Hlavní navigace

Jak se řeší odškodnění za pokousání psem?

30. 8. 2012
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Chov zvířat patří k častým zálibám. Chování a reakce zvířat však mohou být někdy jen těžko předvídatelné, v jejich důsledku tak může dojít ke škodě, a to jak majetkové, tak na zdraví.

Jistě i papoušek dokáže silně klovnout, kočka seknout tlapou nebo kousnout, následky na zdraví poškozeného však budou zcela zanedbatelné ve srovnání s tím, co může způsobit pes! Ostatně relativně často se ze sdělovacích prostředků dozvídáme o incidentech, kdy chovatel neuhlídal psa, který pak někomu jinému, zvláště dítěti, způsobil vážné a někdy i dokonce smrtelné zranění…

Každý je podle ust. § 415 občanského zákoníku povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku.

Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to – za splnění dalších předpokladů – občanskoprávní odpovědnost za škodu podle ust. § 420 občanského zákoníku.

Odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem se posuzuje podle ust. § 415 a § 420 občanského zákoníku, a to z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem. I zde platí všeobecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění se ve smyslu § 420 odst. 3 občanského zákoníku, když žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, že si ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky.

Pes musí být zajištěn, aby bylo chráněno okolí

Vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří, je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud však neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné nevhodné či škodlivé chování psa a případné negativní následky takového chování, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv mohl předpokládat, že pes může vlivem konkrétních okolností změnit své chování a být dokonce útočný a agresivní.

Majitel či chovatel zvířete by měl předpokládat, že může dojít k nepřiměřenému a nebezpečnému chování zvířete, a měl by být na takovou situaci připraven tak, aby ji zvládl. Pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné škodě způsobené zvířetem a plnil tak svou prevenční povinnost danou zákonem.

Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí také s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť odlišné povinnosti budou chovatele stíhat při jejich pobytu na místě, na němž přímo nehrozí vznik škody na zdraví či na majetku třetích osob s ohledem na všechny předvídatelné okolnosti, oproti místu, kde například zvýšený výskyt a pohyb osob možnost vzniku škody podstatně zvyšuje, a proto je nezbytné psa zabezpečit i za pomoci prostředků, jež by jinak situace nevyžadovala.

Ve věci (sporu o náhradu škody, zvláště na zdraví), posuzovaném Nejvyšším soudem ČR a rozhodnuté jeho rozsudkem spis. zn. 25 Cdo 3117/2006, ze dne 4. 6. 2008, neuspěla jako žalobkyně matka nezletilé dívky, kterou pokousal pes, který se zřejmě lekl, když se dítě přiblížilo k němu obličejem, se svými finančními požadavky na  odškodnění vůči majiteli tohoto psa, jako žalovanému, u soudů nižších stupňů (ani u soudu prvního stupně, ani u soudu odvolacího), a proto si podala dovolání k NS ČR.

V konkrétní situaci posuzovaného případu s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem se dalo objektivně předpokládat nebezpečí vzniku škody při možném kontaktu psa s dětmi hrajícími si v blízkém okolí, jejichž pohyb nelze dopředu předvídat. Pes žalovaného sice ležel na dece v jeho bezprostřední blízkosti a byl plně pod jeho kontrolou, avšak nelze přehlédnout, že se žalovaný vypravil se psem na veřejné místo, využívané za teplých dnů jako pláž, kde se nacházelo za příznivého počasí velké množství lidí, což ve svém důsledku klade vyšší nároky na splnění prevenční povinnosti žalovaného, který na takovém místě musí dbát zvýšené opatrnosti a obezřetnosti.

Z tohoto důvodu je také nutné dovodit povinnost žalovaného majitele psa zabránit možnému kontaktu jeho psa s další osobou na takto frekventovaném místě. Samotná skutečnost, že pes bez náhubku a vodítka ležel na dece se svým pánem, evidentně nebyla dostatečným opatřením k zabránění vzniku škody na zdraví dítěte při kontaktu se psem. S ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně (nezletilé dívky zastoupené svou matkou) nelze příčinu jejího zranění označit za náhodu, k jejímuž naplnění sám žalovaný nepřispěl.

NS ČR proto odmítl jako nesprávný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že žalovaný svým jednáním (ani opomenutím) vůbec neporušil ust. § 415 občanského zákoníku, a že tak nebyly naplněny předpoklady jeho odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku. S odvolacím soudem byl ochoten se ztotožnit jen potud, že matka poškozené – pokousané dívky spoluzpůsobila vzniklou škodu, neboť zanedbala řádný dohled nad dcerou, a že příčiny vzniku škody na zdraví žalobkyně v podstatné míře spočívají v chování poškozené a její matky. (K tomu se přihlíží v dalším řízení před soudy nižších stupňů o určení výše náhrady škody poškozené dívce, neboť Nejvyšší soud jejich rozhodnutí, jimiž jí náhradu škody nepřiznaly, zrušil.)

