorii. Přečtěte si také: Staňte se šéfem vlastních peněz: Jak na příjmy a výdaje?

Teprve finanční plán ale vnese do našeho snažení pohled do budoucnosti. A budoucnost je to, co nás zajímá. Smysl takového plánu je dosáhnout toho, abychom už na začátku měsíce nebo roku věděli, kolik můžeme utratit a ušetřit.

Finanční plán ukáže cestu, jak plánovat velké finanční výdaje – třeba vzdělání dětí, koupi auta, nemovitosti, kapitálu na rozjezd firmy apod. Mnoho lidí si říká, že do čtyřiceti koupí dům a zaplatí ho v hotovosti, ale pokud si pomocí jednoduché rovnice nespočítají, kolik za tu dobu budou schopni ušetřit a nebudou se řídit finančním plánem, můžou být ve čtyřiceti letech nepříjemně překvapeni.

S finančním plánem přijde překvapení hned a člověk tak získá čas udělat změnu ve prospěch naplnění jeho cíle. Zvýšit příjmy, snížit výdaje – o tom už pojednávaly předchozí články seriálu. Finanční plán funguje mimo jiné jako velmi dobrá motivace.

Přehled o výdajích je pomůže lépe řídit

Díky tomu, že si každý výdaj podrobně zapisujeme, dokážeme snadno odhadnout, kolik jsme schopni v každé kategorii utratit. Od toho se můžeme odpíchnout. Když víme, jaký máme příjem a kolik průměrně utrácíme, je už snadné naplánovat, kolik jsme schopni a kolik bychom chtěli být schopni reálně každý měsíc ušetřit. Přečtěte si také: Staňte se šéfem vlastních peněz: Kouzlo tužky a papíru

Finanční plán můžeme dělat na měsíc, rok nebo i deset let. Zde samozřejmě funguje pravidlo, že čím větší budoucnost se snažíme plánovat, tím hůře se plán dělá. Prostě proto, že se situace mění. Mění se naše příjmy, můžeme onemocnět nebo nám šéf přidá, ale také výdaje – prostě nedokážeme v současné chvíli odhadnout, kolik bude stát vzdělání našich dětí, jestli přijdeme o práci nebo jestli si za deset let budeme kupovat auto nebo rozjedeme podnik. Jsem však přesvědčen o tom, že i špatný plán je lepší než plán žádný, koneckonců to potvrzuje celá řada výzkumů.

Plán sám o sobě není nic složitého – prakticky spočívá v tom, naplánovat si, kolik asi v budoucnu budeme utrácet. Pokud děláme plán krátkodobý (roky), tím víc bychom měli zaměřit na velké výdaje (dům, auto).

Způsobů existuje mnoho a každému vyhovuje něco jiného, princip se ale příliš neliší. V článku se budu držet systému plánování využitém v mé diplomové práci na téma Teorie a praxe rodinných financí. K plánování využiji rozpočet výzkumného subjektu z této práce, skutečné osoby, představený v minulém díle tohoto seriálu.

Jak na to?

Začneme tím, že si od našeho očekávaného měsíčního příjmu odečteme všechny povinné výdaje. Pokud využiji členění z mé diplomové práce, je to kolonka Pravidelné poplatky. V tomto případě jde tedy v první řadě o nájem, zdravotní a sociální pojištění, mobil, telefon a internet, případně ostatní výdaje, které považujeme za povinné a dá se snadno určit nebo odhadnout jejich výše.

Naším cílem je totiž právě zjistit, kolik peněz můžeme každý měsíc dát stranou – tedy uspořit nebo investovat, a proto s nimi budeme pracovat až na konci. Pro ilustraci použijeme několik obrázků z finančního deníků zkoumaného subjektu mé diplomové práce z jednoho konkrétního měsíce.
Odečtením pravidelných výdajů od příjmu získáme částku, kterou můžeme rozdělit mezi ostatní „nepravidelné“ výdajové kategorie.

V diplomové práci jsem je členil takto:

Pro ilustraci použiji příklad založený na datech z diplomové práce. Čísla ale budou z důvodu ochrany osobních dat zkoumaného subjektu jiná. V našem příkladu příjem dosahuje 28 tisíc korun. Od této částky odečteme pravidelné výdaje kromě výdajů na spoření a investice. Pokud máme pravidelné spoření (například penzijní připojištění nebo stavební spoření), měsíční platby také odečteme. Všechno ostatní necháme stranou. Soupis těchto výdajů může vypadat například takto:

Odečtením příjmů od těchto výdajů tak získáme částku 16 tisíc korun. Pro každou výdajovou kategorii teď stanovíme limit, kolik můžeme v každé kategorii utratit. To by měla být částka blížící se průměru, kolik v dané kategorii opravdu utrácíme. Pokud už vaše výdaje prošly ozdravnou fází a vy jste si jisti, že už o moc víc srazit nepůjdou, nastavte si částku radši o něco vyšší, než je průměr vaší útraty – je dobré si nastavit určitou rezervu, protože se může v každé kategorii objevit neočekávaný výdaj, kvůli kterému bychom se pak nemusely do stanoveného omezení vejít.

