Vzhledem k blížícímu se pátému „výročí“ krize naše životní úroveň „jen“ zbrzdila, nezaměstnanost se drží na velmi přijatelné míře a proti mnohým jiným evropským zemím se máme (v Česku Eurostat uvádí nezaměstnanost ve výši 6,7 %) stále jak populární všežravci v žitě.
Míra nezaměstnanosti se v sedmnácti zemích eurozóny posunula na nový rekord na 11,1 %, přitom ještě před rokem míra nezaměstnanosti v celé EU dosahovala rovných 10 %. Meziročně tak počet nezaměstnaných vzrostl o 1,95 milionu a v květnu bylo bez práce celkem téměř 25 milionů lidí.
Jak se splácí za rozhazovačný socialismus a jeho dluhy, vidíme ve Španělsku či Řecku, kde se nezaměstnanost blíží 25 %.
Proškrtat se k prosperitě
Trefně to vyjádřil analytik Aleš Michl z Raiffeisen Bank: Na tomhle světě je 7 miliard lidí. 2 miliardy řeší, kde budou spát a co budou jíst. Další 2 miliardy, jestli někdy budou mít vlastní bydlení. Další 2, jestli si někdy koupí aspoň motorku. Zbylá 1 miliarda mluví o krizi. Bod zlomu nepřijde, na to se zatím máme fakt fajnově…
Ideologické zkratky ohlupují voliče, ty mediální lidem jen dělají v hlavách guláš. Levice rozvíjí vykopávkové teorie Keynese, pravice opovržlivě hovoří o keynesiánských klaunech. Ale co ve skutečnosti nabízejí socialisté? Doslova se k prosperitě „prodlužit“, tedy dále rozhazovačně zadlužovat budoucí generace. Navíc se stále víc zadlužovat u Asiatů, kteří jsou tradičně extrémně spořiví (a zatím půjčují).
Ale co tak se k prosperitě „prošetřit“?
Dluhy nejsou zadarmo
Jen úroky z dluhů stojí miliardy (za ty státní musíme platit kolem 60 miliard ročně, tedy 6000 korun na každého). A to jsme v rámci EU prakticky nejméně zadlužená země (s výjimkou Rumunska, ale to je v dost jiné situaci). Když totiž sečteme vládní a soukromé dluhy (domácností a firem) v Česku, pak nedosahují ani 110 % HDP. To je i podle ČSÚ překvapivě dobrá pozice. Jen pro orientaci v řádu, naše HDP dosahuje asi 3,8 bilionu korun a dluhy jsou rozděleny cca po třetinách: stát, podniky a domácnosti (ty ovšem z víc než 70 % na bydlení).
Větší problém se rýsuje jinde: podle propočtu pro Evropskou komisi „si dlužíme“ v budoucích penzích dalších 200 % HDP (mnohé země ještě víc). Jistěže postupně, ale jde o 7,6 bilionu korun. Jestliže tak dnes dlužíme na domácnost v průměru čtvrt milionu za státní dluhy a čtvrt milionu v soukromých úvěrech, pak nám k tomu v budoucnu navíc ještě „visí“ skoro dva miliony korun „dluhů na penzích“. A to na tom zdaleka nejsme nejhůř – to je (bude) ještě větší problém Evropy.
Spořit se snažíme, ale…
Rozpočty rodin se v posledních letech „našponovaly“. Přesto se s tím naše domácnosti vyrovnávají velmi rozumně – omezují výdaje, zejména ty, bez kterých se obejdou. Dokonce by se chtělo říci, že přestávají utrácet za blbosti. Bude to stačit? Snad ano, přesto loni podle MPSV poprvé od roku 1993 klesly čisté příjmy domácností zaměstnanců, když na osobu připadlo 12 902 korun měsíčně, tedy o 146 korun méně než v roce 2010. V peněžence lidem proti předchozímu roku ubylo peněz ale i reálně na zhruba 97 % reálné částky roku 2010.
Pro většinu se tedy zmenšuje prostor ke spoření. A že raději peníze dáváme do bank než do investic, není žádná novinka, ani překvapení. V bankách sice máme třebaže záporný reálný výnos, pak přece „pojištěný“. Navíc milujeme likviditu, která se zvlášť u tzv. spořicích účtů pěkně marketingově leskne. Že je podobná i u fondů, to již většina lidí ani vědět nechce. A tak líně platíme nekřesťanské bankovní poplatky, aby „naše“ banky mohly 100 miliard ročně posílat svým zahraničním matkám.
Netermínované účty dominují
Celkem jsme za první pololetí do bank přinesli 32 miliard korun, což je opět o trochu méně než za totéž období loni. Naznačuje to další pokles možností úspor našich domácností? Pravděpodobně ano a pokračoval by tak silný pokles od roku 2008 (z tehdejších 156 pod loňských 58 mld. Kč).
Přesto skoro 54,5 miliardy přišlo za první pololetí na netermínované účty a oblibu těch spořicích dokazuje, že na běžných účtech přibylo jen 21 miliard korun. Kdo si dá k sobě celkových 32 a „spořicích“ přes 54, musí mu být jasné, že odjinud musely miliardy odplout – z termínovaných účtů, kde zůstalo o 22 miliard méně (o 12 na bankovních termínovaných a o 10 na stavebku).
A jen pro zdůraznění: za letošní pololetí spořicí účty narostly o tolik jako za celý loňský rok.
Zato pololetní bilance fondů vykazuje další, i když mnohem mírnější pokles než v minulých letech, protože odešlo „jen“ necelých 6 miliard (přesně 5,9 miliardy). Trendy však pokračují, když ze zajištěných fondů si lidé odnesli 3,7 miliardy a z fondů peněžního trhu 3,3 miliardy korun. Že to zas nevychází? Protože jen dluhopisové si naopak připsaly navíc 1,2 miliardy (k tomu akciové + 0,5 a smíšené – 0,6 miliardy) korun.
Dluhy domácností brzdí
Nás může sice těšit, že jsme (v součtu státních i soukromých dluhů) téměř nejméně zadlužení v celé EU (kromě Rumunska, ale to hraje v jiné lize), ovšem jen aby pýcha nepředcházela pád – taky nám ty státní dluhy stále pěkně rostou.
Zatímco domácnosti mají méně peněz na spoření, ještě rychleji klesá jejich zadlužování. Jestliže v roce 2007 narostly jejich dluhy o 185 miliard, loni to bylo již jen o 54 miliard a letošní pololetí hlásí nárůst o pouhých necelých 12 miliard korun. Navíc stále klesají ty spotřebitelské a rostou jen ty na bydlení – z celkových 1,11 bilionu korun je těch na bydlení skoro 71 %. Jde ovšem jen o zadlužení domácností u bank a finančních institucí, různé jiné ani splátkové dluhy zahrnuty nejsou.
Celková čísla „na hlavu“
Rozpočítáme-li průměr, pak na každého občana ČR připadá dluh 107 850 korun, zatímco jen na bankovních vkladech má tentýž „průměrný“ Čech 155 000 korun. Tedy poměr zadlužení vůči úsporám nedosahuje ani 69,7 % – což je v rámci vyspělých západních zemí unikát. Podobného poměru totiž dosahují jen některé asijské státy, zejména Japonsko, ale tam nízké zadlužení vychází ze zcela jiné historie i kulturních tradic.
U nás – započteme-li ještě další finanční aktiva (fondy, investice, penzijní fondy, rezervy v životním pojištění i tezaurované oběživo), vycházejí na každého Čecha průměrné úspory dokonce přes 260 000 korun.
