Hlavní navigace

Prostávkujeme se k blahobytu?

26. 6. 2007
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Proti reformě veřejných financí tuto sobotu na Václavském náměstí demonstrovalo kolem 30 tisíc lidí. Pokud prý vláda neprovede reformu bez negativních dopadů pro zaměstnance, odbory vyhlásí generální stávku. Mohou odbory ohrozit reformu veřejných financí? Ponechá vláda jejich aktivity bez povšimnutí?

Reforma bez následků

Podle textu prohlášení, které zaznělo na sobotní demonstraci, si odbory uvědomují potřebu reformy veřejných financí a nepřejí si, aby stát zadlužoval další generace. Zároveň ale chtějí, aby se negativní dopady reformy soustředily na jiné skupiny obyvatel než na zaměstnance s nízkými a průměrnými příjmy, rodiny s dětmi a důchodce.

Odbory jsou pobouřeny hlavně navrženými škrty v sociálních dávkách, zavedením poplatků u lékaře a navrženými daňovými změnami. Odstranění progresivity zdanění příjmů a posílení významu nepřímého zdanění je jimi pokládáno za neopodstatněné zvýhodnění bohatých na úkor chudých, které povede ke zvětšení společenských rozdílů.

Cílem dosud předložených vládních návrhů údajně ve skutečnosti není záchrana veřejných rozpočtů. Podle odborářů se jedná jen o „škrtformu“, která je pouhým ideologickým gestem. Deficitní hospodaření státu se prý jím nevyřeší, pouze se vytvoří podmínky pro privatizaci a zpoplatnění zdravotnictví, školství a dalších veřejných služeb.

Vládě je dále vytýkáno to, že její návrh reformy se zabývá pouze rozpočtovými výdaji, nikoliv však příjmy. Bohužel tuto tezi odboráři ve svém prohlášení blíže nevysvětlili. Není tedy zřejmé, jak by podle nich měla vláda vyšší příjmy státního rozpočtu zajistit. Z kontextu však vyplývá, že vhodným řešením by nejspíše bylo například zavedení milionářské daně.

Populismus, nebo ekonomická naivita?

Všechny tyto požadavky jsou vcelku pochopitelné, ale hlavně hodně líbivé. Kdo by si nepřál bezplatnou a přitom kvalitní zdravotní péči a vzdělání pro všechny, poskytování široké podpory sociálně slabým, nezvyšování cen energií, služeb a nájemného? K tomu nejlépe i nové školky, školy, nemocnice, dostatek bytů atd.

Hezká představa, že? Bohužel má jednu zásadní vadu: realizovatelná je možná třeba ve Spojených arabských emirátech, ale ne v Česku. Proč? Protože na to nemáme! Každý by měl utrácet jen do výše svých příjmů, ať se jedná o stát nebo o jednotlivce. Řešit nedostatek finančních prostředků půjčkou se dá jen po omezenou dobu. Kdo si to neuvědomí a nezařídí se podle toho, koleduje si o velký problém.

Odbory jedním dechem tvrdí, že si problém rostoucího zadlužení státu uvědomují, ale zároveň chtějí reformu veřejných financí bez negativních následků pro zaměstnance podprůměrnou mzdou. To ale půjde jen těžko, když méně než průměrnou mzdu berou dvě třetiny ze všech zaměstnanců v Česku. Přitom právě tito zaměstnanci jsou nejčastěji nemocní a společně s důchodci, ženami na mateřské a nezaměstnanými na ně připadá největší podíl vyplácených sociálních dávek.

Kde jinde by měl stát šetřit než tam, kde nejvíce utrácí? Kritický stav veřejných financí nelze vyřešit jiným způsobem než redukcí výdajů, resp. alespoň přibrzděním jejich růstu. To ale nejde udělat na úkor „bohatých“ prostě proto, že tyto výdaje ve srovnání s „chudými“ téměř nečerpají. Tvrzení, že je to jinak, zavání buďto ekonomickou naivitou nebo populismem, popřípadě obojím zároveň.

Kde vzít další příjmy?

Námitka odborářů, že dosud představený soubor vládních úsporných opatření se zabývá pouze výdaji a nikoliv příjmy, je oprávněná. Samozřejmě je skoro vždy příjemnější vyřešit napjatý rozpočet navýšením příjmů nežli úsporami. Na horší se totiž těžko zvyká. Problém ale je, že navýšit příjmy obvykle není vůbec jednoduché – ať už se jedná o rodinné nebo veřejné finance.

Příjmová stránka veřejných rozpočtů je tvořena především daněmi a odvody na sociální a veřejné zdravotní pojištění. Zvyšovat tyto příjmy lze v zásadě jen třemi způsoby, z nichž jen dva s sebou nenesou významná dodatečná rizika. Jedná se o zvýšení příjmů veřejných rozpočtů v důsledku ekonomického růstu a lepšího výběru daní. Pokud to ale nestačí, je tu těžko řešitelný problém.

Třetí možný způsob – zvýšit daně a odvody, neboli daňovou kvótu – může být značně kontraproduktivní. Důsledkem takovéhoto opatření je vždy přibrzdění ekonomického růstu, zhoršení výběru daní a bujení šedé a černé ekonomiky. Zvýšení daňové kvóty s sebou nese reálné nebezpečí, že příjmy veřejných rozpočtů poklesnou. Naopak její snížení může povzbudit ekonomickou aktivitu a přinést tak státu vyšší příjmy. To odbory nechápou.