Pokud se to však nestane, je to jen dobře a zbylé peníze můžeme utratit za něco jiného nebo investovat. Pokud chceme dále výdaje v dané kategorii snižovat, nastavíme částku nižší než je průměr a budeme se snažit ji dodržet, ale musíme nastavit částku reálnou. Je jasné že, pokud si naplánujeme utrácet měsíčně za potraviny 200 korun měsíčně, pravděpodobně se nám to nepodaří dodržet (tedy pokud nejste ochotni obíhat popelnice ve městě). Plán by měl prostě počítat s neočekávaným. Náš rozpočet by mohl vypadat například takto:

Víc než důležité je při stanovování rozpočtu řídit se nejen tím, kolik jsme v dané kategorii utráceli v minulosti, ale také tím, jaké nepravidelné výdaje můžeme tento měsíc očekávat, a v takovém případě je musíme také do rozpočtu zahrnout. Pokud například na začátku měsíce víme, že budeme tento měsíc kupovat legitimaci na městskou hromadnou dopravu nebo novou pračku, příslušnou částku zahrneme do rozpočtu příslušné kategorie. Řekněme, že v našem příkladu jsou průměrné výdaje za dopravu tisíc korun. My ale tento měsíc počítáme s koupí legitimace za tisíc korun, takže jsme rozpočet pro dopravu stanovili na 2 tisících korunách. Podobně stanovíme všechny ostatní kategorie.

Každopádně rozpočty pro všechny tyto kategorie nesmí přesáhnout částku, kterou jsme získali po odečtení pravidelných výdajů (bez spoření a investic). Pokud přesahuje, znamená to jediné. Že plánujeme utratit víc peněz, než máme k dispozici. Taková situace je však z dlouhodobého hlediska neudržitelná – správně by nám totiž měly ještě nějaké peníze zbýt na spoření nebo investice. Pojďme se podívat, jak to udělat, pokud nám nějaké peníze v našem rozpočtu zbudou. V našem příkladu tedy od 16 tisíc Kč odečteme rozpočtované výdaje, tedy 9 tisíc Kč, a zbude nám 7 tisíc Kč. 

Od toho, co nám zbylo, je dobré opět pro jistotu ještě odečíst určitou částku, aby případně pokryla odchylky, které můžou vzniknout při zaznamenávání výdajů – například tím, že zapomeneme během měsíce nějaký výdaj zapsat), nebo tím, že nějaký stanovený limit překročíme. S jakými rezervami budete počítat, záleží opět na vás, já počítal z 10 % ze zbylých peněz, minimálně však tisíc korun. Od sedmi tisíc korun tedy odečteme další tisícovku jako rezervu na případné nepřesnosti. Zbude 6 tisíc Kč. 

Těchto 6 tisíc korun už jsou peníze, které nám opravdu zbyly a můžeme je tak do poslední koruny rozdělit na případné spoření a investice. To znamená určit si, kolik peněz pošlete třeba na spořicí účet, do podílových fondů a podobně.

V našem příkladu jsme zbylých 6 tisíc Kč rozdělili takto (zvýrazněno):

Důležitá je dlouhodobost a pravidelnost. Za jeden měsíc většinou nedokážeme dát stranou velké peníze, pokud se nám ale podaří určitou částku odkládat delší dobu, dokážeme se dostat k zajímavým částkám. S rostoucí částkou pak přibývá i způsobů, jak peníze dál rozmnožit.
Že jsme neudělali chybu, si můžeme jednoduše zkontrolovat tak, že už kompletně naplánovaným pravidelným výdajům (včetně spoření a investic) opět přičteme na nepřesnosti 1000 korun a rozpočet ostatních výdajů (9 tisíc korun). Výsledná částka se rovná 28 tisícům, což je přesně stanovený měsíční příjem.

Co dál?

Vedení finančního deníku a rozpočtování výdajů funguje. Díky tomu zjistíte, zda vůbec a případně kolik jste schopni dát měsíčně takzvaně stranou. Pokud zjistíte, že nic, je to jasný signál, že musíte víc šetřit anebo zvýšit své příjmy. Takové zjištění může být například dobrým impulzem k tomu najít si třeba druhou práci, nebo se začít po letech opět vzdělávat a podobně. 

Rozpočty pro jednotlivé kategorie je dobré v průběhu měsíce sledovat a případně upravit, pokud se situace nějak změní. Ideální je nechat si průběžně počítat také to, kolik ještě můžete v každé kategorii utratit do konce měsíce, aniž byste přesáhli rozpočtovaný limit. Na toto jsou dobré i běžné tabulkové kalkulátory typu Microsoft Excel, ve kterém je takové nastavení otázkou několika kliknutí. Vaše rozpočty a plány můžete například doplnit různými grafy, které se samy aktualizují podle toho, jak zaznamenáváte vaše výdaje. 

Poté, co zvládnete rozpočet na jeden měsíc, můžete si naplánovat i další měsíce nebo dokonce roky dopředu. Takové plány samozřejmě nemusí být tak podrobné jako rozpočty na měsíc, vzrůstá ale důležitost větších plánovaných výdajů. Pokud víte, že budete za dva roky pořizovat něco většího, zařaďte to bez přemýšlení tam.

Ještě jednou zopakuji, že tady samozřejmě platí pravidlo, že čím víc dopředu rozpočtujete, tím víc se bude pravděpodobně váš plán odlišovat od reality. I přesto má ale i takový plán svůj smysl. Dokážete díky němu například zjistit, jestli vůbec, za jak dlouho nebo kdy si můžete pořídit dovolenou, nové auto nebo třeba byt a můžete se podle toho zařídit. Každopádně se vám určitě nestane, že uplyne deset let, a vy budete nepříjemně překvapeni, že pořád nemáte peníze. 

Recept na stabilizování vašich výdajů už znáte. Dostali jste sekeru, která zabíjí finanční nemoci, a rady, jak s ní zacházet. Než se to naučíte, bude chtít nějaký ten trénink. V posledních dvou dílech tohoto seriálu se ještě naučíme pár „dřevorubeckých“ triků a nakonec vyměníme sekyru za modernější nástroj. Tužku a papír za počítačové programy.