Hlavní navigace

Problémy s cash flow vyřešil skokem do studny. Příběhy ze světa peněz

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Peníze zajímají snad každého člověka na světě. Doufám proto, že také vás zaujmou některé podivuhodné skutečnosti světa hotových peněz a smutné příběhy ze světa „penězoměnců“.

Doba čtení: 4 minuty

Zajímavosti ze světa mincí a mincovnictví

Neobvyklí vydavatelé peněz

Vydávat neboli emitovat peníze je tradičně výsada státu, resp. jeho vládce nebo jeho centrální banky. V průběhu dlouhé historie naší civilizace se však našly také výjimky z tohoto pravidla.

Příklady se najdou rovněž u nás. Již v 10. století mohl svoje mince (stříbrné denáry) razit také pražský biskup Šebíř. Svoje stříbrné denáry s tajuplným nápisem „Emma Regina“ (neboli královna Emma) razila též manželka knížete Boleslava II.

Právo emitovat svoje vlastní mince měl a využíval rovněž Albrecht z Valdštejna – ve svojí mincovně v Jičíně nechal razit zlaté a stříbrné mince, na kterých byl i jeho portrét.

Na území dnešní Kanady svoje mince vydávaly (již od 17. století) společnosti, které obchodovaly se zvířecími kožešinami – konkrétně se jednalo o Hudson´s Bay Company a Northwest Company. Tyto mince mohly mít např. hodnotu jedné bobří kůže u konkrétní společnosti.

Nejstarší platební prostředky na území dnešních USA 

Britské kolonie na východním pobřeží dnešních USA (zakládané a osidlované od počátku 16. století) neměly zpočátku žádný vlastní měnový systém ani vlastní peníze. Formálně sice na tomto území platila britská měna, ve které byly vedeny všechny účty a pohledávky, ve skutečnosti ovšem v této oblasti britské peníze ve větší míře neobíhaly – vývoz peněz z Velké Británie do kolonií byl totiž v roce 1695 zákonem zakázán. Vlastní zdroje drahých kovů neměli kolonisté k dispozici a velkoobchodní transakce byly prováděny výhradně účetními převody.

Jako náhradní platební prostředky byly používány např. indiánské ozdoby, nazývané wampumy, které byly v 17. století oficiálně uznávány a přijímány jako platidla malých částek.

Obecný nedostatek mincí trval v severoamerických koloniích až do první poloviny 18. století. Ještě v roce 1730 byly jako platidlo ve Virginii uznávány svazky sušených tabákových listů. Neplatilo se ovšem přímo jimi, ale potvrzenkami o jejich deponování ve veřejných tabákových skladech.

Bankéři a jejich těžké osudy

Řada bankéřů i finančníků se i v historických dobách domohla značného majetku, ovšem ne vždy jim osobně nebo jejich potomkům přinesly peníze štěstí. S osudy několika takovýchto nešťastníků vás chci nyní seznámit.

Markus Mordechaj Meyzl (Maisl, Maisel)

Tento muž byl významným pražským finančníkem v době vlády císaře (a českého krále) Rudolfa II. V roce 1598 mu Rudolf II. vydal privilegium, že jeho dědicové po něm budou moci dědit všechny „spravedlivé a nepodezřelé“ dluhy. Tímto opatřením se císař vzdal svého práva odúmrti vůči Židům, kteří spadali přímo pod královskou komoru jako tzv. servi camerae.

Když ovšem Meyzl v roce 1601 zemřel, císař zpochybnil platnost svého privilegia, protože je prý vydal na základě „omylné zprávy“. V průběhu jednoho sabatu vpadlo do Meyzlova domu komando české komory a bez milosti zabavilo veškeré klenoty, dlužní listy i peněžní hotovost, která údajně činila ohromných 516 tisíc zlatých. Pozůstalí se později domohli jenom malého odškodnění. Syn Samuel však i přes tuto ránu úspěšně pokračoval v otcově bankéřské činnosti.

Jakub Basevi

Podobný osud postihl rovněž majetek dalšího židovského finančníka (a dokonce „dvorního Žida“) Jakuba Baseviho, nad kterým držel ochrannou ruku císařský místodržící Karel z Lichtenštejna.

V roce 1622 císař Basevimu udělil erb a šlechtický přídomek „z Treuenburka“, což jej kromě jiného opravňovalo k bezproblémovým vkladům dluhů do register pražského purkrabství. Byl rovněž osvobozen od všech berní, cel a mýt, získal právo svobodně nakupovat a prodávat domy i mimo pražské ghetto a půjčovat peníze i proti zástavě nemovitostí, což všechno byla pro Žida nebývalá privilegia.

Ohromný majetek, kterého se Basevi domohl, mu však byl zkonfiskován, když byl po smrti svého ochránce v roce 1631 zatčen a uvězněn.

Hans de Witte

Jednalo se o nizozemského kupce, který se počátkem 17. století usadil v Praze na Malé Straně. Byl to velmi činorodý a úspěšný muž – již v roce 1616 obdržel od císaře Matyáše šlechtický titul s přídomkem „z Lillienthalu“. Na počátku třicetileté války se stal blízkým spolupracovníkem Albrechta z Valdštejna, což se mu za několik let stalo osudným.

Albrechtovi z Valdštejna totiž císař postoupil řadu svých daňových příjmů – např. v roce 1628 se jednalo o daně ze Slezska. Vybírat daň ovšem Valdštejn nemohl sám, potřeboval k tomu odborníky, a proto si vybral Hanse de Witte. Ten však udělal jednu zásadní chybu – nechal si totiž Valdštejnem vnutit tzv. anticipační systém. To znamenalo, že předpokládaný výnos daně musel Valdštejnovi zaplatit předem a skutečný výnos daní (které samozřejmě musel teprve vybrat) patřil jemu.

Problém spočíval v tom, že reálný daňový výnos se neustále snižoval, takže Witte začal postupně mít problémy s hotovostí (moderně řečeno měl problémy s cash flow). Jeho ekonomická situace se stala kritickou v průběhu roku 1630, kdy jej Valdštejn „odřízl“ od veškerých svých finančních obchodů.

Svých závazků se Witte zbavil zoufalým činem – v září 1630 skočil do studny svého malostranského domu. Valdštejnem ovšem jeho tragická smrt nijak neotřásla, dal pouze svým úředníkům pokyn k urychlenému vyrovnání všech pohledávek a závazků.

Josef Süss Oppenheim

V 18. století byl jedním z významných finančníků Josef Süss Oppenheim. Narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem, ale odstěhoval se do Hannoveru, kde jeho příbuzní vlastnili bankovní podnik. Podařilo se vstoupit do služeb vévody württenberského a stal se jeho ministrem financí. Byla to sice skvělá kariéra, jejím rizikem ovšem byla jeho naprostá závislost na blahovůli vládce.

Kníže věděl, že za veškerá nepopulární opatření v oblastí daní a dávek bude moci židovský ministr financí, a nikoli vládce. To se stalo Oppenheimovi osudným v roce 1737, kdy zemřel vévoda württenberský – byl vystaven hněvu svých nepřátel, propuštěn z úřadu, souzen a dne 4. února 1738 popraven.

Našli jste v článku chybu?