Hlavní navigace

Rovná daň: iluze a realita

25. 5. 2005
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Na rovnou daň v podání ODS není, a ani nemůže být, jednotný názor. Dáváme proto prostor jak příznivcům, tak odpůrcům rovné daně, aby svůj názor podpořili argumenty. Proč není rovná daň optimálním řešením a kde jsou její slabiny, se dočtete v příspěvku Michaela Kroha.

Kritizují sami sebe

V televizní debatě 15. května zdůvodnil předseda ODS Mirek Topolánek úsilí o zavedení rovné daně dvěma základními důvody: nepřehledností a složitostí daňového systému a jeho nespravedlností. Základy současného daňového systému byly položeny v první polovině 90. let, zejména v roce 1993, tedy za vlády s většinovým počtem ministrů za ODS. „Služebně starší“ představitelé této strany včetně Vlastimila Tlustého a dalších si jistě dobře vzpomínají na své tehdejší postoje ovlivněné popřevratovým odporem k dotacím a vyúsťující ve snahu řešit všechny státní preference daňovými slevami. Byli to právě oni, kdo zahájili dnes tolik kritizované „zaplevelení“ daňového zákona různými výjimkami. Jestliže se dnes ústy svého předsedy vracejí k dotacím jako základu řešení priorit, můžeme to jen přivítat, neboť jde o přechod od pozice „tržních komsomolců“ k systému státní regulace evropského střihu.

Když jsem připravoval tento článek, prohlédl jsem si ještě jednou svá osm i více let stará daňová přiznání a nenalezl v nich nic v zásadě rozdílného oproti dnešku. Nebyly tam sice ještě například odpočty životního pojištění a penzijního připojištění, ale celá řada výjimek byla shodná s těmi dnešními. Stejně jako nyní i tehdy jsem vyplňoval daňové přiznání většinou na poslední chvíli, a protože jsem neprovozoval malou vodní elektrárnu, nepronajímal nemovitost, neměl příjem z kapitálových investic ani ze zahraničí, stačilo mi vyplnit jen pár řádků a spočítat daň.

Paušální odpočet nákladů byl stanoven nerealisticky

Je sice pravdou, že do zákona o dani z příjmu byly postupně nabalovány další a další výjimky, ale ty se většinou týkaly jen relativně malého počtu poplatníků. Velká část kritiků složitosti daňové soustavy si proto vlastně ani nestěžuje na daně (snad s výjimkou jejich výše, ale tak tomu bylo a bude vždy, pokud nějaké daně existují), ale na složité a pro mnohé málo pochopitelné daňové účetnictví. Za největší chybu současné daňové soustavy proto považuji zachovávání nerealisticky stanoveného nákladového paušálu z počátku devadesátých let, který většině malých poplatníků z řad fyzických osob neumožňuje nahradit účetnictví jednodušší evidencí příjmů. Je jen dobře, že současná vláda plánuje tento nákladový paušál zvýšit, nicméně měla by jej odvodit nikoli na základě fiskálních úvah (stejně na tom nic nevydělá), nýbrž ze skutečných průměrných nákladů malých živnostníků. Daňový základ by se měl proto pohybovat někde na dvaceti až pětadvaceti procentech z objemu příjmů a ne na padesáti procentech.

Rovněž bych doporučoval, aby si zákonodárci udělali „inventuru“ výjimek a znovu se zamysleli, zda některé z nich nejsou již „vyhaslé“ nebo zda se některé z nich nedají nahradit dotačními tituly. Rozhodně však ani propagovaná rovná daň neodstraní sama o sobě složitosti výpočtu daňového základu. Okázalé předvádění jednostránkového daňového přiznání považuji z tohoto důvodu jen za šikovný reklamní trik.

Jaké jsou důvody pro snížení daně z příjmů? Čtěte v článku Pavla KohoutaRovná daň: Teoretický základ pro snížení daní“.

Problém daňové spravedlnosti není ekonomický, ale politický a morální

Mluvíme-li o složitosti daňové soustavy, pohybujeme se stále ve sféře ekonomie. Přejdeme-li však k problému její spravedlivosti, dostáváme se již do průsečíku ekonomiky, politiky a morálky. Nastavení výše daně a její progrese sice má ekonomický dopad, je to však problém především politický a etický. Navíc se okolo daňových návrhů ODS strhl až nezasloužený humbuk a diskuse je plná zjednodušení a zjevných omylů.

Běžně se přehlíží, že rovnou daň tu již máme. Ve sféře obchodních společností a institucí je daňová sazba nastavena jednotně a je tomu tak správně (mezi obchodními společnostmi nemůže být žádná „solidarita“). Celá diskuse by se proto měla spíše zaměřit na cílovou výši této jednotné sazby a zjednodušení výpočtu jejího základu. Plátci daně z příjmu právnických osob tvoří podstatnou část HDP, a lze se proto jen usmívat nad tvrzením poslance Tlustého o zvýšení tempa růstu na dvojnásobek v důsledku sjednocení daňových sazeb. Není to sjednocení daňových sazeb (navíc ještě výlučně u fyzických osob), nýbrž jejich snížení (především u daní korporátních), které může za určitých podmínek přispět ke zvýšení tempa růstu HDP.