Pak je tu ještě zvláštní kategorie mimořádných příjmů. V případě Česka se o mimořádné příjmy v minulých letech jednalo zejména o příjmy z privatizace státního majetku. Právě ony vždy zabránily propadu státního rozpočtu do ještě hlubšího deficitu. Jenže s těmito příjmy do budoucna nelze počítat. Už skoro není co privatizovat. Jiné mimořádné příjmy, které by tento výpadek nahradily, bohužel nejsou na obzoru.

Republiku si rozvracet nedáme!

Pro odboráře je boj za sociální jistoty a růst mezd zaměstnanců tradičně hlavní náplní jejich práce. Příliš se nemění ani prostředky, které v tomto boji používají. Vše začalo silnými prohlášeními, pak byla na řadě demonstrace a následovat nejspíše bude stávková pohotovost a nakonec možná i generální stávka. Otevřeně o ní hovořil alespoň předseda Odborového sdružení železničářů Jaromír Dušek.

Celkové pojetí reformy i většinu konkrétních kroků vedoucích k jejímu naplnění dle svého prohlášení zásadně odmítá i největší odborová centrála v zemi – Českomoravská konfederace odborových svazů. Nelíbí se jí především pokles složené daňové kvóty a posílení nepřímých daní. Nižší zdanění, menší vliv státu a menší míra přerozdělování prý povede ke zvýšení příjmových a majetkových rozdílů a k nárůstu chudoby v české společnosti.

Podle odborářů by stát měl svou sociální roli naopak posílit, vybírat větší daně a lépe je pak přerozdělovat. Není důvod, aby někdo měl větší příjmy nebo majetek než ostatní. Všichni přece máme stejné žaludky. Soukromé vlastnictví by nejspíš mělo být omezeno a nakonec nejlépe úplně zrušeno, protože stát přece nejlépe ví, jak zajistit prosperitu. To je rétorika hodná padesátých let minulého století!

Hlavní nebezpečí této situace spočívá v tom, že lidí žehrajících na ekonomický a politický vývoj přibývá a dopřávají sluchu každému, kdo jim nabízí nějaké jednoduché a líbivé řešení jejich problémů. Nad tím, zda je takovéto nabízené řešení vůbec reálné a zda se nejedná spíše jen o falešné mámení, vůbec nepřemýšlejí. Nezbývá než doufat, že většina lidí si zachová soudnost. Lepšího stavu veřejných financí totiž stávkami dosáhneme jenom stěží.

<calculator id=„21“></cal­culator>

Nepochopitelná přezíravost vlády

Obyčejní lidé se v Česku dělí na dvě velké skupiny: na ty, kteří jsou zdejším politickým vývojem stále víc znechuceni, a na ty, kteří se už o politiku raději úplně přestali zajímat. To, co se příliš nemění, je ovšem přezíravý postoj politiků k občanům. Projevuje se nejen ochotou všech politických stran před volbami slíbit téměř cokoliv a po volbách na většinu svých slibů zase zapomenout, ale i tím, že politici nepokládají za nutné veřejnosti cokoliv vysvětlovat.

V případě reformy veřejných financí je neodpustitelnou chybou, že nebyla představena jako jasná a ucelená vize. Informace o ní pronikaly na veřejnost postupně, často i prostřednictvím bulvárního tisku. Nepochopitelný prostor byl ponechán pro různé spekulace. Vláda zprvu ani necítila potřebu uvádět cokoliv na pravou míru, natož pak nejasné věci lidem trpělivě vysvětlovat, srozumitelně argumentovat a pokusit se je získat na svou stranu.

Návrh reformních kroků tak většina lidí považuje za výsledek politických dohod motivovaných spíše osobním prospěchem politiků než jejich zájmem o blaho lidu. Zvláště když se jedná o dobu za horizontem jejich volebního období. Alespoň doposud tomu tak bylo. Desítky kauz, které se tu v posledních letech odehrály, a to obvykle bez jakýchkoliv závěrů, jsou toho důkazem.

dan_z_prijmu

To, co vládní prezentaci reformy doposud citelně chybí, je hlavně přesvědčivost. Pokud se to nezmění, nebezpečí, že se reforma zvrtne, narůstá. Lidé znechucení politikou anebo bez zájmu o ni jsou totiž snadno manipulovatelní. Jakkoliv význam odborů po sametové revoluci upadl, klidně mohou právě ony být tím prvkem, který způsobí další obroušení hran již tak dost sametové reformy, takže už z ní skoro nic nezbude.

Boj s reformou pro odbory představuje i šanci, jak se zviditelnit. Nejspíš i rozpačitost vlády v prosazování toho, co svým voličům slíbila, vede k tomu, že odbory ve svých prohlášeních neváhají vyhrožovat generální stávkou, zpochybňovat soukromé vlastnictví a hlásat rovnostářství pod státním dozorem. Pokud jim to projde bez povšimnutí, je otázkou, zda příště rovnou nebudou vyzývat k ozbrojenému třídnímu boji.

Jaké státní zřízení upřednostňujete?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).