Majitel či chovatel psa musí předejít možnému incidentu

Odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem se tedy posuzuje podle ust. § 415 a § 420 občanského zákoníku; obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb osob) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na chovatele z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky.

Proto v později řešeném případě napadení člověka (dítěte) psem, který posuzoval Nejvyšší soud ČR pod spis. zn. 25 Cdo 3516/2007 a rozhodl svým rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, bylo třeba zohlednit skutečnost, že ke škodní události nedošlo na veřejném místě, kde se od chovatele očekává zvýšená pozornost a opatrnost, nýbrž v bytě (žalovaných majitelů psa), kde lze oprávněně předpokládat menší riziko vzniku škody.

Na druhé straně přítomnost cizích osob (na návštěvě), zejména dítěte, jehož jednání a reakce mohou být neočekávané a iracionální, od žalovaných jako chovatelů vyžaduje zvýšenou pozornost i v domácím prostředí.

Žalovaní (jako majitelé psa) nedostáli své prevenční povinnosti, pokud své jednání nepřizpůsobili skutečnosti, že se v bytě nacházejí osoby, které pes příliš nezná a není na ně zvyklý, a spoléhali pouze na to, že pes je cvičený a nikdy dříve se neprojevil agresivním či nebezpečných způsobem. Je přitom nerozhodné, zda pes v okamžiku, kdy došlo k napadení žalobkyně (nezletilé dívky), stál u dveří či pobíhal po bytě, povinností žalovaných bylo přizpůsobit své jednání dané situaci a chovat se obezřetně, kupříkladu zabránit tomu, aby se v jedné chvíli pes i dítě nacházeli v těsném prostoru předsíně a dostali se do vzájemného kontaktu, jenž vytvořil nebezpečí agresivní reakce psa na impulsivní chování dítěte.

Rovněž v tomto případě však musel soud konstatovat i spoluzavinění rodiče poškozeného dítěte: Příčiny vzniku škody na zdraví žalobkyně spočívají rovněž v chování samotné žalobkyně a její matky. Matka žalobkyně neučinila dostatečná opatření k tomu, aby se pes neocitl s nezletilou žalobkyní v bližším kontaktu, naopak přivolala svou dceru do předsíně, kde se žalovaný připravoval na procházku se psem, a ani v průběhu návštěvy na žalobkyni nedohlížela, ačkoli věděla, že se pes v bytě volně pohybuje, čímž zanedbala řádný dohled nad dcerou.

Nezletilé dítě nenese vinu (spoluvinu), odpovídá za něj rodič

Zanedbá-li rodič nezletilého dítěte, jemuž byla jinou osobou způsobena škoda, dohled nad nezletilým, nelze tuto skutečnost hodnotit jako spoluzavinění nezletilého poškozeného. Rodič nezletilého dítěte v takovém případě odpovídá za škodu podle ust. § 420 a § 438 občanského zákoníku společně s těmi, kdo škodu způsobili, podle své účasti na způsobené škodě.

Jak určit výši náhrady

Stanovit poměr účasti více odpovědných osob na vzniku škody však nelze exaktním způsobem, uplatňuje se zde tedy volná úvaha soudu, a to především nalézacího soudu, tedy soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího, založená na zhodnocení všech okolností individuálního případu, nikoliv úvaha Nejvyššího soudu ČR. Není úkolem dovolacího soudu (NS ČR), aby na základě dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku tuto volnou úvahu detailně revidoval, nejde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.

skoleni_15_4

Nic takového NS ČR v daném případě neshledal. Vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzované věci, zejména s přihlédnutím k tomu, že ke škodní události došlo v bytě žalovaných, matka žalobkyně, která zde byla na návštěvě, tak fakticky měla pouze omezené možnosti, jak zamezit kontaktu své dcery se psem, a žalovaní jako majitelé (chovatelé) psa, které vzhledem k situaci stíhala výše zmíněná zvýšená míra prevenční povinnosti, nezohlednili skutečnost, že se v bytě nacházejí cizí osoby, je možno závěr odvolacího soudu, který stanovil podíl žalovaných na vzniklé škodě (na zdraví) ve výši 2/3 a matky žalobkyně ve výši 1/3 posoudit jako správný a odpovídající zjištěným skutkovým okolnostem.

(Soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí se obě strany odvolaly, předtím uznal podíl odpovědnosti majitelů psa jen ve výši 1/10, taktéž matky ve výši 1/10 a zbývajících osm desetin podle něj lze přičíst nešťastné nahodilé souhře okolností. Podobně obě strany napadly i rozhodnutí odvolacího soudu, ale Nejvyšší soud jím určený podíl odpovědnosti potvrdil.)

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).