Dalším běžným omylem je tvrzení, že rovná daň neobsahuje progresi. Tu vytvářejí odpočitatelné položky. Jediným rozdílem oproti současné soustavě je, že progrese končí právě u základní hranice 15 % (nebo 19 % jako na Slovensku, či jinak), dále je již daň skutečně „rovná“. Ale i současná daň z příjmů fyzických osob je také rovná, i když až od 32 %. To se také příliš nezdůrazňuje. Neuvažujeme-li o zjednodušení výpočtu daňového základu (a ten lze zjednodušit v jakémkoli typu soustavy), celý problém se nám koncentruje do rozporu, zda rovnost daně nastavit od nízké hranice, nebo od hranice vyšší. A toto má být podstata oné halasně vytrubované daňové reformy?

Podstata jakékoli daňové reformy by měla spočívat ve zjednodušení výpočtu daňového základu a postupného snížení základních sazeb v závislosti na vývoji ekonomiky, nikoli v řešení vztahu rovnosti a nerovnosti. V drtivé většině vyspělých zemí včetně USA se historickým vývojem (a nebojme se říci – i politickým zápasem pravice a levice) vytvořily daňové systémy s vyšší progresí (tj. s vyšší hranicí rovnosti). Jen málokdo proti této „nespravedlnosti“ protestuje, všichni si na ni zvykli, a pokud se někomu vyplatí zvýšené nepohodlí přesunu do „daňové oázy“, je to otázka jeho svobodné volby. Ekonomiky zmíněných zemí to rozhodně nepodlomilo. A jak jsou daňové emigrace někdy ošidné, o tom se přesvědčila nejedna celebrita, jmenujme jen pro připomenutí známé kauzy vítězů tenisového Wimbledonu Borise Beckera či Steffi Grafové (abych byl spravedlivý, v jejím případě šlo o otce).

Je daň „trestem“?

Oblíbeným argumentem pro zavedení „rovné“ daně (znovu bych raději volil přesnější termín „daně s nízkou hranicí progrese“, avšak zmíněný výraz se už vžil) je zabránit „trestu za úspěch“. Ale cožpak je daň nějakým trestem? Pokud ano, tak raději zaveďme rovnou komunismus, tam nebude ani stát, ani daně – tedy ani „trest“. Namísto neplodných libertariánských úvah o státu – lupiči bychom si měli spíše vzít příklad z Američanů, kteří jsou hrdí na to, že platí daně, protože větší daně souvisí s vyššími výdělky a také společenskou prestiží.

V té souvislosti je příznačné, že mezi nejhalasnějšími propagátory rovné daně nevidíme ty, kterých by se radikální snížení odvodových povinností týkalo nejvíce. Naopak vděčnými adresáty Modré šance jsou lehce nadprůměrně placení zaměstnanci, kteří na rovné dani nevydělají i podle autoritativních výroků slovenského ministra financí Mikloše vůbec nic a ještě mohou být rádi, že neprodělají.

Zpochybnit lze i již jednou zmíněný argument o příznivém vlivu snížení daní fyzických osob na tempo růstu ekonomiky. Nikdo totiž nedokázal přinést v tomto směru skutečně hodnověrné rozbory. Je možné tvrdit, že například Karel Gott nazpívá více písniček nebo doktor Sokol vyřeší více právních sporů? A ten oblíbený drobný řemeslník? Ten už dnes neplatí skoro žádné daně (daňový paušál osm tisíc korun je naprosto zanedbatelnou položkou jeho ročního rozpočtu), a tudíž mu rovná daň moc nepomůže. Potřeboval by spíše možnost rozumně stanoveného paušálního odpočtu nákladů a úpravu odvodů na sociální zabezpečení, což je v programu i současné vládní koalice.

Největší riziko je zvýšení snížené sazby DPH

Nejproblematič­tější částí nárysu daňové reformy v pojetí Modré šance je sjednocení sazeb DPH na patnácti procentech, a tudíž i skokové zvýšení DPH cen potravin, knih, některých služeb a dalších položek dosud v tzv. snížené sazbě. Toto zvýšení postihne nižší příjmové skupiny podstatně více než úspory ze snížení základní sazby z devatenácti na patnáct procent. Ve zmíněném televizním duelu slíbil Mirek Topolánek kompenzaci těchto dopadů důchodcům a dalším postiženým a nechtěně tak vyvrátil optimistickou předpověď svého kolegy Tlustého o stoprocentní prospěšnosti rovné daně pro všechny. Cožpak by byly potom potřebné nějaké kompenzace?

