- Zní to nepříjemně, ale těmto lidem by pomohlo jiné úmrtí. Úmrtí vhodného dárce, který souhlasí s darováním orgánů. V USA si dárcovskou kartu přitom vyzvedlo necelých třicet procent lidí. Co udělat, aby jich bylo více?
- Koukněme na Evropu, kde jsou velké rozdíly v podílu lidí, kteří souhlasí s dárcovstvím. Podívejme se na dvě velmi podobné země. Německo a Rakousko. V Německu s dárcovstvím souhlasí 12 % lidí. V sousedním Rakousku téměř sto procent. A to přesto, že v obou zemích lidé považují dárcovství za správné.
- Důvodem rozdílu je tzv. základní volba. Základní volba není nic jiného, že naše rozhodnutí v případě, že neuděláme nic. Zákon v Rakousku předpokládá souhlas s darováním. Pokud nechci darovat, tak musím v dotazníku zaškrtnout políčko „nesouhlasím“. V Německu musíte zaškrtnout políčko „souhlasím“, abyste se stali dárcem.
- Na první pohled malý detail vede k naprosto rozdílným výsledkům. Proč? Za prvé, lidi chápou základní volbu jako doporučení architekta volby, v tomto případě vlády. Za druhé, základní volba na sebe neváže žádnou námahu. Změna ano. Lidé mají tendenci se vyhýbat volbě a rozhodnutím, protože aktivní rozhodování je namáhavé, stresující a vyžaduje akci. A za třetí, lidé raději preferují status quo, protože v případě akce nadhodnocují její možné náklady.
- V Česku je základní volbou souhlas s dárcovstvím. Ale vliv základní volby můžeme teď naplno vidět v jiné oblasti. V penzijní reformě. Vláda tvrdí, že demografické změny vyžadují vyšší úspory na důchod a řešením je fondové spoření. Proto tady máme druhý pilíř penzijního systému. Nicméně architekturou volby, kdy základní volbou je nespoření, vláda vlastně způsobila, že mnoho lidí tuto potřebu bude ignorovat.
- Architekt volby si musí uvědomit (a převzít odpovědnost) za to, že je architektem výsledné reality.