Zvýšení snížené sazby DPH o deset procent není ovšem nutné proto, aby sazba všech daní byla stejná, nýbrž proto, aby se nezhroutily státní finance. Ani tvůrci Modré šance nechtějí snižovat příjmy státního rozpočtu, protože dobře vědí, že na určitou úroveň veřejných služeb potřebují vybrat odpovídající sumu peněz. A právě zde se projevuje pravá podstata přístupu ODS k daňové soustavě: úlevy pro málo početné vysokopříjmové skupiny poplatníků uhradí miliony ostatních – ovšem v drobných, rozmělněných, zdánlivě nepostřehnutelných platbách DPH jako součásti cen zboží denní potřeby. Kdyby nebylo právě této souvislosti, návrh na zavedení rovné daně by nevzbudil tak rozporuplné reakce.

Motivy pro zavedení rovné daně jsou především politické

Zbývá posoudit, proč to nejsilnější pravicová strana vlastně dělá? V prvé řadě jde o předvolební zviditelnění. ODS je frustrovaná ze dvou porážek v parlamentních volbách a hledá předvolební trhák, který by jí vrátil křesla ve Strakovce, jinak by se pravicově orientovaní voliči mohli v budoucnu pohlédnout po jiné politické nabídce. V tomto směru propagace rovné daně plní svůj účel na jedničku. O Modré šanci se vášnivě diskutuje ve všech možných médiích a tím se jí dostává skvělé reklamy. Diskutuje se snad tak intenzivně o programu ČSSD, KDU-ČSL či KSČM? Rubem této popularity je ovšem aktivizace politických odpůrců a ztráta potenciálních povolebních spojenců, neboť ani lidovci se jako stoupenci rovné daně příliš netváří.

Druhým důvodem pro propagaci rovné daně (hovořím výslovně o propagaci, neboť pro její praktické zavedení bude ODS jen těžko hledat spojence) je udržení pozic mezi intelektuální, uměleckou, sportovní a ekonomickou elitou. Nižšími daněmi si chce ODS trvale naklonit známé osobnosti a spoléhá na jejich popularitu mezi veřejností, kterou mohou vhodným a nenásilným způsobem ovlivnit. Co se týče chudších vrstev, těm je obecně slibována kompenzace a optimální nastavení základní odpočitatelné položky, bohužel bez konkrétního vyčíslení. Jinými slovy, bohatým je jasné, že na daňové reformě vydělají, středním a chudším vrstvám je předkládán příslovečný zajíc v pytli a jsou udržovány v nejistotě. Právě na ně se ale soustřeďuje předvolební reklamní kampaň o všeobecné prospěšnosti rovné daně a jejích údajných příznivých dopadech v jiných zemích.

Až na pozadí těchto základních politických cílů vystupují cíle ekonomické. Nevěřím, že si liberální ekonomové nejsou vědomi plurality cest k nižším daním – a tudíž splnění obdobných hospodářských cílů (zejména podpory růstu) – i jiným způsobem než mechanickým srovnáním daňových sazeb. Ale tato pluralita není takový marketingový tahák jako heslo rovné daně.

Mezi ekonomickými cíli jasně dominuje snaha o posílení mezistátní daňové konkurence v rámci sjednocující se Evropy. ODS si je vědoma nevyhnutelnosti budoucí harmonizace daňových pravidel ve vznikající evropské hospodářské unii, a chce proto co nejrychleji nastavit takový základ k jednání, který by umožnil buď vytvoření hospodářské unie přímo zablokovat, nebo alespoň dosáhnout z hlediska české liberální pravice výhodnější úrovně evropského zdanění. Odmítnutí evropské ústavní smlouvy je nedílnou součástí tohoto politického úsilí.

skoleni_15_4

Z toho, co bylo až dosud řečeno, vyplývá, že rovná daň je jednou z možných kombinací parametrů daňové soustavy. Má rozporuplné účinky, a proto se někomu může zdát dobrá a jinému špatná. Její plánované nárazové a tudíž radikální zavedení může vážně narušit sociální kohezi a vyhrotit rozpory mezi společenskými skupinami a vrstvami. Je nedílnou součástí úsilí části pravice o „přitvrzení“ kapitalismu a jeho „očištění“ od „nežádoucích“ prvků sociálního státu. Signalizuje nastupující zostření politického boje o charakter nejen České republiky, ale i celé Evropské unie. Z tohoto důvodu nelze její posuzování redukovat jen na čistě ekonomické dopady (konkurenceschop­nost, tempo růstu atd.), ale jako klíčová kritéria souhlasu či nesouhlasu vystupují především politické preference a etická východiska. O jejím osudu proto nerozhodnou diskuse odborníků, nýbrž příští volby.

(Autor, člen vedení Komory evropských poradců, je poradcem v oblasti dotačních programů Evropské unie.)

Souhlasíte se zavedením rovné daně podle návrhu ODS?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor, člen vedení Komory evropských poradců, je poradcem v oblasti dotačních programů Evropské unie.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).